Studio Hrdinů pravidelně uvádí inscenace tanečního a pohybového divadla ve spolupráci s polskými tvůrci. Výrazná byla například Fata Morgana choreografa Pawła Sakowicze, nyní je to spolupráce s choreografkou Izou Szostak. Její inscenace Trapéza si pohrává s paralelou „mezi cirkusem a současnou dobou plnou napětí“. Objevuje se v ní téma strachu a rizika, které je samozřejmou součástí cirkusu coby prostředí i profese. Ale ve výsledku akcentuje jiné symptomy naší doby, než je strach.
Trapézu, visutou hrazdu, choreografka využívá jako němého svědka umělecké a artistické práce. Jednou rovinou inscenace je tak výpověď o umělcích samých, o paradoxech jejich života naplněného krásou i nejistotou a o tom, jak obtížné je mezi těmito protipóly najít rovnováhu. Jde o téma, které je v rámci umělecké komunity tak samozřejmé a všudypřítomné, že zprvu zarazí, proč ho zpracovávat jako inscenaci. Ale za hranicí divadelního světa jde možná opravdu o fenomény, které si divák neuvědomuje. Artisté, tanečníci a klauni vstupují (obecně i konkrétně v této inscenaci) do prostoru, kde očekávání a limity jsou předem dané: tlak na neustálou tvorbu, artistický výkon, úsměv, který je normou, ne přirozeným projevem.
Na druhé straně je uspokojení z tvorby, láska k umění a pocit svobody, který volná tvorba může přinést – ale ty jsou v menšině. Volání po svobodě neustává. Právě zde se inscenace dotýká všedních životů jejích diváků. Ukazuje, jak jsou si tyto světy blízké, protože problémy sdílejí všichni obdobné. Všude nastává stereotyp, všude nastává vyčerpání. Jen je chvílemi natolik abstraktní, že se hodí pro skutečně zkušeného diváka současného tance, který všechny metafory přečte.
Vstupte do cirkusu, který není kouzelný
Postavy, lehce stylizované, v náznaku připomínající artisty, ale možná také úředníky, nás postupně vítají cestou do nitra divadla. Jako živé sochy, s gesty naznačujícími cestu, ale zraky sklopenými nebo pečlivě rozostřenými. Před vchodem do sálu se převaluje dým. Do hlediště zatím nevstupujeme, množství lidí se natěsná v malém prostoru. Vstup posledních performerů doprovází zvuková linka hluku. Jejich chůze i gesta jsou až nesnesitelně pomalé, je v nich procítěné napětí. Principál otevírá dlaně v gestu uvítání či nabízení. Jednu z akrobatek kolegové vezmou na ramena, aby pak mohla sestoupit až do splitu, a pomalu s ní jako procesí kráčejí směrem ke vchodu do sálu. Ještě jedno unavené zastavení a gesto „vstupte“ nás vybízí vkročit.
Svět artistů je překvapivě černobílý, možná vybledlý, možná zaprášený, možná jen ukazuje ztrátu schopnosti jeho barvy vidět. Jen károvaný vzor na obleku artistky je znakem cirkusu, kočujících umělců, jejichž život máme zafixovaný v idealizované podobě, k níž hojně přispěla literatura i surrealistické a poetistické hnutí. Vnímáme je jako romantiky a spokojené nomády, kteří sice riskují zdraví, ale svobodu hltají plnými doušky. Cirkus, ve kterém jsme se ocitli, se však svou přetvářkou podobá spíše kanceláři. A kafkovsky šedá je i jeho barva. Dekorace je látková doplněná imitací sloupů s tvářemi klaunů. Jedna hrazda visí blíže divákům, druhá, zatím nespuštěná, v zadním levém rohu.
O té velké únavě
Postavy nejsou těmi excentrickými novocirkusovými figurami plnými života a pohybu, naopak. Ve dvojici vždy jeden druhého vede nebo podpírá, jako by byli zajati velikou únavou. Pohyb dál sleduje princip slow motion, až se jedna z umělkyň zastaví ve vypjaté póze s pažemi vzhůru. Zatímco se ostatní performeři musí vyrovnat s tíhou svých druhů – drží se jeden druhého a na zemi se formují do podoby jakési zvadlé pyramidy – pouští se mladá artistka do krátkého svůdného tance. Posléze její pohybová akce přejde v křik a běh. Ostatní utvoří působivý reliéf u zdi, zase se zopakuje sošná chůze i tažení těl po zemi, k divákovým uším proniká melodie. Sekvence se opakuje, čtyři performeři, z nichž dva leží a dva stojí, utvoří velký půlměsíc, rozpadnou se na dvojice, jeden druhého opět táhne, až smýká. Repetitivnost je znakem, který vytváří kostru choreografie, a je zároveň sama o sobě sdělením; odkazuje ke všudypřítomné rutině a všednosti, k níž dospívá každá činnost.
