Soubor Tantehorse pokračuje ve své dokumentární sérii Invisible. Po předchozím oceňovaném dílu IRIS, který se věnoval tématu zneužívání, přichází s novou inscenací Rukojmí. Tentokrát otevírá téma vztahů, které jsou zvenčí často nenápadné, a přesto v nich dochází k hlubokému narušení identity, k manipulaci, tichému násilí a izolaci.
Rukojmí je netradiční multimediální performance, která propojuje film, tanec a silnou dokumentární linku. Inscenace sleduje čtyři vybrané příběhy – tři ženy a jednoho muže – a zaměřuje se nejen na to, co se jim v životě dělo, ale i to, jak se u toho cítili.
Tyto výpovědi se na jevišti odrážejí v těle tanečnice Adriany Štefeňákové. Nepředstavuje konkrétní postavy, ale nechává zkušenosti, emoce a tělesné stopy protagonistů proudit vlastním tělem. V jejím podání se stává tanec výrazem toho, co sami nedokázali říct nahlas. Nejde tak o ilustraci nebo rekonstrukci událostí, ale o hledání tělesné paměti, vnitřních zlomů, gest, která zůstala nevyřčena.
Režisérka Miřenka Čechová si pro tuto inscenaci zvolila formu docu-dance – dokumentárního tance, který propojuje reálný obsah s fyzickým vyjádřením. Jak sama uvedla, zvažovala několik cest, přičemž cesta docu-dance je sledovat ony neviditelné signály, pocity těla, vnitřní intuici, emoce, tělesné stavy a gesta a převést je do metaforického jazyka tančícího těla. Skuteční lidé ale spolu s ostatními na scéně zůstanou – ve skryté filmové podobě, v hlasu, jemných pohybech prstů, v rozmlženém oparu vyprávějícího obličeje. Podle Čechové to tak není pouze divadlo, ale především svědectví autentického boje o vlastní záchranu, které chce divákům předat.
Režie a scénář inscenace vznikaly v úzké spolupráci Miřenky Čechové a Johany Ožvold, která je zároveň autorkou filmové složky. Právě filmová vrstva umožňuje, aby byly skutečné příběhy přítomné a přitom zůstaly anonymizované. Film pracuje s rozostřenými konturami, detailem ruky, pohybem rtů, se střípky hlasu, který zaznívá z hlubin prostoru. Jak Johana Ožvold uvedla, na počátku spolupráce s Miřenkou stála otázka, jak zachovat autenticitu výpovědí a zároveň ponechat jejich respondenty v bezpečí anonymity, protože mnozí z nich jsou stále v křehké životní situaci. Zaměřily se proto na samotný mechanismus odchodu z toxického vztahu, který lze zobecnit a přitom se dotknout i velmi intimních témat. Podle Ožvold tak byla péče o respondenty a jejich bezpečí pro ně prioritou.
Tématu manipulace a vztahového násilí se Miřenka Čechová věnuje dlouhodobě a napříč žánry jako režisérka, performerka i autorka. Paralelně s inscenací Rukojmí vydala na konci srpna svou novou knihu Co já? Co ty?, ve které tyto motivy rozvíjí v literární rovině. Zatímco Rukojmí sledují širší společenský kontext a dávají prostor více hlasům, román se zaměřuje na exemplární případ jednoho manipulativního vztahu. Autorka v něm zkoumá, kde leží hranice toho, co se dá a co už se nesmí odpustit, a zda může být pomsta formou spravedlnosti.
