Cirkus nemusí být jen veselý. Touto větou uvádí materiály nedávné hostující představení dvou německých artistů, kteří během jednoho večera odehráli svá sóla. Florian Zumkehr a Carlos Zaspel, kteří jsou členy novocirkusového souboru Analog, se na jevišti divadla Jatka78 dotkli témat deprese a domova, které v poslední době pálí více cirkusových umělců. A pandemie jejich nutkání se s tím vyrovnat přímo před publikem nejspíš ještě zostřila a zintenzivnila. Jenže jak k tomu přijde divák?
Soubor Analog je pro mě zárukou kvality. Poprvé jsem se s ním seznámila také v divadle Jatka78, kde v roce 2016 vystupoval s představením Finale. Naposledy pak v Praze byli loni, kde na letní scéně Azyl78 uvedli Opening. Tehdy jsem o jejich show napsala: „Tenhle soubor sebejistě vytahuje trumfy hned od začátku a es má plné rukávy. Za doprovodu živé autorské hudby akrobaté předvádějí to nejlepší, co v nich je.“
Proto bez obalu přiznávám, že obě sólová vystoupení pro mě byla zklamáním. Jak WILT and shine Floriana Zumkehra, tak Stick to me Carlose Zaspela postrádalo drive, šťávu, tah na branku. Ani o jednom bych netvrdila, že je nový cirkus jeho stěžejním žánrem. Zumkehr předvedl spíše filozofický stand-up s prvky akrobacie, Zaspel taneční choreografii s čínskou tyčí.
Ale místo toho, abych napsala rozhořčenou recenzi, že tohle nejsou ti Analog, jaké známe, a že ve srovnání s loňským Openingem šlo o slabý, třikrát vylouhovaný čajíček, jsem se zamyslela. Není chyba ve mně, respektive nás divácích? Není chyba automaticky očekávat od nového cirkusu ztřeštěné kousky na hraně sebevraždy a klaunský humor? Není chyba čekat, s čím novým artisté přijdou, a pak se zklamaně ošklíbat? Například když Florian Zumkehr předvedl hand stand a po rukou se přesouval na stále vyšší dřevěné stojany. Jeho fyzické vypětí bylo téměř hmatatelné, náročnost čísla nezpochybnitelná, soustředění maximální. Jenže co z toho, když to samé číslo bylo součástí představení Opening, a emoce „sakra-jak-je-tohle-vůbec-možný“ se tím pádem nedostavuje.
Dlouhodobě se také zamýšlím nad vývojem a směřováním nového cirkusu jako takového. Výše uvedené otázky mě jen přiměly začít uvažovat v nových souvislostech. O tom, že se (nový) cirkus vyvíjí, nemůže být pochyb. Umělci hledají nové možnosti, kam a jak se posunout a jak vytvořit divácky atraktivní představení. Na české scéně jsem první změnu v pojetí nového cirkusu zaznamenala v roce 2018, kdy mělo premiéru ADHD Cirku La Putyka. Neradostné téma představovalo zároveň osobní zpověď principála souboru Rosti Nováka ml. Inscenace v sobě nesla zárodky činohry a na tehdejší poměry byla celkem ukecaná.
Mluvené slovo nás dnes v novém cirkusu nijak nepřekvapí, stejně jako propojení s dalšími divadelními žánry, ať už se jedná o zmíněnou činohru, tanec nebo pantomimu. Potvrzení, že se nový cirkus opravdu mění a dost možná i tápe, přišlo během festivalu Letní Letná v roce 2020. Tehdy program nabídl sólové představení Lucha Smitha L’âne & la carotte (Osel & mrkev). Šlo o artistovu zpověď, v níž zpochybňoval smysl cirkusu. Jeho kritika směřovala na současné pojetí oboru, kdy cílem akrobatů je zvládnout cirkusová čísla lépe, rychleji a výše než jejich kolegové. To podle něj ale není žádný vývoj – cirkus ustrnul a nikam se neposouvá. Kouše se do vlastního ocasu a honí se za nedosažitelnými cíli. Jako osel za mrkví.
Pamatuji si, že jsem tehdy byla nadšená z takto upřímné zpovědi. Stále platilo, že nový cirkus je víc nonverbální, a pro podobnou reflexi v něm nebyl prostor. Proto mě představení tolik zaujalo. Ale také si pamatuji, že na stejném představení byli i mí známí. A ti odcházeli beznadějně zklamaní a s komentářem: „Dali jsme 1400 korun, abychom viděli kvalitní čísla nového cirkusu, a dostali jsme, co jsme dostali.“
Právě na tyto známé jsem si vzpomněla během sledování Analog Goes Solo. Věřím, že by opět odcházeli zklamaní. Na jednu stranu je chápu, na druhou se dostáváme zpět k mým úvahám, zda očekávání diváků nejsou mnohdy přehnaná. Pro umělce musí být frustrující snažit se diváka zaujmou stále náročnějšími a nebezpečnějšími čísly. Zákonitě musí přijít strop, mez, na niž umělcovy síly už nestačí. Není proto divu, že se soubory snaží hledat nové cesty a stočit se k jiným žánrům. Pro příklad ostatně nemusíme chodit daleko – dosud největší projekt Cirku La Putyka, Cesty, je propojením hned několika žánrů a mluvené slovo v něm dokonce převažuje. Přesto u kritiků sklidil zasloužený ohlas.
