Divadlo Bravo se na léto přemístilo ze své branické scény do Kláštera sv. Anežky. Stejně jako v předchozích letech i tentokrát v gotických zahradách vznikla letní scéna, na níž vystoupí především Losers Cirque Company. Ti dvouměsíční provoz zahájili novinkou Nebesa, spojením muzikálu a nového cirkusu. Dosud největší „lůzrovský“ projekt však svým provedením hvězdných výšin nedosahuje.
Nejnovější inscenace Losers Cirque Company působí lákavě hned z několika důvodů. Jde o unikátní a údajně dosud nerealizované spojení dvou žánrů: nového cirkusu a muzikálu. Kromě „Lůzrů“ se na něm podílel také taneční soubor 420PEOPLE s choreografem Václavem Kunešem a pěvecký sbor Maranatha Gospel Choir. A v neposlední řadě se jedné z hlavních rolí zhostil pan zpěvák Jiří Korn v alternaci s panem hercem Petrem Jeništou. S těmito ingrediencemi by zkrátka mělo být zaděláno na dokonalé dílo. Tak v čem je problém?
Upřímně řečeno v každém z výše uvedených aspektů. Kde jen začít? Asi samotnou podstatou, tedy spojením zřejmě nespojitelných žánrů. Nebesa jsou kompromisem mezi muzikálem a novým cirkusem, kvůli kterému ani jedno nevyniká. Na vině je také celkem početný ansámbl (hudebníci, sbor, akrobaté), který se musí vměstnat na jeviště Anežského kláštera. Na nic tak nezbývá prostor – na velká herecká gesta, propracovanou choreografii, ani dechberoucí akrobacii. Zůstaly jen náznaky velkolepých ambic tvůrců.
V tomto případě se stala nešťastnou také touha po propojení žánrů, kterou si Losers díky Radimovi Vizváry vyzkoušeli v inscenaci Heroes. Jenže nový cirkus a pantomima k sobě mají přeci jen blíž než nový cirkus a zpěv. A tak se nadšení, že se „část souboru Losers Cirque Company učí zpívat pod vedením ostřílených členů Maranatha Gospel Choir, tanečníci 420PEOPLE pilují akrobatické triky za asistence novocirkusových ‚Lůzrů‘ a jako bonus se pěvci z gospelu učí choreografii od profesionálních tanečníků,“ mění v rozpaky z toho, že akrobaté neudrží tón, tanečníci se vlní na okraji jeviště a vrchol choreografie zpěváků představují „jazzové ručičky“. Ševče, drž se svého kopyta, chce se mi zvolat.
Oceňuji odvahu Losers Cirque Company vydat se do neprobádaných vod a zkombinovat právě tyto dva žánry – nový cirkus a muzikál. Přestože si na tom vylámali zuby…
Uf! Naštěstí je tu Jiří Korn a Petr Jeništa, kteří to celé mohou zachránit. No, nebo taky ne. Role nebeského šéfa, který musí usměrnit vzpurného anděla, je plochá jako čerstvě převálcovaný asfalt. Pár vět a pár písní neskýtá dostatek možností ani jednomu z aktérů. Jiří Korn si v roli nezazpívá, Petr Jeništa nezahraje. I kdyby tedy představení mohli vylepšit, nedostávají k tomu příležitost. Také samotné dialogy, byť je jich v představení poskrovnu, by si zasloužily větší péči. Takto texty působí plytce a nedotažené vtipy publikem nerezonovaly. Poněkud rušivá byla též nejednotnost jazyka – zatímco písně sbor zpíval v angličtině, repliky zaznívaly v češtině.
Hodinu a půl dlouhé představení z pro mě neznámého důvodu rozděluje přestávka. Velice ráda bych si postěžovala, že to narušilo dynamiku představení, jenže ono nebylo co narušovat. Celé to na mě zkrátka působí jako spíchnuté horkou jehlou. A i když se po premiéře inscenace ještě dolaďují, v tomto případě by se muselo jednat o razantní změny. Kosmetické úpravy celkový dojem nevylepší.
Ráda bych závěrem tuto bolestnou recenzi (ne, skutečně mě netěší podobné řádky psát) vyvážila něčím pozitivním. Co tedy na Nebesích lze pochválit? Jindřicha Panského v roli smrtelníka. Jeho „pas de deux“ se Simonou Machovičovou na strapsech bylo nejlepším momentem představení. Také oceňuji odvahu Losers Cirque Company vydat se do neprobádaných vod a zkombinovat právě tyto dva žánry. Přestože si na tom vylámali zuby…
