Loňský rok byl nejen Rokem české hudby, ale také oslavou výročí spojeného s Bedřichem Smetanou, od jehož narození uplynulo 200 let. Na jeho počest se konaly koncerty, vznikaly nové publikace i hrané a dokumentární filmy. A také se na základě jeho díla zrodil nápad na společný projekt několika tvůrců, který došel své realizace letos v červnu v šapitó Azylu78.
Autor námětu a režisér Janek Jirků spolu s výtvarnicí Andreou Sodomkovou, Matějem Formanem zastupujícím Divadlo bratří Formanů, Štěpánem Pecharem z tanečního souborem Dekkadancers a Markem Ivanovićem s Českou filharmonií byli každý po svém natolik okouzleni Smetanovým cyklem šesti symfonických básní Má Vlast, že se tento čistě akustický zážitek rozhodli přetavit do stejnojmenné audiovizuální podoby. V ní se spolu s hudbou snoubí loutky, tanec, akrobacie i činohra. Kromě uvedených tvůrců se na výsledné podobě inscenace podílely také soubory My kluci co spolu chodíme a Holektiv.
Klíč k inscenování Mé vlasti měl každý z umělců ale trochu jiný, třebaže se některé postupy prolínaly. První báseň Vyšehrad, jejíž úvodní tóny důvěrně znají cestující z pražského hlavního nádraží, pojal Matěj Forman velmi vzletně. S hrdostí i s mírným sentimentem v duchu národních obroditelů. Byť to český národ neměl v historii příliš lehké a musel čelit mnohým útrapám, tak se nikdy nevzdal. Ani zde se kněžna Libuše nedá porobit, a tak na jejích ramenou, byť trochu vratkých, vyrůstají do nebes další a další generace, jež se mohou dotýkat hvězd.
To Janek Jirků šel na Vltavu s humorem a s interakcí s diváky a dění kolem ní zasadil do současného světa, který je propojen s pohádkovou vodní říší. Dva vodáci, Čech a Slovák, během svého říčního putování potkají vodníka, jehož si střihl sám dirigent Marko Ivanović, vodní nymfy i perlorodky, jejichž bohatství vytvoří mezi druhy rozkol. Ten se naštěstí podaří brzy zažehnout a opět zvítězí dobro a láska. Jirků se chopil také Šárky. Předznamenal ji malým intermezzem o dívčí válce, aby maňásky následně nahradily roztančené oživlé loutky Šárky a jejích družek a Ctirada s jeho družinou. V tomto případě zvolání „Hraješ to jak dřevo!“ není nadávka, ale spíše pochvala, protože tanečníci vtipně kopírují pohyby loutek.
Zatímco první část inscenace se jasně a stručně člení průvodním slovem na jednotlivé scény, tak ve druhé části na sebe už plynule navazují. Zároveň ale tato polovina nabírá na vážnosti, vyprchává z ní hravost, stává se těžkopádnou a trochu nedotaženou.
Z českých luhů a hájů pojal choreograf Štěpán Pechar jako roztančenou Brožíkovu malbu. Dva vesničtí mladí lidé, jejichž námluvy zpočátku vzdáleně připomínají Prodanou nevěstu či Naše furianty, spolu nakonec v lásce a úctě dojdou ruku v ruce až do pozdních let. To vše pod dozorem vypravěče v podání papírového draka, jenž se na to hemžení a lidský koloběh dívá shůry.
V básni Tábor, kterou Smetana postavil na husitském chorálu Ktož jsú boží bojovníci, sice vlají rudé prapory, ale bez kalichu. Janek Jirků ji vystavěl na příběhu holubice zvěstující mír a jejího mláděte, které se učí létat. Byť v předchozích dvou básních Jirků hodně pracuje s humorem, zde silně absentuje. Spolu s větší nápaditostí, byť se zaobírá vzletným tématem – odvahou.
Matěj Forman Mou vlast nejen otevírá, ale také uzavírá. Blaník je krasojízdou plnou rytířů složených z účinkujících i malých návštěvníků s koněm na tyči, které by jistě vzal do svých služeb i prezident České republiky Petr Pavel coby vrchní velitel ozbrojených sil, jenž převzal záštitu na tímto projektem. A to je také pointa tohoto příběhu. Český národ by neměl čekat na záchranu z hory Blaník, ale vzít věci do vlastních rukou generací současnou i budoucí.
Co by ale byly jednotlivé příběhy bez samotné Smetanovy hudby. O její úpravu se postaral dirigent Marko Ivanović, který z osmdesátičlenného souboru České filharmonie sestavil komornější těleso o šestnácti hráčích. Ti se rovněž chopili netradičních nástrojů, které bude divák v původní verzi hledat marně. Pro cirkusovou arénu, kterou výtvarně stvořil Matěj Forman a okostýmovala Andrea Sodomková, zvolil Ivanović například panovu flétnu, banjo či harmoniku.
Rodinné představení Má vlast je přes drobná klopýtnutí tvůrců i účinkujících důstojnou náhradou za úspěšnou Knihu džunglí. K vidění je na Výstavišti v pražských Holešovicích už jen do konce června a začátkem července ještě ve dvou reprízách ve východních Čechách v rámci programu Smetanovy Litomyšle.
