fbpx

Tipy z Febiofestu 2022 aneb co musíte vidět

  • Adéla Ščurková

Pokud se zajímáte o filmové festivaly a novinky, zajisté vám neunikl letošní Febiofest. Ročník s pořadovým číslem 29 opanovaly snímky Jsi jako já, Kanibalové, Je to úlet, miláčku a Srdečné pozdravy z Afriky. My pro vás však máme tipy na filmy, kterým se nedostalo tak široké pozornosti. Procvičte si s námi španělštinu, nahlédněte do cizí duše a objevte novou českou minisérii na motivy skutečných událostí.

Tentokrát nás na Febiofestu zaujaly snímky, které se sice nezařadily mezi ty vítězné, ale podle nás rozhodně stojí za zhlédnutí. Každý z těch, které jsme vybrali, vám připraví neobvyklou podívanou. Zaměřili jsme především se na filmy ve španělském znění. Tamní kinematografie rok od roku potvrzuje, že zárukou kvality není pouze Almodóvar, ale vyplatí se sledovat i další režiséry. Kromě toho jsme zařadili také dva zajímavé počiny z české a slovenské kinematografie.

Film roku (Competencia Oficial / Španělsko)

Chcete-li se výborně pobavit a nevadí vám sem tam nějaké absurdity, je Film roku tou pravou volbou. Snímek ocení také milovníci jižanského temperamentu Penélope Cruz a uhrančivého pohledu Antonia Banderase, který dokazuje, že se zub času nepodepsal ani na něm, ani na jeho charisma. Nečekejte přitom žádné tíživé, zauzlené drama, na které nás uvykl Almodóvar. Tento snímek je komediální zejména tím, že filmaři střílí do vlastních řad.

Neskutečně bohatý majitel farmaceutické společnosti se ke svým 80. narozeninám rozhodne dát sám sobě ten největší dárek: film. Touží po skvěle obsazeném trháku, kterému bude patronem. K natočení svého životního díla s neomezeným rozpočtem osloví excentrickou, avšak ve své profesi zcela brilantní režisérku Lolu Cuevas (Penélope Cruz). Ta pro film navrhne knižní předlohu s názvem Rivalové – příběh dvou bratrů, které spojuje pouze stejná genetická výbava.

Režisérka si do hlavních rolí záměrně vybere dva naprosto odlišné herce. Ti nejenže nemají kromě herectví nic společného, ale také sebou navzájem opovrhují. Zatímco Félix Rivero (Antonio Banderas) je nejobsazovanějším španělským hercem v Hollywoodu, Iván Torres (Oscar Martínez) je elitou mezi španělskými divadelníky. Před nimi je nyní výzva dokázat, jak dobrými herci oba jsou.

Lola je přesvědčená, že vzájemná nenávist a pohrdání mezi oběma herci napomůže autenticitě filmu. Ti se ovšem nesnáší natolik, že si dělají řadu naschválů, které však většinou vyústí v komické situace. A nutno podotknout, že ani Lola jim nedá nic zadarmo a žene je až na pokraj jejich sil a hranic ega. Například když jim před očima hází jejich největší filmové, potažmo divadelní ceny do drtiče odpadu.

V žádném případě nečekejte jižanské scenérie, háje plné olivovníků a pláže. Vše se odehrává ve velmi minimalistických prostorách farmaceutické centrály bohatého mecenáše s minimem kulis. Co však chybí scénografii, doženou herci a jejich herecké výkony. Penélope Cruz je v roli rusovlasé divy naprosto odzbrojující. Antonio Banderas nezklame, naopak utvrdí v tom, že komediální poloha mu není vůbec cizí. Je znát, že roli zestárlého, zbohatlého jižanského floutka, který prošel Hollywoodem, si opravdu užívá. A pokud jste dosud neměli tu čest setkat se s Oscarem Martínezem, je nyní ta pravá chvíle zjistit, jak skvělý herec je.

Kdo z ústřední dvojice rivalů svou roli zahrál lépe a zda výsledný film renomované režisérky splnil svůj účel, se dozvíte pouze v kinech. Kromě toho, že se zajisté pobavíte a nasajete trošku ohnivého temperamentu, si můžete procvičit i tento vřelý a libozvučný jazyk.

Čuník (Cerdita / Španělsko)

U zrodu prvního samostatného celovečerního filmu Carloty Peredy stál před čtyřmi lety stejnojmenný krátký film, který získal řadu ocenění. V poslední době se objevilo mnoho filmů, jež byly světu představeny v jakési předpremiéře ve zmenšeném formátu, než se vylíhly ve verzi určené ke komerčnímu uvedení v kinech nebo na různých platformách. Mezi nejvýznamnější příklady patří Whiplash Damiena Chazella, Mother! Rodriga Sorogoyena, Boiling Point Philipa Barantiniho nebo ten, který se nás týká nyní.

