Improvizační skupina My kluci, co spolu chodíme připravila pro diváky dekadentní Hostinu. A to nejen kulturní, ale také gastronomickou. Spojení představení a několikachodové večeře tvoří gurmánskou oslavu improvizace a divadla. Herci se stávají číšníky, spolustolovníky i vypravěči příběhu, o němž nikdo z přítomných netuší, jakým směrem se vyvine.
Tihle kluci, konkrétně Lukas Blaha, Andrej Lyga, Šimon Pliska a Václav Wortner, spolu chodí od studií na (H/D)AMU. Poznali se na seminářích improvizace a už si zůstali. Mezi jejich věrné spolupracovníky patří hudebníci Tomáš Kůgel a Michal Von Klaun a osvětlovač Jonatán Vnouček. Společně se snaží nacházet neprošlapané divadelní a performativní cesty. Jedním z výsledků tohoto snažení je improvizační happening Hostina v hale 11A Pražské tržnice, přezdívané Skleněnka. Premiéře předcházela téměř roční laboratoř, během níž Kluci hledali nový tvar svých vystoupení.
A nalezli jej v kombinaci divadla a gastronomie. Nejlepší šéfkuchaře můžeme s klidným svědomím označit za svého druhu umělce, proto je až s podivem, že se spojení jídla a herectví na české scéně neobjevuje častěji. Hold úspěšným i neúspěšným pokusům jako Vévodkyně a kuchařka v Národním divadle v Brně, Bon Appétit! Laterny magiky, kde se premiéra stala zároveň derniérou, a projekt Divadla Letí Večeře s novou hrou. K nim se nyní přidává i Hostina.
Padesát hostů tak zasedne s Kluky k prostřenému stolu ve tvaru H, bohatě zdobeného květinami, svícny a vycpanými zvířaty. Dalších kulis netřeba, neboť slavnostní tabule si pro sebe krade veškerou pozornost. Přestože tvůrci tvrdí, že každé představení je úplně jiné, je patrná jistá struktura a rámec, po němž se improvizace vine jako réva po své podpěře. Tedy může se svobodně rozvětvit, ale směr je daný.
Divadelní část Hostiny pak v sobě propojuje hned několik žánrů. Kromě improvizace se jedná také o imerzivní divadlo, jež vyžaduje přímou participaci diváků, s náznakem akrobatických prvků a fyzického divadla. Divák tak musí počítat s nutnou interakcí s herci. Zde je však první kámen úrazu. Herci by totiž naopak měli počítat, že se některých interakcí divák nemusí chtít účastnit a nenutit ho do nich.
Jako příklad mi poslouží „kreativní nalévání“ polévky Šimonem Pliskou, který kroužil naběračkou všude možně okolo kromě talíře. K tomu stál stolovníkům za zády, což v mém případě vyvolalo velice nepříjemný pocit. Nešlo o to, že bych se stavěla na některou ze stran v otázce Hrát či nehrát si s jídlem?, kterou je uvozen program k představení. Jednoduše mi nebyla komfortní představa horké polévky ve vlasech. Můj náznak (pokus podat talíř přímo pod naběračku), že v tomto případě o interakci a kreativitu zájem skutečně nemám, pak herec ignoroval.
Druhým kamenem úrazu je délka představení. Obávám se, že dvouhodinovou improvizaci by neutáhla ani lety ostřílená „vostopětka“. V představení je tak řada hluchých a plochých míst. Ale samozřejmě i několik povedených a dobře vypointovaných okamžiků. V případě mnou navštívené Hostiny například „konverzace“ všech čtyř aktérů v úvodu či „přelaďování“ rozhlasových stanic k (nakonec zdárně do talíře) nalité dýňové polévce.
Klukům, co spolu chodí nechybí odvaha. Ale ta představuje jen půl úspěchu. Druhou polovinu musí dodat divák svou vlastní odvahou, ochotou k interakci a důvěrou v performery.
Co se ovšem Klukům musí nechat, že si na tento případ opatřili alibi a z nedostatku udělali přednost („svědomitě nepřipravené“). Jejich komunikace neslibuje nejlepší, ale kuriózní divadelní zážitek. Dále zazní přívlastky dekadentní, absurdní a osobně přidávám ještě bizarní. Copak nedodrželi slovo? Kluci jsou si zkrátka dobře vědomi, že objevování neprošlapaných cest s sebou nese jistá rizika. Hostina je do značné míry experimentem a zřejmě ani Kluci sami dopředu netušili, zda se „utopí v polévce, nebo se dostanou až k digestivu“.
Nechybí jim zkrátka odvaha. Ale jejich odvaha je jen půl úspěchu. Druhou půlku musí dodat divák. Odvahou vystoupit z vlastní komfortní zóny, ochotou vpustit herce do svého osobního prostoru a důvěrou, že tekutina, která na vás náhle kape, zatímco máte zavázané oči, je skutečně jen voda.
A co jídlo, o něž se postaral catering Na ohni a kouři? Inu, na michelinskou hvězdu to nebylo. A bohužel ani na jiné ocenění. V chuti polévky bylo daleko více ohně a kouře, než by mělo, a udělat nevysušenou krůtí roládu je uměním samo o sobě. Jedním dechem ale dodávám, že co se gastronomických zážitků týče, jsem silně rozmlsaná a zpanštělá. Nadále tak musím doufat, že až se někdo další rozhodne propojit divadlo a gastronomii, bude oběma složkám věnovat stejnou péči, aby výsledek stál skutečně za to. I za cenu vyššího vstupného.