Cirk La Putyka ani Analog nejsou jedinými, kdo se zabývá těžšími tématy. Loni na podzim dorazili na Jatka78 Nikki & JD s představením Knot, které kromě precizní párové akrobacie nabídlo také vhled do duší obou akrobatů. Nikki se zamýšlela nad tím, jakou práci bude vykonávat, až její fyzické síly přestanou stačit na akrobacii. Jakou má kvalifikaci pro „normální“ práci. A „normální“ život, když už jsme u toho. S publikem se podělila o své snahy najít si partnera. Jenže jak se s někým seznámit, když je neustále na tréninzích, na cestách, na představení nebo polomrtvá vypětím ve vzácných chvílích volna. Řešením není ani Tinder, který je zaměřený lokálně.
Podobné téma řeší ve WILT and shine i Florian Zumkehr. Vyprávěl svůj osobní příběh o životě na turné, kdy je potřeba být připraven na cokoli a potýkat se s neustálými změnami. Také si klade otázku, co pro člověka znamená domov. A mimo jiné se dotýká i tématu očekávání. Podělil se o historku, kdy vystupoval v Kanadě a po představení za ním přišlo pár diváků s tím, že doufali v zařazení jednoho čísla. Jak vysvětloval Florian, to číslo bylo náročné a trvalo mu kolem dvou let, než se jej naučil. Diváci jej viděli u něj na sociálních sítích a těšili se na něj – ale on předvedl něco jiného. Frustrace a smutek na obou stranách.
Umělci by z diváků neměli dělat rukojmí vlastních frustrací, jako se tomu stalo v případě Analog Goes Solo. Nezapomínejme, že nový cirkus, divadlo i kultura obecně je formou zábavy. Jakkoli intelektuální a vážné téma chce sdělit.
Tato frustrace, která mezi některými novocirkusovými umělci probublává v posledních letech, zřejmě pandemií nabrala na obrátkách a prohloubila se za únosnou mez. Nový cirkus nejspíš stojí na rozcestí víc než kdy dřív. Rozumím proto, že umělci mají potřebu nechat nahlédnout diváky pod pokličku. Ukázat jim, co stojí za velkolepými akrobatickými kousky, a že to není nic hezkého. Hodiny dřiny a potu, řada zranění, nedostatečné zázemí na cestách. Vysvětlit jim, že akrobat není žádná cvičená opice, ale člověk čelící emocím a stresu jako všichni ostatní.
Jenže na druhé straně je divák, jehož očekávání přitom ani nemusí být přehnaná. Na stránkách Cirqueonu se dozvídáme, že „důležitou součástí nového cirkusu je artistika, tedy druh scénického umění, jehož podstatou je dokonalý fyzický projev spojující ladnost a vrcholnou obtížnost v harmonický celek. Do množiny artistiky (cirkusových umění) řadíme ekvilibristiku, akrobacii, klaunerii a žonglování.“ Je tedy od diváka příliš troufalé, když právě toto očekává? Měl by se cítit provinile, že se přišel pobavit? Že chce vidět číslo, kterým se akrobat proslavil? Nebo že se naopak chce nechat překvapit něčím novým, co ještě nezažil?
Souhlasím, že témata související s psychickým zdravím umělců, jež zazněla v představeních Cesty, Knot a Analog Goes Solo, je třeba ventilovat. Třeba i směrem k divákům. Umělci by z nich však neměli dělat rukojmí vlastních frustrací, jako se tomu stalo v případě Analog Goes Solo. Nezapomínejme, že nový cirkus, divadlo i kultura obecně je formou zábavy. Jakkoli intelektuální a vážné téma chce sdělit.
Proto s následující větou z tiskové zprávy k Analog Goes Solo souhlasím jen z části: „Současná akrobacie a nový cirkus nemají být podle těchto umělců [Floriana Zumkehra a Carlose Zaspela] jen veselou a zábavnou podívanou. Mohou promlouvat k současným problémům a vyjadřovat se k osobním tématům, přičemž právě umění může být prostředkem, jak se s nimi vyrovnat.“ Ano, nový cirkus nemusí být veselý. Ale zábavný by měl zůstat.
