Do kin dorazil Arvéd, který je bezesporu ďábelský. Nejde přitom o běžný historický ani životopisný film. Spíš bychom mohli říct, že se jedná o nevyzpytatelný satanistický rituál. Vizuálně atraktivní snímek o jedné z nejkontroverznějších českých osobností je v tuzemských filmových vodách vskutku nevšední. A také minimálně stejně výborný jako jeho trailer, což se opravdu neděje příliš často.
Jiří Arvéd Smíchovský, známý také jako „malostranský ďábel“, byl jednou z nejunikátnějších i nejrozporuplnějších českých osobností první poloviny 20. století. Sám sebe považovat za renesančního muže a prvního českého okultistu, což z něj učinilo ještě tajemnější personu. Kolaboroval s každým režimem, ačkoli se nedá říct, že by jim oddaně sloužil. Spolupracoval s nacistickými okupanty a byl spolutvůrce vznikající komunistické tajné bezpečnosti. Údajně svědčil u přibližně 400 poválečných soudů se skutečnými kolaboranty, přičemž sám tvrdil, že zavinil smrt 48 lidí. Hrál nebezpečnou hru, která se mu vymkla z rukou. A tak se v posledním zoufalém aktu snažil za pomoci černé magie přivolat na pomoc samotného ďábla.
Tento významný hermetik, vyznavač černé magie a mimořádně vzdělaný člověk s geniální pamětí je odstrašujícím příkladem toho, kam až lze zajít, abychom dosáhli svého cíle. K hranicím samotného pekla.
Arvéd (Michal Kern) za války coby konfident zachránil před koncentračním táborem Štěpána Plačka (Saša Rašilov). Po válce se jejich role otáčí a Plaček Smíchovskému splácí dluh tím, že mu soud za spolupráci s nacisty nenařídí smrt, ale „pouze“ doživotí. Tím však jejich vzájemná výpomoc nekončí. Plaček jako vyšetřovatel státní bezpečnosti využívá Arvéda k dosažení svých cílů, a to zejména k usvědčování nepohodlných osob. Tuto službu mu oplácí nadstandardním přístupem ve vězení. Prominentní vězeň má především přístup ke své největší droze, vzácným okultistickým svazkům ze zkonfiskovaných knihoven. Tato sofistikovaná šachová partie dává všanc duše jich obou.
Od legendárního Spalovače mrtvol nebylo zlo v českém filmu ztvárněno tak líbezně a sladce, jako to dokázal svým výkonem právě Michal Kern.
Snímek zachycuje zejména poslední roky Arvédova života a točí se okolo jeho smrti. Ta je dodnes nevyjasněná a zahalená tajemstvím. V režii známého komiksového umělce Vojtěcha Maška se jedná o neotřelé převyprávění faustovské legendy spojené s dobovou reflexí a také o velice povedený filmový debut.
Arvéd je vskutku kvalitním audiovizuálním zážitkem, v tomto ohledu příslib traileru nezklame. Od samotného začátku se divák společně s hlavní postavou propadá do víru šílenství a série déjà vu, přičemž opakovaně nahlíží na stejné události z jiných perspektiv. Jedná se o nezaměnitelný tuzemský snímek, z něhož je patrné, že se ho chopil někdo s velkým vizuálním citem a smyslem pro detail. Tvůrci filmu mimo jiné pro výtvarné zpracování využili i reálné předměty z Arvédovy pozůstalosti jako například nástěnný portrét jeho matky či příruční oltář.
Herecký výkon Michala Kerna je dechberoucí. Ač je převážně divadelním hercem, kamera mu velice lichotí. Stejně dokonale se popasoval s rolí někoho tak neuchopitelného, jako je Jiří Arvéd Smíchovský. Svým projevem dokázal vyvolat silné antipatie a slizkost, ale i sympatie a soucit. Byť jeho postava vyžaduje spoustu poloh, včetně queer přesahu, ani náhodou nespadá do lacinosti. Od legendárního Spalovače mrtvol nebylo zlo v českém filmu ztvárněno tak líbezně a sladce, jako to dokázal svým výkonem právě Michal Kern.