Všechny tyto snímky byly úspěšné mimo jiné proto, že nezabředly do umělého natahování příběhu, ale zkrátka se jej snažily rozšířit. Stejná je zjevně i taktika Carloty Peredy, která nás staví pod spalující slunce Extremadury. Nejen abychom na vlastní kůži pocítili účinky toho nejnesnesitelnějšího letního horka, ale i toho, které vychází z komentářů a pohledů ostatních. Může se zdát, že si režisérka a scenáristka chce vzít na paškál utrpení hlavní hrdinky (totiž dívky, kterou obyvatelé vesnice krutě šikanují kvůli nadváze), ale nic nemůže být dál od pravdy.

Ve skutečnosti je cílem Čuníka přenést všechnu tuto úzkost na nás; aby se nám vryla pod kůži, abychom jako diváci pocítili empatii a aby nás v žádném okamžiku nenapadlo uchýlit se do spoluvinné pasivity těch, kteří tváří v tvář bolesti druhých pociťují lhostejnost či dokonce potěšení. Sama Carlota Pereda definuje tento projekt jako pokus přiblížit se a lépe pochopit sérii hrůz, které sama zažila ve svém dospívání.

Venkovský thriller je ryzí černou kronikou španělského vnitrozemí, v němž se objevují náznaky kostýmní komedie i výbuchy násilí připomínající Tarantina. Nad tím vším se vznáší dusivá panika, kterou probouzí živel, jemuž nelze uniknout. Citlivější jedinci se tak budou i bát.

Jde o křížovou cestu někoho, kdo chce být neviditelný, a přece přitahuje pronikavé pohledy všech kolem sebe. Film přináší hrůzu, před kterou nyní nemůže uniknout ani český divák. Máte-li rádi thriller na pomezí hororu a zároveň nenávidíte lidské bezpráví, zajděte si na to.

Jitřní záře (Česká republika)

Internetová televizní platforma Voyo chystá novou minisérii, jež sleduje příběh rodiny Junkových. Mladá dvojice se rozhodne odejít z města na venkovskou polosamotu a žít v souladu s přírodou, stranou od nařízení a zákazů úředníků a celkově mimo systém. V hlavních rolích se představí Petra Bučková a Jan Plouhar coby zamilovaný pár, který touží nejen žít jinak, ale také po dítěti.

Přirozeně jejich snaha odříznout se úplně od ostatní společnosti a žít jen sami pro sebe začne narážet na odpor. Od nepochopení úřadů přes nelibost sousedů až po protesty vlastních rodičů. Ti se nemohou smířit s tím, že se jejich dcera, magistra s červeným diplomem, rozhodla pro život na vesnici s „nějakým vidlákem“. Zpočátku poměrně malicherné spory se vyhrotí ve chvíli, kdy alternativní rodiče dají své novorozené holčičce státem nepovolené jméno Jitřní záře. Matrika odmítne jméno zapsat a vydat rodný list. O oficiálně neexistující dítě se rozpoutá boj, ve kterém nejde ani tak o blaho dítěte jako o to, která ze stran vnutí dříve médiím svůj pohled na svět.

Poutavé rodinné drama neláká diváky jen na příběh inspirovaný skutečnými událostmi, ale především na stále aktuálnější témata. Například kde je hranice mezi normálním a alternativním životem, nebo kde začíná a končí svoboda jedince rozhodovat o svém životě a podle jakých pravidel se ho rozhodne vést. Jak může nebo má stát zasahovat do rodičovských práv?

Minisérii podle scénáře, který napsal spolu se svou manželkou Hanou, režíroval Dan Wlodarczyk (Specialisté, Kriminálka Anděl, Soukromé pasti). Seriál vznikl v produkci společnosti Bionaut Vratislava Šlajera, dvojnásobného držitele Českého lva a mezinárodní ceny Emmy. Díky tomu je Jitřní záře kvalitně zpracovaná a stojí za to jí jeden večer věnovat. Kromě pěkného a poměrně citlivého zpracování totiž ukazuje také to, že nic není černobílé. Pravdu mají jak rodiče Jitřenky, tak úřady, a zároveň se v mnohém obě strany setsakramentsky mýlí. Jediným možným vyústěním pro všechny aktéry příběhu je vzájemné pochopení a smíření. Jenže dá se smířit s úřady? Podívejte se na to, odpověď dostanete.

