Po znovuuvedených Cestách se v šapitó Azyl78 odehrála další velká premiéra. Kniha džunglí vznikla v unikátní koprodukci tanečního souboru DEKKADANCERS, Divadla bratří Formanů a České filharmonie. Inscenace tak rovnoměrně propojuje divadelně-taneční složku s tou hudební a scénografickou. Ačkoli jedna z nich nad zbytkem výrazně vyniká.
Iniciátorem projektu, který propojí několik uměleckých oblastí i těles, je choreograf a umělecký šéf DEKKADANCERS Štěpán Pechar. Oslovil Matěje Formana, jenž pro změnu stojí za volbou titulu, a skladatele a dirigenta Marka Ivanoviće. Každý z nich se podílel na inscenaci po svém. Zatímco Pechar vytvořil pro dvanáct účinkujících choreografii, Marko Ivanović složil pro Knihu džunglí původní hudbu, kterou živě při každém představení přednese patnáctičlenný orchestr České filharmonie. Matěj Forman má kromě scénáře a režie na svědomí také scénografii. Výtvarnou složku inscenace doplnila ještě Andrea Sodomková svými kostýmy a maskami zvířat.
Už jen z předchozího odstavce je patrné, že se na Knize džunglí podílela celá řada lidí – tiráž jich uvádí okolo 150 včetně pracovníků divadla Jatka78, které je pod projektem podepsané coby producent. Není tak divu, že tento počin vzbudil velký zájem, aktuální reprízy jsou zcela vyprodané a tvůrci hledají nové termíny pro další uvedení. A do jisté míry inscenace velká očekávání i naplnila – soudě minimálně dle reakcí publika po mnou zhlédnutém představení. Rovnou tedy přiznejme, že Kniha džunglí je ideálním rodinným představením. Jenže…
Ve výsledku je Kniha džunglí vizuálně působivá, byť je její příběh osekaný právě na rozpohybované, ale jinak nicneříkající obrazy.
Námět Knihy džunglí vychází ze stejnojmenné knižní předlohy Rudyarda Kiplinga. Příběh o chlapci Mauglím, který vyrůstal s vlky a po jehož krvi lačnil tygr Šér Chán, zná – možná i díky disneyovským adaptacím – skutečně každý. Ostatně ani v českém divadelním prostředí nejde o první uvedení. Připomeňme úspěšný muzikál Divadla Kalich Mauglí v režii tandemu SKUTR, který se od premiéry v roce 2013 hraje dodnes. Právě na všeobecnou znalost příběhu tvůrci však dost hřešili. Děj osekali na minimum a nechali pouhé náznaky, díky kterým si divák domyslí, ve které části příběhu se zrovna nachází. Dostatečně vykreslené nejsou ani jednotlivé postavy a jejich vztahy – zejména mezi Mauglím, medvědem Balú a panterem Baghírou. Více než vyprávěním je představení „obrázkovou knížkou“.
Ovšem obrázkovou knížkou, do níž není moc dobře vidět. Za jednu z největších útrap – a dle vyslechnutých komentářů okolních diváků nebudu jediná – považuji poloprůhlednou oponu, jež scénografii po většinu času zahaluje. Poprvé se rozhrne až v polovině představení, a to pouze na pár okamžiků. Brzy se opět zatahuje a z jeviště se znovu stáhne až na téměř samotné finále. Pokud bylo účelem tvůrců umocnit dojem džungle, kde lze zvířata pozorovat skrz listoví a větve, pak se to moc nepovedlo. Mnohem raději bych si vychutnala detaily majestátní vyřezávané dekorace a masky bez jakékoli další překážky.
Naštěstí jedna z nejlepších choreografií večera – Mauglího tanec s opicemi – probíhala na otevřené scéně. Zde se naplno projevil rukopis Štěpána Pechara. Taneční prvky v sobě kombinovaly nejen ladnost a technickou preciznost, ale i jistou lehkost a komičnost, která je pro soubor DEKKADANCERS signifikantní. Vrcholem večera pak byl taneční souboj Mauglího se Šér Chánem. Toho ztvárnili hned dva tanečníci, z nichž jeden byl připoután k postroji, aby mohl létat nad jevištěm. Těžko říct, zda měla tato scéna záměrně působit jako parodie na béčkové akční filmy, nicméně závěrečný dramatický souboj tak vyzněl spíše komicky.
Nejvýraznější složkou inscenace je scénografie, která je pojatá skutečně velkoryse. Před projekčním plátnem se tyčí několikapatrové vyřezávané kulisy plné syté zeleně a barevných květů, v nichž jsou rozesazeni hudebníci, a mezi nimi se ještě pnou liány. Malovaná je také zmíněná poloprůhledná opona, která sice vizuálně podpoří představu husté džungle, ale nenechá vyniknout kostýmy a masky Andrey Sodomkové. A to je velká škoda. Výtvarná stránka inscenace totiž dalece předběhla svou jinak vcelku povedenou taneční i hudební část. Ačkoli i tentokrát platí, že méně je více a rozhodně by pojetí představení neuškodilo z některých prvků ubrat. V jednu chvíli bylo té vizuální hojnosti, jejíž součástí byla i projekce za hudebníky, stínohra či loutky, příliš mnoho najednou.
Poslední, avšak neméně podstatnou částí Knihy džunglí je hudba. Marko Ivanović se nechal inspirovat samotným pralesem a jeho obyvateli, nezřídka se tak v hudbě projeví zdánlivě nemelodické úseky, zvuky imitující skřeky zvířat či temnější tóny evokující nemilosrdný zákon džungle. Podobně jako choreografie není ani hudba prvoplánově podbízivá. O zvukový doprovod se postaral také mnohohlasý voice band, který se snaží publiku vemluvit, o kolik lepší a spravedlivější je svět zvířat v porovnání s tím lidským. Vzhledem k schopnosti Štěpána Pechara vytvořit jasně čitelnou choreografii však považuji i tento monolog za nadbytečný a přehnaně mravokárný.
Ve výsledku je Kniha džunglí vizuálně působivá, byť je její příběh osekaný právě na rozpohybované, ale jinak nicneříkající obrazy. Jedinou výčitkou tak je, že toho krásna představení nabízí tolik, až toho z příběhu na malém, oponou ohraničeném prostoru mnoho nezbylo.