Choreografka využila veškerý prostor, který Studio Hrdinů nabízí. Například nestandardní betonový ochoz (nebo spíš výčnělek) se stává místem, odkud jeden z mužů pozoruje scénu, zatímco druhý se jeho spuštěných nohou zespodu dotýká chodidly. Opět se vrací všudypřítomný prvek tažení těla či dvou jako fyzicky zpřítomněné tíhy. Viditelně vystavěné pózy střídá odpočinek. Občas se objeví akrobatický trik, opakováním ale sklouzne do stereotypu, stále znovu ve smyčce. Motiv velmi pomalého uložení na zem téměř uspává. Snad je cosi v samotném geniu loci toho podzemního prostoru, protože ve Studiu Hrdinů jako by každého choreografa posedl duch slow motion.
Falešné pozlátko
Pomyslná druhá část inscenace nasvěcuje faleš a dvoukolejnost bytí v jakékoliv práci s větší naléhavostí, neboť ke slovu přichází herecký výraz, interakce, slovo i zpěv. V první řadě je to motiv úsměvu, který ale slouží jen jako maska, někdy spíš vyceněný škleb. Nejde o nijak originální motiv, ale do prostředí divadla a cirkusu zapadá. Performeři těkají v prostoru, každý se svým výstupem. Tu jeden rotuje v závěsu za ruku, jiný v protisvětle předvádí své rozsahy. Hluk sílí, melodie jej narušila jen krátce. Dva tanečníci se chvíli pohybují v synchronní plynulosti, vidíme i náznak klaunské chaplinovské chůze. Opakují se gesta, performeři se stanou stroji bez duše, jako Hoffmannova Olympie. Dynamika je dočasná, síla se koncentruje v napětí vztažených rukou a prázdných gest.
Faleš prodchne i výrazy, které se na tvářích performerů objevují jako odnikud, bez zjevné motivace, vykouzlené spínačem. Falešné úsměvy provázejí i exaltovanou komunikaci s publikem. Jedna z performerek zpívá, světla září i do publika a tanečníci jsou náhle plní energie. Akrobatické výstupy však zůstávají bez potlesku a v tichu, protože faleš by se dala krájet. Až nyní nás vítají v cirkuse, aby okomentovali i jeho paradoxní struktury, „myšlenku mezi snem a kontraktem“. Kouzlo a kalkulace v jednom, nomádství jako styl i nutnost. V tomto duchu se na jevišti mísí i jazyky: čeština, angličtina, ruština, polština… Zní melancholická hudba, dvě dívky se společně točí na hrazdě a v sále se stmívá.
Vyčerpání je nevyhnutelností
Atmosféru cirkusového vystoupení udržuje zvuk pochodové hudby, jako hlas poškrábané desky. V návratu motivu linie těl na zemi a tažení tíhy se ve smyčce vrací do hry únava, kterou ani nejnadšenější barnumská reklama nepřekoná. Těla na visutých hrazdách se chvějí v záblescích stroboskopických světel, za průsvitnou látkou se objevují ruce jako pařáty nebezpečných tvorů, možná duchů či přízraků. Hlas hovoří o strachu (zmínka o životě umělců bez závislosti na grantu působí jako aktualizace, i když prý o nic takového nejde). Výrazná tanečnice hraje tváří, ale hlas, který slyšíme, není její vlastní – to skrze člověka hovoří neživý aktér, sama trapéza. O strachu z mnohého, včetně myšlení. Z klaunérie přecházíme do civilu a reality po představení.
Inscenace je v jistém směru vystavěna konzervativně, protože v závěrečné části nechybí dynamická pohybová pasáž aktivující energii interpretů i publika, které příznačně předchází zcizení: dívka s mikrofonem promlouvá k divákům, nyní o úloze klauna v systému. Rytmus inscenace hutní nejen hudbou, ale také rychlými změnami světel. Rozvíjí se taneční choreografie celé skupiny, pohyb se rozprostírá široce do prostoru, vzduchu, ale je to rytmus, který cítí jen oni. Běhy a pády, rozmáchlá gesta, choreografie opakující se ve všech sekvencích, ale postupně se do repetic vkrádají změny. Jsou to stopy únavy a vyčerpání, boj s nimi motivovaný snahou o nekonečnou vytrvalost. Zvítězit však nelze, vyhrát může jen ticho, narušované oddechováním blížících se performerů.
