Petra Jeništu je možné spatřit v různých projektech napříč českou divadelní scénou. Jedním z nich je nedávno uvedená Opera Ibsen / Přízraky nebo právě připravovaný akrobatický muzikál Nebesa, který bude mít premiéru 30. května. Kromě spolupráce s Losers Cirque Company jsme se bavili také o jeho lásce k opeře či o tom, co by změnil v oblasti divadla, kdyby měl tu moc. A protože jsem z Hradce Králové, směřovala první z mých otázek k tomuto městu a jeho divadlu.
Jedním z vašich prvních působišť bylo Klicperovo divadlo v Hradci Králové. Jak na svá hradecká léta vzpomínáte?
Před Hradcem jsem působil pouze v Divadle F. X. Šaldy a jelikož jsem liberecký rodák, byl jsem stále tak trochu pod „dozorem“ rodičů. Teprve v Hradci pro mě začala pravá divadelní léta. Takže na ně vzpomínám velice rád, zvlášť na kolegy. Filip Richtermoc, Pavla Tomicová, Vladimír Morávek, … ti všichni mě pozitivně poznamenali.
Jak se vám pracovalo s Vladimírem Morávkem? Přeci jen ho předchází pověst, že není jednoduché s ním vyjít.
Vladimír byl vždycky velmi … zanícený. Umím si představit, že někomu styl jeho práce nemusí vyhovovat. Ale říká se, že pod tlakem vznikají diamanty. Navíc já si taky umím pěkně zabrousit… Takže mně se s ním pokaždé pracovalo dobře, rozumíme si. Dokonce se stýkáme i mimo divadlo, jen tak, popovídat si. Naposledy jsme se viděli před pár týdny.
O Vladimírovi si myslím, že je výsostný umělec. Bohužel mu to umění kazí jeho pověst. Plno lidí s ním kvůli ní nechce spolupracovat, protože se bojí jeho drilu či ostrých připomínek. Na druhou stranu si vůbec neumím představit, že by po celou dobu zkoušení zůstal klidný. To by mě asi hodně znervoznilo.
Po odchodu z Divadla Na zábradlí v roce 2019 jste na volné noze. Nechybí vám angažmá?
Kdepak, já mám rád svůj klid a pohodlí. Kdežto angažmá znamená patřit divadlu. Nárokuje si veškerý váš čas a vy mu ho musíte věnovat. Pokud chce herec dělat projekty i mimo domovskou scénu, a pro mě byla pluralita práce vždy velmi důležitá, je to nevýhodné pro všechny strany. Buď chybíte v jednom, nebo druhém divadle a těžko se to dává dohromady. V současnosti tedy vnímám angažmá jako úvazek mně ne už moc příjemný.
Není to trochu paradox? Pro řadu herců představuje klid, pohodlí a jistotu právě angažmá.
Chápu tu nejistotu, zda nabídka přijde, nebo nepřijde. Osobně si naštěstí na nedostatek pracovních příležitostí nemohu stěžovat. Také jsem vděčný za úžasné zázemí, které mám v liberecké divadelní rodině, a kdyby bylo nejhůř, najdu u nich útočiště.
Takže jste v situaci, kdy si role můžete vybírat?
Ano, samozřejmě. Ale naštěstí se ke mně dostávají nabídky, které není nutné odmítat. To je celkem příjemné. V posledních třech letech jsem dostal příležitost podílet se na krásných projektech: Sweet Home Malá Strana v A Studiu Rubín, ve kterém jsem toužil hrát už pár let, Opera Ibsen / Přízraky s JEDLem a Janem Nebeským a nyní muzikál Nebesa s Losers Cirque Company. Navíc všechny tři inscenace vyšly poskládané hezky po sobě, takže jsem nemusel dělat dvě práce zároveň a rozdělovat svou pozornost. Skutečně, nebyl důvod cokoli odmítat.
O všech projektech si ještě povíme, ale když už zaznělo slovo opera – jak blízko máte k tomuto žánru?
