To odpojení, nebo ti odpojení? Čeština je ve své mnohoznačnosti krásná, a tak si můžeme název tanečního projektu zaštítěného souborem Holektiv vyložit po svém. Premiéra proběhla už v prosinci a repríza nedávno v březnu, v prostoru pražského komunitního centra Žižkostel. Odpojení z několika úhlů zkoumá dynamiku vztahu jedince a skupiny, v níž se střídá potěšení ze společného prožitku hudby, tance a energie s bytostnou potřebou odejít a urputně bránit výsostné území tolik potřebné samoty. Vlastně ani nejde o žádnou kontradikci, jen o dvě polohy, které se v našem životě střídají, ačkoliv na individuální rovině tíhneme více k jedné nebo druhé.
Onou ústřední postavou oscilující mezi odpojením a připojením je performerka a choreografka Eva Stará, která na inscenaci pracovala s režisérkou nonverbálního divadla Jindřiškou Křivánkovou. Spolu s Evou Starou vystupuje v projektu osm mladých tanečnic, zřejmě ještě teenagerského věku, které iniciují kontakt, překračují hranice a tak či onak vyvolávají pnutí zápasu o volný prostor. Někdy je interakce a společná aktivita vítaná, jindy zase pohár přeteče a protagonistka si své území brání jako divoké zvíře. Metafora je dobře čitelná a je třeba ocenit právě práci s nastupující generací. Tanečnice se pohybují přirozeně, chvílemi v intenci taneční hry, jindy jen volného výdeje energie nebo rytmického tance až klubového charakteru. Ztotožnit se lze s oběma stranami, protože na každé z nich jsme někdy už byli.
Nadechnout se v divočině
Projekt má reagovat „na zběsilé tempo dnešního světa, plného tlaku na výkon, nepřetržité dostupnosti a stále narůstajícího vnitřního napětí“. S touto výchozí tezí ladí už úvodní scéna, v níž Evu Starou zastihneme s turistickým batohem. Sezení pro skromný počet diváků je uspořádáno do tří stran, pravoúhlých řad. Čtvrtou linii čtverce tvoří vyvýšená pódiová část, kde kraluje jako DJ hudebník Matouš Hekela. Na podlaze svítí bílý baletizol. Mladičké performerky se procházejí v různých částech prostoru, ale zatím vně, mimo hrací plochu, oblečené v šusťákových bundách nebo mikinách.
Performerka připomíná výletnici v divoké přírodě – i ve světelném designu se zdá, jako by právě vycházelo slunce. Tanečnice se s úsměvem rozmachuje, rozpíná prostorem, jako by se nemohla nabažit jeho volné dimenze. Nádech a výdech povyšuje na choreografický motiv. Pluje místností, přechází na zem – plynule, skluzem, ne pádem –, rozpouští se v gravitaci, měkce převaluje. Až posléze odloží batoh, zatímco prostorem vesele cinká rytmická elektronika.
Performerka ze zavazadla vyjímá růžové silné lano, téměř obřadně. Následují další v různých tloušťkách i barvách, jako symboly připoutání, které je ovšem možné také fyzicky odříznout. Kolika takovými lany jsme asi přivázáni my k lidem, místům a věcem… Několik modrých lan je svázáno ve smyčce jako uzel, Eva Stará vybízí diváky k házené s nimi. Když však nakonec uzly rozváže, může z nich vytvořit kolem sebe čtverec, jako základ stanu, jako bezpečnou hranici. Opravdu bezpečnou? Zatím si uvnitř sama pro sebe tančí, v lehce streetovém duchu, ale neunikla pozornosti dívčí družiny kolem.
Doslova přes čáru
Do chráněného území vstupuje první z dívek v černé teplákové soupravě, po chvíli infiltruje další, a zatímco utichá a mizí rytmus, hranici čtverce překračují nové narušitelky. Eva Stará se z původního klidu obrací k obraně území. Mladé příchozí překračují malý intimní prostor bez zábran a beze strachu. Vrátil se rytmus hudby a performerka jako by byla zmatena jejich nedovtipností. Skupina dívek se rozpadá do dvojic, které se rytmickými poskoky pohybují prostorem, jedna druhou přitom přidržuje také lanem. Je to veselé, divoké a je to všude. Poustevnice ovšem nadšení ze společné zábavy nesdílí a zmocňuje se provazů. DJ si ještě chvíli užívá set, ale dívky jsou odehnány na kraj scény, zvuk hudby se deformuje a performerka s energií naježené kočky prochází prostorem. Tentokrát se k ní jedna z performerek blíží zezadu, nepostřehnuta a skrze nápodobu pohybu naváže kontakt. Netrvá dlouho a ze všech těl je najednou chumel jednoho velkého objetí. Scéna připomíná intervenci, nálet dobra ze strany přátel, kteří umějí rozpoznat, kdy je odmítání skutečné a kdy pouze maskou.