107 matek (Slovensko)

Příběh o místě, kde se střetávají soucit a lidskost a kde je obojí, pro dobro všech, zakázáno. Nový hraný dokument slovenského režiséra Petra Kerekese z prostředí ženské věznice v ukrajinské Oděse dorazil do českých kin začátkem května.

Odborníci se shodují, že pro utvoření raného vztahu mezi matkou a dítětem je zásadní fyzický kontakt. Jenomže co dělat, když v pokročilém těhotenství odhalíte manželovu nevěru, v amoku a žárlivosti jej shodou nešťastných náhod zabijete a svůj pobyt ve vězení zahájíte porodem?

Přesně tím začíná dokument 107 matek. Divák je svědkem intimního okamžiku v životě hlavní hrdinky, tedy zblízka snímaného porodu, čímž si s ní podvědomě už v prvních vteřinách snímku vytvoří emocionální pouto. A otázkou od této chvíle bude, zda si jej vytvoří také matka se svým nově narozeným dítětem a zda k tomu vůbec bude mít příležitost. Naturalistickým úvodem se nám režisér Kerekes snaží říct, že stejně jako samotný začátek bude opravdové i všechno ostatní.

107 matek je prvním hraným filmem slovenského dokumentaristy, v němž prolíná postupy fikční a nonfikční kinematografie způsobem znemožňujícím jasně oddělit skutečnost od smyšlenek. Několikaleté natáčení, jemuž předcházel zevrubný průzkum, probíhalo ve skutečném nápravném zařízení v ukrajinské Oděse. Do mnoha rolí Kerekes obsadil bývalé nebo stávající vězeňkyně a dozorkyně, jež byly též spoluautorkami scénáře. Hlavní hrdinku si zahrála mladá ukrajinská herečka Maryna Klimova, která kvůli roli strávila nějaký čas za mřížemi spolu s vězeňkyněmi. Role hlavní dozorkyně se zhostila dozorkyně sama, což byl ze strany režiséra velmi odvážný krok, který však dopadl na výbornou.

Ve věznici si trest odpykávají pachatelky, které spojuje to, že jsou zároveň matkami. O jejich syny a dcery až do věku tří let pečují pracovníci oddělené části komplexu, kam matky mohou pravidelně chodit své děti kojit a strávit s nimi několik desítek minut. S dovršenými třetími narozeninami děti vězení opouští. Ať už s matkou, nebo bez ní. Pokud dotyčná nedostala mírnější trest nebo nebyla podmínečně propuštěna, potomci končí buď u příbuzných, nebo častěji v ústavní péči. Tím je křehká, nelehko formovaná citová vazba s rodičem zpřetrhána.

Sama dozorkyně si nejdřív zachovává profesionální odstup. Postupně se ale v osudech odsouzených stále více citově angažuje. Je paradoxně osamělejší než trestankyně, nad jejichž životy bdí. Sama čelí kritickému pohledu a poznámkám autoritativní matky, která ji netrpělivě ponouká, aby si konečně našla partnera. Její nesvoboda není dána tím, že by nemohla opustit své pracoviště, kde si po nocích čte milostné dopisy adresované vězenkyním, ale požadavkem, aby jako žena naplnila jistou společenskou úlohu. Obě hrdinky jsou tak uvězněné ve společností vynucené rutině.

Peter Kerekes komponuje jednotlivé, téměř výlučně statické záběry coby stylizované živé obrazy, v nichž promyšleně opakuje některé motivy. Kameraman Martin Kollar sleduje herečky a neherečky zpovzdálí a nepřejímá jejich hledisko. Záběry v tlumených pastelových barvách často působí prázdně a neúplně. Prozrazují, co se odehrává v nitru posmutnělých žen, které možná brzy čeká trvalé odloučení od milovaných bytostí.

Scénáristům jako výchozí materiál posloužily příhody a repliky žen z oděské věznice, jejichž autentickými svědectvími film proložili. Většina scén, včetně té, kdy si dozorkyně zespodu lakují levné černé lodičky, aby připomínaly značkové Louboutin, vychází z toho, co autoři v Oděse viděli nebo slyšeli. Cyklické opakování činností stanovených harmonogramem stírá rozdíly mezi hodinami, dny a týdny. Divák těžko určuje, jak dlouhá doba mezi scénami uplynula.

Péče o druhé je pro postavy vězením i vysvobozením. Upřímné svědectví o konkrétním místě a lidech zároveň vypráví nadčasový příběh o lásce, respektu, svobodě a dalších hodnotách, jejichž křehkost si často uvědomíme, až když o ně přijdeme.