Divadlo v Dlouhé uvedlo v české premiéře hru americko-francouzského autora Juliena Greena Zítřek se nekoná. Úpravy se ujala dvojice Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, kteří se společensko-kritickými a duchovními dramaty zabývají dlouhodobě. Českému divákovi tak naservírovali pohled na rodinu, jejíž členové instinktivně tuší, že se blíží obrovská tragédie. Každá z postav se však se zlou předzvěstí rozhodla vypořádat po svém.
K sepsání hry Zítřek se nekoná inspirovala Juliena Greena skutečná událost. Krátce po Vánocích, 28. prosince 1908, postihlo italské přístavní město Messina silné zemětřesení. Trvalo přes půl minuty a otřesy bylo cítit i 300 kilometrů daleko. Z Messiny nezbylo nic. Bylo zničeni 90 % všech budov a o život přišlo 60 000 lidí. V té době město navštívila i řada přespolních, kteří dorazili na premiéru opery Aida. Po samotném zemětřesení následovaly třináctimetrové vlny tsunami a řada požárů, které dílo hrůzy dokonaly.
Samotná tragédie se však nestala námětem hry, spíše výchozí situací, ačkoli tedy obráceně. Julien Green nám dává nahlédnout do života znuděné italské rodiny, která rutinně oprašuje své kostlivce ve skříni a nic netuší o blížící se pohromě. Postupně se však objevují náznaky, intuice a zlá tušení, jež stupňují nervozitu v domě. Situace se vyhrocuje a každý se s ní vypořádává v souladu se svou přirozeností. Zatímco matka rodu, signora Lucchesi, zarputile strká hlavu do písku a snaží se vzbudit zdání nejlepšího pořádku, její syn Stefano, kterého ostatní považují za mentálně opožděného, si hrozbu uvědomuje nejlépe ze všech.
Propuká hysterie, někteří ztrácí zábrany a vyjevují své nevhodné city, jiní rovnou páchají sebevraždu. Zdá se, že pouze Lině se podaří uniknout díky lékaři Marcovi. Lina však váhá. Je vdaná žena, ač je její muž připoutaný na lůžko a umírá. Utéct potají znamená vystavit se hanbě a neustále se skrývat před svou rodinou. Žádá o dvoudenní odklad na rozmyšlenou. Nakonec přeci jen odjíždí – 28. prosince v půl šesté ráno. V šest začíná zemětřesení. Stihli to? Tato otázka zůstává viset ve vzduchu, ačkoli je téměř jasné, jaká je odpověď.
Oživení představují filmové prvky, které se inscenátoři spolu s výtvarníky rozhodli zařadit. Jednotlivé scény tak od sebe odděluje stmívačka s titulky, které uvádějí další obraz. To umožňuje hercům přecházet do různých žánrových poloh.
Zítřek se nekoná zní jako pořádné drama. Dva dny před tragédií, které nelze zabránit a o níž nikdo nemá ani tušení. A právě ta nevědomost dílo trochu brzdí, ubírá mu na ději a dynamice a chvílemi se stává nudným. Obyvatelé vily se bezstarostně věnují svému hašteření, žabomyším válkám a mravnímu kázání jako kdykoli jindy. Objevující se náznaky odhání jako otravný hmyz a více jim nevěnují pozornost. Teprve v závěru, kdy neurčitá předtucha začíná nabírat reálné rozměry, se představení rozjíždí, aby však záhy opět zabrzdilo. Tam, kde by divák tušil začátek příběhu, inscenace končí. Sonda do hlubiny lidské duše, jak ji Julien Green zamýšlel, se tak na jevišti z větší části míjí účinkem.
Oživení představují filmové prvky, které se inscenátoři spolu s výtvarníky rozhodli zařadit. Jednotlivé scény tak od sebe odděluje stmívačka s titulky, které uvádějí další obraz. To umožňuje hercům přecházet do různých žánrových poloh – konverzační komedie, temného hororu či mravokárné litanie. Tento nesourodý mix může někoho rozčilovat, pro mě je však spolu s hudbou Ivana Achera a hereckými výkony souboru (jmenovitě zmiňme Magdalenu Zimovou, Jana Sklenáře a Samuela Tomana), tím, co na inscenaci oceňuji.
