Vypadá to, že se hudební filmy v muzikálovém žánru opět stávají oblíbeným trendem, zejména pak na poli francouzské kinematografie. Důkazem budiž snímek Anette od Leose Caraxe uvedený minulý rok na festivalu v Cannes nebo Johanka Superstar z roku 2017 Bruna Dumonta. Francouzské muzikálové komedie jsou specifické svou potřebou hledat alternativy tradičních hollywoodských muzikálových forem, zejména pak v tématech, která zpracovávají. A touto raritou na muzikálovém poli je také Tralala.
Tralala je nový snímek režisérského a sourozeneckého dua Arnauda a Jean-Marie Larrieuových, kteří se nebáli vrátit do rodných Lurd a vybrat pro svůj muzikál jedno z mariánských témat. Čerstvý čtyřicátník Tralala (Mathieu Amalric) je bohém a tak trochu bezdomovec, který se v Paříži živí jako pouliční zpěvák a hráč na kytaru. Se svým nástrojem, zesilovačem a cigaretou visící v koutku úst se večer co večer zoufale potlouká ulicemi a zpívá své kýčovité písně o lásce, dokud jednoho večera nepotká Virginii (Galatéa Bellugi). Záhadnou a krásnou ženu v modrém, která v něm probudí touhu po rodném kraji a předá mu tajemné poselství: „Hlavně nebuď sám sebou“. Než se jeho tajemná múza vytratí, daruje mu zapalovač s obrázkem Panny Marie Lurdské. Tralala je přesvědčený, že jen ona mu může přinést spásu.
Krátce poté opouští Paříž a vydává se do Lurd. Zde potká svou dávnou lásku, která si na něj však nepamatuje. A také energickou šedesátnici, která v něm poznává svého ztraceného syna Pata, jenž zmizel ve Spojených státech. Jelikož Tralala nemá kam jít, a zároveň chce zůstat nablízku své dávné lásce, rozhodne se úlohu ztraceného syna sehrát. Díky své nové roli získává nejen rodinu, ale nachází v sobě také génia, o kterém ani netušil.
Co se snímku musí nechat, je již výše zmíněné a pro naše zeměpisné podmínky tolik neobvyklé mariánské téma a práce s ním. Režisérské duo zvýrazňuje náboženskou symboliku napříč celým filmem – modrá barva je konvenčním atributem Panny Marie Lurdské a návrat ztraceného syna je hrou na biblické zmrtvýchvstání. Točité schodiště hotelu s názvem Útěcha má za úkol připomenou architekturu sakrálních staveb sahajících až do samotných nebes. Můžeme říct, že film je variací na katolické mystérium o středověkém trubadúrovi, pěvci lásky, který bez váhání následuje volání Panny Marie, a o zázračném zmrtvýchvstání ztraceného syna a zároveň nalezení sebe sama.
Poetiku snímku bratrů Larrieuových tvoří propojení moderních hudebních stylů s těmi nostalgickými, které na scénu přicházejí a odcházejí s jednotlivými hereckými postavami. Nejzábavnější a nejimpozantnější dojem zanechává hudební retro sekvence na diskotéce, v níž se hlavní hrdina definitivně přesvědčí o tom, že místo aby nacházel sám sebe, se jeho identita spíše vytrácí.
Tralala balancuje na hraně muzikálu a hudební absurdity. Kdyby se jednalo o muzikálovou parodii, byli bychom výsledkem více nadšeni, jenže o tom můžeme pouze spekulovat.
Na rozdíl od klasického muzikálu, který zahrnuje i dynamické taneční scény, je Tralala soustředěný více na hudbu samotnou. V tomto francouzském filmu tanec ustupuje do pozadí, stejně tak kamera neznásobuje tempo hudebních scén, jak by se dalo očekávat. Snímek je tedy poněkud statický. O to více však vyniká herecké umění Mathieu Almarica – postava bohémského Tralaly stojí především na brilantní mimice jeho tváře.
Tralala však balancuje na hraně muzikálu a hudební absurdity. Kdyby se jednalo o muzikálovou parodii, byli bychom nejspíše výsledkem více nadšeni, jenže o tom můžeme pouze spekulovat. Je ale pravda, že film dokáže diváka pobavit, rozradostnit i rozesmát. V některých kýčovitých dialozích či písňových textech samotného Tralala vyniká bizarnost snímku par excellence.
Ačkoli se na první pohled zdá, že se jedná o absurdní příběh o tom, jak nebýt sám sebou za jakýchkoli okolností, ve skutečnosti Tralala pojednává spíše o hledání existenciální podstaty ve světě, ve kterém není žádné dogma nezpochybnitelné.
Na Tralala se nebojte vyrazit. Nejde ani o klasický muzikál, ani o konvenční náboženský příběh. Naopak boří zažité kinematografické zvyklosti a ve spojení s libozvučnou francouzštinou dostává ten správný ráz.