Velmi. Operu mám rád už od dětství. V Liberci jsem dokonce režíroval Čajkovského Jolantu. Baví mě, že jde o hudbu plnou emocí. Při jejím poslechu má člověk chuť se smát, plakat, tančit, … Jistě to samé umí nabídnout i novější a populární hudba, osobně však dávám přednost opeře.
Nelákalo vás stát se operním hercem a zpěvákem? Hlasovou výbavu na to máte.
Popravdě mě to nikdy nenapadlo. Až když jsem začal dostávat zpívané role a bylo jich čím dál víc, jsem se sám sebe zeptal, proč jsem operu a zpěv nikdy nestudoval. Ale v té době už bylo pozdě se tomu začít věnovat.
Opera Ibsen / Přízraky není tak úplně operou. Nemrzelo vás, že jste neměl víc zpívaných partů?
Vůbec ne. S panem Nebeským se totiž zkouší maximálně deset dní, přičemž zkoušky probíhají od dvou do šesti. Během té doby se musí vše stihnout a kdybych měl větší part, měl bych z toho jenom těžkou hlavu. Takhle to bylo akorát.
Jak celkově vnímáte spolupráci s JEDLem? Nejen Opera Ibsen, ale i další inscenace jsou těžko zařaditelné v rámci divadelní škatulky.
To ano. Už samotné zkoušení je specifické. Zkouška začíná ve dvě, ovšem pan režisér přijde nejdříve dvě hodiny poté. Takže si s kolegy projdeme text, vymyslíme, co bychom tak mohli dělat a jak tu postavu hrát. A těšíme se, jak to panu Nebeskému všechno ukážeme. On přijde, podívá se na nás, řekne jedno přesné slovo, kterým to vylepší, a v šest máme hotovo a jdeme domů. Celé se to navíc nese v příjemné atmosféře. Nikdo se nehoní a nestresuje, přestože na nazkoušení máme jen deset dní. Takže i když je zkoušení s JEDLem intenzivní, nikdy jsem si nepomyslel, že by bylo vyčerpávající. Což je zázrak, který umí pouze Jan Nebeský. Kdyby měl na Operu Ibsen deset dní jakýkoli jiný režisér, tak je to honička a stres.
Zmínil jste, že jste sám režíroval operu v Liberci. Šlo o vaši první zkušenost s režií?
První a myslím, že i poslední. Jelikož opera je natolik nervózní prostředí, že to pro mě není. A to se rád hádám.
A co činohra?
Nemám tu ambici. Jsem skutečně „pouze“ reprodukční umělec. Na to, abych dokázal ostatní nadchnout svou představou, se musím hodně soustředit a není mi to vlastní.
Jak se v tom případě stalo, že jste režíroval operu?
Protože moji liberečtí kamarádi z mokré čtvrti vyvzlínali do pozic, z nichž mi něco podobného mohli nabídnout. Šéfdirigenta Martina Doubravského a uměleckou šéfku opery Lindu Keprtovou Hejlovou napadlo, že když mám operu tak rád a často na ni chodím, tak bych ji nejspíš dokázal i režírovat.
Nebýt covidu, pravděpodobně bych je odmítnul. Ale jelikož jsem věděl, že na to budu mít spoustu času, kývnul jsem. Navíc skladatel Martin Dohnal, který je zároveň mým kamarádem, má úsloví, že ty nejnepředpokládatelnější výzvy jsou pro život ty nejdůležitější. Tedy i s ohledem na to jsme se rozhodl to zkusit.
Nelitoval jste toho později?
To zase ne, spíš bych si vyčítal, že jsem to nezkusil, když jsem tu možnost dostal. Zkoušení a další práce na opeře byly velmi příjemné. Ale zjistil jsem, že nedokážu lidem předat, co po nich chci. V tom to pro mě bylo hodně složité. Snažil jsem se zjednodušit všechna gesta, vysvětlit každou motivaci a emoci, … Ale přeci jen, operní pěvci jsou studovaní a motivovaní k tomu, aby skvěle operně zpívali. Herectví a pohybová kultura jsou u nich omezené potřebou prospět především hlasu či tomu, aby dobře viděli na dirigenta. Samozřejmě byli všichni milí a udělali maximum. Ovšem jak se dokážou operní pěvci hádat o kostým, to jsem v životě nezažil a znovu zažít nechci.
