Kolikrát za život jsme si povzdechli „Kdyby…“ Kdybych neudělal to, nebo naopak udělal ono… Jenže kdyby, chyby. Co se stalo, odestát se nedá. Své o tom vědí i účastníci jedné nezvratné události, kterou se Jiří Havelka rozhodl divadelně zrekonstruovat v dokumentární inscenaci Facka.
Jednoho letního večera roku 2011 se dívka, která se v té době identifikovala jako nebinární, vypravila se svým dědečkem na tramvaj. Na zastávce I. P. Pavlova na ni začal alkoholem posilněný mladík pokřikovat vulgární nadávky ohledně její orientace, která se promítala i do stylu jejího oblékání. Dědeček, stará škola, chtěl svou vnučku bránit, a tak mladíkovi uštědřil pár výchovných políčků. To uviděl jeho kamarád, který se snažil napadeného bránit, a tak do domnělého útočníka zprudka strčil. Nejstarší účastník potyčky tento atak neustál, spadl na zem a bouchl se do hlavy. Pokřikující mladík se vývoje celé situace zalekl a utekl, zatímco jeho kamarád začal poraněnému okamžitě pomáhat. Dědeček, který po nehodě se všemi ještě komunikoval a byl včas převezen do nemocnice na ošetření, za pár dní zemřel na těžké krvácení do mozku. A zatímco pokřikující mladík dostal pokutu dva tisíce korun za homofobní nadávky, na jeho kamaráda čekalo vězení.
Tato skutečná tragická událost se stala základem pro novou dokumentární inscenaci Facka Jiřího Havelky a souboru Dejvického divadla, jejíž premiéra se uskutečnila již na Hájích v Kulturním centru Galaxie. Havelka Facku tvořil coby její autor a režisér metodou verbatimu (divadelní text vzniklý přepisem reálných záznamů). Spolu s dramaturgyněmi Martou Ljubkovou a Kateřinou Letákovou tedy vycházel z doslovných výpovědí skutečných lidí skrze dopisy, soudní spisy, rozhovory a svědectví, které nebyly nijak pozměňovány. Jedná se o citlivou metodu, jak přistupovat ke zpracování skutečných událostí, aby nezpůsobovala další traumata (jako se to v současné době děje u tuzemských filmových či seriálových projektů). Zároveň rozvíjí v divácích kritické myšlení a vytváří prostor pro diskuzi.
Havelkou zvolené téma totiž není vůbec černobílé. Třebaže se na začátku může zdát, že viník, který zasluhuje za svůj čin co nejvyšší možný trest, je naprosto jasný, opak je pravdou. Havelka postupně odhaluje veškeré okolnosti daného večera a nechává alespoň letmo nahlédnout do životů daných protagonistů. Odhaluje tím skutečnost, že byť se společnost na jedné straně snaží a učí pochopit a pomáhat vyoutovaným lidem, tak na straně druhé stále trpí předsudky vůči lidem ze sociálně slabších rodin, kteří živoří na okraji, protože se rovněž „špatně“ narodili. Fackou mimo jiné přibližuje restorativní justici, její fungování a dopady v daném případu.
Režisér staví inscenaci tak, aby divákovi bylo od samého začátku jasné, že nepřišel na klasické divadlo, ale že jde bez příkras o nejpřesnější zdokumentování dané události. Zákulisí je přiznané, a tak se převleky dějí viditelně, stejně jako podávání rekvizit a další práce lidí „za oponou“ včetně nápovědy, inspice a techniků. Při rekonstrukci dostane divák také několik pohledů na situaci – ať už od jednotlivých aktérů, nebo náhodných kolemjdoucích.
V průběhu představení využívá Havelka live cinema, aby stejně jako při reálných výsleších byly detailněji zachyceny projevy účastníků události. Bohužel tento formát inscenaci láme vaz. Divák totiž několikanásobně vidí, jak se někteří herci snaží vydolovat emoce, kterými by chtěli publikum zasáhnout hlouběji. Tím ale boří budování oné „reálnosti“, kterou na konci sám Havelka stejně definitivně ruší barevným a třpytivým finále ve stylu studia Disney. Tímto rozjuchaným zcizovákem se alespoň na konci mohla o něco více vyřádit kostýmní výtvarnice Denisa Smutná. Jinak totiž měla spolu se scénografem Radkem Patzelem poněkud omezené možnosti, protože bylo potřeba zachovat jednoduchou dokumentární formu bez příkras.
Upřímnou a prostou formu naopak zvolila Bára Lukešová, která ztvárňuje dceru zemřelého. V její postavě Terezy se snoubí klid, lidskost a pochopení. Byť sama prochází velkou ztrátou a bolestí, nechce se mstít a ničit další život ve stylu „oko za oko, zub za zub“. O něco méně chápající je zpočátku její bratr Martin v podání Martina Myšičky. Ten spolu s Lenkou Krobotovou, jež se ujala role právničky, do svých výkonů nejvíce šlapou. Skoro by se dalo říct, že oproti Lukešové, Příkazkému nebo Fečovi až zbytečně moc hrají. Josef Fečo totiž ztvárňuje útočníka Adriána jako úplně obyčejného kluka, který se sám snaží vymanit z toxických vzorců z dětství, nalézt si místo ve společnosti a vést spořádaný a hlavně spokojený život. Oproti němu představuje Lukáš Příkazký typ člověka, který sice celou situaci vyprovokoval, ale nikdy nepřiznal svou vinu a hlavně se z ní absolutně nepoučil. Vnučku Maxine pak ztvárňuje Víťa Mína Zborníková a dědečka Zdeněk Pecháček.
Inscenace Facka Dejvického Divadla tentokrát sice nepřináší dechberoucí výkony kmenových herců, na kterých tato scéna v posledních letech stavěla, ale rozhodně přináší téma, jež stojí za vidění, následnou diskuzi a třeba i společenskou změnu.