Neméně výborný je Saša Rašilov, který se po poměrně dlouhé době objevuje ve výrazné charakterní roli. Jeho Plaček je fenomenální. Jeho dlouhé monology jsou poměrně silným kalibrem a ve spojení s Kernem jsou neokoukanou a oku i uchu lahodící podívanou. Navíc se jedná o jeden z mála českých filmů, ve kterých si tvůrci dali opravdu záležet na tom, co hercům vkládají do úst. A vyplatilo se.
Vyprávění není z podstaty chronologické a zkresluje realitu od samotného začátku. Navzdory zpřeházené linii příběhu se nosným prvkem stává již zmíněné déjà vu. Podobně jako u magických rituálů také ve snímku dochází k cyklickému opakování dialogů, prostředí, situací a slov. Tato různorodost a mnohovrstevnatost znesnadňuje orientaci, ale myšlenka zůstává vždy stejná: časy se mění, lidé se mění, ale zápletka zůstává. Arvéd vše komentuje a znovu prožívá, chvílemi dokonce přímo na kameru. Kromě toho se také věrohodně projektuje do jiných významných postav, například do pánů Kristiána, Haška či Kafky.
Nepřetržitě dochází k překrývání a vzdalování se podstatě, odpoutání pozornosti a přeskakování na jinou situaci s jiným tématem. Ovšem to, co bychom mohli snímku vytknout, může být vlastně samotným záměrem režiséra. Tím se odlišuje od filmů, na které je český divák zvyklý. Většina vypráví děj přehledně a popisně, zatímco Arvéd je jedno velké mystérium, které si úspěšně zachovává tajuplnost a nejednoznačnost svých ústředních postav až do samotného konce. Snaží-li se divák rozklíčovat Arvédův psychologický profil, namáhá se zbytečně. Jakmile totiž dojdete k jednomu úsudku, v následující scéně je věrohodně vyvrácen.
Film odehrává výhradně v interiéru, vyjma poslední scény, která však dosahuje svého efektu. Tato neměnnost prostředí s téměř absolutně absentujícími exteriéry je vlastně trošku na škodu, neboť scéna chvílemi působí divadelně, monotónně a všedně. Závěrečná třetina filmu však tuto monotónnost bravurně vyváží seskládáním mysteriózního puzzle do finálního surrealistického portrétu hlavního představitele.
Zajímavý je taktéž motiv skříně, který nám naznačuje, že ani na okamžik neopouštíme hlavu samotného protagonisty, a dává nám jasně najevo, z jakého pohledu veškeré dějství sledujeme. Že se nacházíme v hlavě, kde minulost s budoucností, komedie s tragédií a dobro se zlem nemají svá jasně určená místa.
Jak již bylo několikrát řečeno, Arvéd je nevšedním audiovizuálním zážitkem, který nemá v české kinematografii příliš mnoho konkurence. Hudební doprovod v podání Aid Kida a Jonatána Pastirčáka je zážitkem sám o sobě a snímek perfektně dotváří. Kamera je hravá, živá, zábavná i tajemná. Zároveň ničeho z uvedeného není příliš.
Film, který nebyl přijat letošním karlovarským festivalem mohli diváci zhlédnout v předpremiéře na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kterou slavnostně zakončil. Reakce publika byly rozporuplné tak, jak jen lze u podobně pojatého filmu čekat. Arvéd rozhodně není a nebude filmem pro každého, avšak v rámci aktuální tuzemské tvorby je novým svěžím vánkem, který rozvíří zakalené vody. A ruku na srdce, to bylo již delší dobu potřeba. Mám proto velkou radost, že se na česká filmová plátna dostalo něco tak nevšedního, ambiciózního a hlavně kvalitního.