Nyní vás čeká premiéra akrobatického muzikálu Nebesa ve spolupráci s Losers Cirque Company. Jak probíhá zkoušení?
Způsob zkoušení je zase úplně jiný a pro mě nový. Zpočátku jsme zkoušeli každý zvlášť a teprve v průběhu května jsme se začali společně potkávat a dávat jednotlivé části dohromady.
Akrobaté i pan Korn, se kterým alternuji, se inscenaci věnují už dávno, ke mně se texty dostaly zhruba před měsícem a nestačil jsem se divit. Mám tam tři písničky, ale poměrně těžké. Považuji se spíš za kantiléního zpěváka, kdežto tady mě čeká gospel. V něm je důležité počítání a řídit se podle not. Přestože jsem režíroval operu, tak přiznávám, že se nevyznám v notách natolik, abych podle nich dokázal zpívat. Mám proto trochu obavy, ale bez obav není chtění a snažení se.
Pro mě jde o úplně nový obor a výzvu, do které se vrhnu rád, ale je pravda, že mě to stojí hodně sil. Víc, než jsem čekal. Předpokládal jsem, že pro roli potřebovali někoho, kdo bude schopný naučit se delší text a zahrát postavu. Jenže textu moc nemám, zato ty tři písničky. Naštěstí korepetitorka Josefína Horníčková se mnou má svatou trpělivost a já udělám vše, aby to nakonec bylo dobré. Diváky každopádně čeká krásná podívaná. Viděl jsem, co zkouší akrobaté, a byla to nádhera.
Dočkáme se akrobatických kousků i od vás?
Kdepak, mně se akrobacie naštěstí vyhnula. I když jako dítě jsem ji zbožňoval a zvládnul kdejaký přemet. Ale nemohu se srovnávat s těmi, kdo se akrobacii věnují celý život a mají tělo rozhýbané natolik, že se nemusí bát udělat pohyb. Já už se přeci jen náročnějších pohybů bojím.
Co prozradíte o své roli šéfa nebeského korporátu?
Ono není úplně co prozradit, protože text ještě není daný a teprve vzniká. Takže Nebesa jsou zatím zahalena tajemstvím.
Jak vnímáte premiéru – znamená pro vás konec, máme hotovo, nebo naopak začátek?
Začátek. Jsem typ herce, který i představení považuje za zkoušky. Premiéra pro mě tedy neznamená fixní neměnný tvar, ale novou fázi zkoušení, a to před lidmi. První uvedení je už sice tvar hodný předvedení před veřejností, ale osobně za premiéru považuji až tak páté, šesté představení. To ale neznamená, že se mě netýká premiérová hysterie. Jsem nervózní jako všichni. I když jsem se naučil pocit ovládat tak, aby nešlo o stísňující trému.
Máte rituál před představením?
Mám – rozmlouvám se. A to i v Maryše ve Venuši ve Švehlovce, kde se nemluví. A v šatně musím mít otevřený text. Nesmí být zavřený. Ale to je taková blbost, nutkavé konání.
Vrháte se rád do podobných dobrodružství, jakým jsou pro vás nyní Nebesa?
Rozhodně ano. Sice mě to stojí nervy a několik bezesných nocí, ale následně jsem za tu zkušenost vděčný. Shodou okolností takto neobvyklé a dobrodružné byly i předchozí spolupráce s panem Nebeským a A Studiem Rubín. V každé inscenaci jsem musel použít prostředky, které jsem do té doby nepoužíval. Ale naštěstí jsem je v sobě našel a dokázal využít.
S Rubínem jste spolupracoval poprvé?
Ano, šlo o vymodlenou spolupráci. Dlouho jsem doufal, že bych s Rubínem mohl něco dělat a konečně to přišlo.
Bylo vám téma inscenace Sweet Home Malá Praha blízké? Žijete v Praze?