Další lehkou symboliku můžeme číst v akci, při níž Eva Stará nevyužívá lano k tomu, aby ohraničila prostor kolem sebe, ale sama se ochránila a ukryla před pohledem okolního světa. Jako odcizená bytost, která morfovala do nové podoby, je v bezpečí. Když se vrátí do přítomnosti, začíná vyklízet prostor kolem sebe, doslova. Rodí se rytmus, performerka roztáčí při zemi i vzduchem nebezpečně hvízdající dlouhé lano, jako krajní nástroj ochrany. Točí se jako derviš s hlavou nakloněnou mírně na stranu: úspěch tato technika bezesporu má, ale za cenu velkého energetického výdeje. Jak dlouho člověk dokáže bránit svůj prostor?
Dívky naopak žádné protektivní chování vůči vlastnímu prostoru nevykazují, stejně jako jakékoliv jiné rozmíšky, souboje či nedorozumění v potřebě kontaktu. Shluknou-li se, pak dobrovolně ke skupinové akci, jež je baví. A před skupinou pak performerka volnou plochu brání, vymezuje ji fyzicky gesty i výrazem. Dívky ale nemusíme vnímat jen jako reálné aktérky – mohou být zosobněním rušivých elementů, kontaktů a zásahů různých druhů včetně nevítaných otázek a obtěžujících drobností, které končívají velkým výbuchem. No, však to znáte…
Sejdeme se na parketu
Pohledy a pohyby plné odporu vyústí v jednu chvíli ve zvířecí metamorfózu. Ostatně jak jinak zobrazit bránění teritoria lépe než nápodobou některého z našich divokých příbuzných? Proměna v primáta navíc mezi přítomnými pobaví děti i kamarády (Eva Stará dokáže v pravém okamžiku přeskočit k civilně bezprostřední poznámce).
V poslední části představení vstupují do hry další rekvizity a performerka ustupuje z pozice osamělého hráče ke kontaktu se společenstvím. Lyžařské boty jsou snad momentálním nápadem a experimentem: tvůrkyně zjistily, že s vratkou a těžkopádnou obuví se dá kupodivu vtipně pracovat, otáčet se na špičkách i patách a kroužit v prostoru. Ten teď nasvěcují mobilní složené světelné zdroje. Z pěnových desek a dvou provazů lze zase vytvořit vor či loď: dříve nedostupná strážkyně samoty pohybuje korábem vzad a vpřed jako na moři, rychleji s pomyslným větrem a s dívkami na palubě jako posádkou. Rytmus cítí všechny, směr mají společný: ven a znovu ovládnout plochu, roztančí se skupinky a pak se – neodpojí, nebo jen zdánlivě. Naopak vyzvou ke spojení a zapojení diváky, protože hudba je lákavá rytmická a několik návštěvníků neodolá. (Doporučila bych jen výraznější gesto, aby každý pochopil, že opravdu na „parket“ může a nenaruší tím performanci.)
Vzniká společenství, ačkoliv tomu ze začátku nic nenasvědčovalo. Z reproduktoru zní hlas ženy, ale k čemu vybízí, rozumět není. Příliš na tom však nezáleží. Trend, že taneční vystoupení zakončí performeři společně s diváky na scéně, cítím na vzestupu. Jako bychom se více a intenzivněji chtěli ujistit, že patříme k sobě a jsme jednou komunitou, i když profesionální praxe nás rozděluje. Nebo je nám dražší společný okamžik samotný, ozdravná a úlevná sdílená rytmická vlna pohybu setřásající napětí. Inscenace Odpojení na mne působí dojmem hledání soudržnosti a společného rytmu a tance jako tepu jednoho těla. Potřeba vlastního prostoru ostatně sama o sobě vůbec nemusí být odpojením, protože pokud je respektovaná, svědčí naopak o propojení.
Žižkostel se na pár chvil změnil v taneční klub. Takové prostory nepřitahují davy návštěvníků a ani v nich inscenace pro početné publikum nenajdeme (dlužno podotknout, že Odpojení vznikalo především ve vršovickém Cirqueonu). Ale projekty, které stojí na pomezí performance a společenské události, jsou důležité. I když jsou nenápadné, neženou se za velkým experimentem, neřeší veliká společenská témata, neudivují neuchopitelností a zůstávají vlídné. Vytvářejí přátelské prostředí a příležitost pro mladou generaci stát se součástí tvůrčího procesu, a už kvůli tomu stojí za to se v jejich společnosti občas zastavit.
