V divadle Komedie měla premiéru opera Tak tiše až, kterou uvedl soubor Spitfire Company ve spolupráci s Orchestrem BERG a Městskými divadly pražskými. Režisér Petr Boháč zvolil téma zneužití, traumatu a odvahy. Podařilo se mu vytvořit skutečně intimní a komorní inscenaci – co do velikosti scény, počtu účinkujících i délky představení. Navíc bez přehnaného patosu či naopak zlehčující ironizace.
Soubor Spitfire Company se zaměřuje především na fyzické a taneční divadlo, občas ale neodolá pokušení zaexperimentovat si i s jinými žáry. Například operou. Jejich inscenace jsou pak sice rozkročené napříč různými styly, nadále však mají společného jmenovatele v podobě prozkoumávání nových divadelních prostředků. Prvotní nápad vytvořit operu na téma zneužití vznikl v roce 2017, kdy se Petr Boháč obrátil na orchestr BERG. Jeho umělecký šéf Peter Vrábel pak vytipoval hudebního skladatele Slavomíra Hořínku, který k projektu přizval spisovatelku Janu Šrámkovou, aby k chystané opeře napsala libreto. Inscenační tým doplnila ještě Miřenka Čechová, jež se s Petrem Boháčem podílela na režii.
Přestože od myšlenky k premiéře uplynulo pět let, téma zůstává až nepříjemně aktuální. Po americké vlně Me Too, jež sílila právě v letech 2017 a 2018, vyplulo několik kauz na povrch i u nás. Divadelním světem například otřásla loňská iniciativa studentů a studentek DAMU NE!musíš to vydržet. Bylo tak pouhou otázkou času, kdy se téma začne reflektovat i na jevišti.
Petr Boháč se svými spolupracovníky tak učinil s citem. Zcela uvěřitelně vyjádřil trauma a emoce studu, bezmoci i částečné viny, jež obětí zmítají. Na rozdíl od Divadla Na zábradlí, které loni uvedlo operetu na podobné téma, nemá hudba v Tak tiše až celé téma odlehčit. Naopak zpívané árie působí bolestněji a zanechávají větší dojem, než by se podařilo mluvenému slovu. Perfektně také funguje kontrast mezi mezzosopranistkou Markétou Cukrovou a tanečníkem Martinem Dvořákem, jehož postava Muže je charakterizována pouze pohybem.
Tak tiše až vypráví příběh dospělé ženy (Markéta Cukrová), která se po letech rozhodla postavit své minulosti a vypořádat se s traumatem z dětství. Zároveň se setkává se svým dospívajícím já (Sarah Alon / Tereza Šlosárková), znovu prožívá uplynulé události a snaží se odpustit sama sobě. Za to, že tomu nedokázala zabránit i že tak dlouho mlčela.
Novodobá opera Tak tiše až uchvacuje propracovaností všech aspektů, střízlivým, přesto silně rezonujícím pojetím tématu a intimitou představení.
Inscenace je podle libreta rozdělena do deseti obrazů. Nejsilnější a nejmrazivější částí opery je osmá scéna, Spílání. V ní žena chová své utrápené mladší já a vyzpívává svou bolest. Která je o to palčivější, že není patrná navenek. Ve druhém obraze žena obhajuje před soudem, proč viníka neodhalila dříve. S větou „Dnes bude těžké cokoli dokázat.“ se projevuje bezmoc těch, kteří váhali příliš dlouho. Přesto ženino odhodlání, které se projeví hlavně v závěrečném „Začnu vyprávět!“, působí očistně. Pointa inscenace je naprosto čitelná – mluvit o svých traumatech a ulevit tak sobě, ale i dodat odvahu jiným ve stejné situaci, aby se nebáli včas ozvat.
Komorní opera si vedle čtyř herců / zpěváků / tanečníků vystačila pouze s osmi muzikanty. Ti kromě tradičních nástrojů využívají také ptačích vábniček, které jsou v souvislosti s tématem vlákání Dívky do Mužovy náruče skutečně trefné. Markéta Cukrová ani obě mladé interpretky Dívky nemají lehkou úlohu. Hudba se místy vydává jiným směrem než jejich zpěv. S tímto úkolem si však poradily na výbornou stejně jako s kánonickým duetem.
Oproti tradiční opeře je Tak tiše až skutečně komorním dílem. Jeviště divadla Komedie nedovoluje opulenci, scénu tudíž tvoří pouze kruhové pódium s kulatým zrcadlem zavěšeným nad ním. V půlkruhu kolem jsou rozesazeni hudebníci, v jednu chvíli se však i se svými nástroji zvedají a přechází do přední části jeviště. Sledují Muže, při jeho krutých hrách a částečně zakrývají divákům výhled na jeho tyranii. Jako by se publikum dívalo skrze prsty, jimiž si přikrylo oči. Tato pasáž mi ovšem v jinak dokonale odsýpajícím rytmu připadala celkem zbytná, choreografie by splnila svůj účel i bez putujícího orchestru.
Je těžké nepodlehnout vábení napodobenin ptačích trylků. Novodobá opera Tak tiše až v rámci svého žánru uchvacuje propracovaností všech aspektů, střízlivým, přesto silně rezonujícím pojetím tématu a intimitou představení.