Bydlím sice v Praze, ale do Liberce, odkud pocházím, se pravidelně vracím a často jezdím za rodiči. Do Liberce a domu svých rodičů jsem se také uchýlil v době covidu. Celé dny jsem trávil na zahradě a velice si na to zvykl. Do Prahy jsem se pak vrátil, ale vím, že až mě zase omrzí a unaví, mám v Liberci skvělé zázemí. A Praha je unavující – je uspěchaná, prašná, pohodě neprospívající.
Momentálně žiju v Nuslích. Našel jsem tam byt se dvěma terasami. Jinak je to nudle okolo vany. Na terase se pokouším zahradničit a uzpůsobit si bydlení tak, aby mi co nejvíce připomínalo tu libereckou pohodu.
Jaká představení s vámi můžeme ještě navštívit?
V Divadle Na Fidlovačce hraju v Kouři, v Divadle Na zábradlí stále hrajeme Mýcení a Požitkáře. Dále v již zmíněné Venuši ve Švehlovce v představení Maryša. V MeetFactory mě 19. června čeká derniéra inscenace Láska v době globálních klimatických změn. A přes léto budeme opět hrát Bouři na Letních shakespearovských slavnostech. Mimo Prahu hraju v Divadle F. X. Šaldy Čochtana v Divotvorném hrnci a v brněnském HaDivadle Hitlera. Už 15 let, ale na každé představení se těším, protože se tam vykřičím a mám pak klídeček a nejsem tak hysterický.
Jak se za dobu vašeho působení divadlo proměnilo?
Když jsem kdysi nastupoval Liberce, Vašek Helšus si stěžoval, že mu chybí, jak se za komunismu chodili lidi spikávat proti režimu. V představení se občas objevil nějaký jinotaj či narážka proti režimu a diváci naslouchali a měli radost, když podobnou narážku odhalili a pochopili. Tohle po revoluci vymizelo. Navíc lidé mohli začít cestovat do zahraničí a zažít vše, co do té doby znali jen z filmu nebo právě divadla. Proto jsme je museli do divadla znovu přitáhnout.
A myslím, že se to podařilo. Současná doba je oproštěná od emocí a není zvykem je dávat příliš najevo. Divadlo je naopak zásobníkem emocí. Podle mého názoru se na nás lidé chodí dívat, aby prožili něco, co si už dávno zakázali prožívat v běžném životě.
To je pozitivní, nebo negativní proměna?
Určitě pozitivní. Myslím si, že se lidé chodí do divadla emocionálně léčit. Každá prožitá emoce znamená nepotlačovanou emoci, která se může proměnit v psychické problémy.
Kdybyste vy sám mohl v divadle změnit jednu věc, která by to byla?
Dotace a granty. Myslím, že Evropská unie alokuje na kulturu dostatek peněz, ale málokdo je u nás umí čerpat. To je věc, kterou by se měli vedoucí činitelé v kultuře naučit, aby se nestávalo, že divadla budou žít v nejistotě. Z jejich tvorby se pak vytrácí kontinuita, protože soubory netuší, jestli budou moct fungovat ještě patnáct let, nebo jen šest či dokonce dva. Proto bych chtěl zlepšit předvídatelnost a koncepčnost práce v divadlech.
Chodíte do divadla i mimo práci?
Chodím, naposledy jsem byl v Národním divadle na Krásce a zvířeti. A také na jednom konzervatoristickém představení postaveném na pár básních a písních Karla Kryla. Shodou okolností se hrálo na začátku ukrajinsko-ruského konfliktu. A mě strašně překvapilo, jak to ti studenti pochopili a zavnímali, přestože nemají žádnou zkušenost s atakem cizích mocností. To mě hodně bavilo a zasáhlo – ne ty básně samotné, ale jak je uchopili a pochopili.
Co vám dokáže udělat radost?
Hudba, láska, hezké počasí a výtvarné umění. Rád sbírám obrazy, ale ty něco stojí, takže mi radost dělají i peníze.
Jak relaxujete?
Absolutním nicneděláním. Káva, cigareta a poslouchám přírodu, nebo muziku.
