O snímku Nejhorší člověk na světě, oceněném na festivalu v Cannes, můžeme říct, že se jedná o norskou Amélii z Montmartru po 20 letech. Hlavní hrdinka na prahu třicítky začíná přemýšlet, jakým směrem se ve svém životě vydá. Její o pár let starší přítel Aksel by se s ní totiž rád usadil a založil rodinu. Zatímco Aksel má poměrně úspěšnou kariéru komiksového kreslíře, naše nová Amélie – tady vlastně Julie – si uvědomuje, že ve svém životě nemá kromě přítele Aksela nic jistého.
Vše se zlomí v okamžiku, kdy se Julie rozhodne odejít ze křtu knihy svého přítele o něco dříve a cestou se vloudí na cizí svatbu. Tam se setká se stejně starým Eivindem, se kterým stráví noc. A jestli se jedná či nejedná o nevěru, nechává režisér Joachim Trier s radostí zcela na divákovi. Jedná se o snímek, který vás několikrát rozesměje, zatne do živého a následně ve vás bude ještě chvíli rezonovat. Přirozeně a realisticky. A takhle poctivých festivalových filmů, kolísajících na hraně romantiky a dramatu, není nikdy dost.
Joachim Trier ve svém snímku Nejhorší člověk na světě zabředává do života současných třicátníků, kteří si pokládají otázku, jak dlouho se budou moci ještě považovat za mladé. Zvládá to brilantně a s grácií, díky čemuž lze jeho snímek zařadit mezi nejzajímavější romantická dramata poslední doby. Film se sice nezvládá vyhnout jistým klišé, na druhou stranu s nimi umí hezky pracovat. Zároveň se zabývá naší vlastní nevyzpytatelností, která nás přiměje z lásky dělat věci, kvůli kterým si doopravdy připadáme jako nejhorší člověk na světě. Přestože v tu danou chvíli máme pocit, že jsme se rozhodli správně.
Epizodická struktura filmu, jenž čítá dvanáct kapitol, nás provádí několika posledním lety hlavní představitelky Julie. Prolog nám pomáhá pochopit Juliinu svobodomyslnost a život před vztahem s Akselem. Prostřední kapitoly nám pak představují Juliino tápání, pro co se ve svém životě rozhodnout a zda se rozhoduje správně. Následným epilogem budiž symbolicky nesymbolická karma se vším všudy. Během něj si při uchechtnutí jemně odplivnete ten knedlík, který se vám zformoval v krku.
Klíčová scéna „hry na nevěru“ bude tím, co si z Trierova filmu odnesete s sebou domů.
U takřka dvouhodinové stopáže se necháte unést lehkým napětím a šimráním v podbřišku, neboť hned u prvního hrdinčina rozhodnutí budete mít příležitost ji odsoudit. Jenomže je skutečně nevěra, když si s někým zcela cizím povídáte oblečení na ustlané posteli a popíjíte při tom drink ze stejné sklenice? Zde Joachim Trier opouští lehkost romantické komedie a pomalu nás zavádí na hranici citového dramatu. Avšak vzápětí opět přichází odlehčení, neboť se zastaví svět, aby Julii umožnil strávit se svou novou láskou jeden den na zkoušku. Jakmile se svět opět roztočí, přechází Trier do druhé poloviny filmu. Ta zdaleka není tak odlehčená a dává to hlavní hrdince karmicky sežrat.
Diváci jsou náhle vhozeni do změti vážných témat a lehkost snímku se začíná všudypřítomně vytrácet. Ovšem díky plynulosti, se kterou nás režisér dokázal dovést až sem, přijímáme každé další Juliino rozhodnutí bez příležitosti ji v těchto vážných otázkách na místě odsoudit. Závažnost témat a náhlou tíživost vybalancují skvělé herecké výkony tří hlavních představitelů, kteří jsou čím dál lidštější a autentičtější, až nabudeme pocit, že se jedná o vzdálené kamarády z večírku.
Nejsilnější je bezesporu druhá třetina filmu s již zmíněnou rezonující scénou „hry na nevěru“. V ní se sám režisér zabývá silnou reflexí toho, co vše je nevěra a co jen alibismus, který slouží k tomu, aby se každý mohl vrátit domů ke svému partnerovi s čistým svědomím. Julie a Eivind totiž neudělají vůbec nic špatného – a zároveň vlastně úplně všechno. Oba se rozhodnou spolu zažít něco intimního namísto něčeho sexuálního. Těmito filozofickými úvahami nad monogamními vztahy v nás režisér probouzí otázku, zda bychom něco podobného chtěli také zažít a jak bychom se poté sami zachovali. Právě tato klíčová scéna bude tím, co si z Trierova filmu odnesete s sebou domů.
Film se stal nejen diváckým hitem na festivalu v Cannes, ale odnesl si také dvě nominace na Oscara za nejlepší původní scénář a zahraniční film. Představitelka Julie, Renate Reinsve, si rovnou odnesla cenu pro Nejlepší herečku a stejně jako Amélie (Amélie z Montmartru) či Summer (500 dní se Summer) má nakročeno k tomu stát se archetypem dnešních i budoucích třicátnic.
Vyšperkovaný scénář, zábavné dialogy, humorná nota, Trierova nekorektnost, dramatické pasáže a výborné herecké výkony hlavních hrdinů zajisté zpříjemní večer nejednomu třicátníkovi až čtyřicátníkovi, který před spaním často přemýšlí, zda je dobrým člověkem.
