Po třech dílech série Já, padouch, jež odstartovala v roce 2010, přichází do kin pokračování prequelu o žlutém šílenství milujícím banány, Mimoni 2: Padouch přichází. Za snímkem opět stojí režisér Kyle Balda, autor prvních Mimoňů i snímku Já, padouch 3, a animační studio Illumination, kterému se roztomilí žluťásci už staly maskoty. Zpola nesrozumitelně brebentící akční vlna o počátcích padoucha Gru se převalí jako tsunami během rychlé, hodinu a půl trvající smrště.
Příběh začíná v momentě, kdy jedenáctiletý Gru získává na svou stranu žluté pomocníky, a navazuje tak časově na konec prvního dílu. Mimoni pomáhají svému novému šéfovi budovat první padoušské doupě ve sklepě domu, kde žije se svou maminkou, provádět první lumpárny a plnit vše, nač si vzpomene. Od počátku nastíněná absence mateřské lásky a nezapadnutí do školního kolektivu připravuje půdu pro morální poselství. Velkým snem mini bosse Grua je totiž stát se součástí superpadoušského gangu Šílená šestka, jehož plakát hrdě visí na stěně jeho pokojíčku.
Po nevydařeném pohovoru do Šílené šestky se z Gruových hrdinů stávají jeho pronásledovatelé a celý film se od prvních minut roztáčí do šílené akční honičky plné nesplněných přání, odplaty a touhy po přátelství. Zápletka není nikterak originální a spousta vtipných momentů vychází z předchozích dílů nebo z jiných animovaných filmů. Přestože se příběh odehrává v Americe, autoři se rozhodli sáhnout do zdánlivě bezedné studnice asijských reálií. Prvky jako amulet čínského zvěrokruhu, bojové umění kung-fu nebo závěrečná bitka v čínské čtvrti San Francisca se můžou zdát jako vděčná sázka na jistotu, na mě ale působily poněkud neoriginálně a mám obavu, že snímek rychle upadne v zapomnění.
Možná je nasnadě si přiznat, že po pěti filmech a nespočtu krátkých videí je originalita a potenciál těchto žluťásků poněkud vyčerpán.
Úspěšné bylo naopak zasazení děje do atmosféry amerických 70. let 20. století, což zahřeje u srdce především dospělé diváky. V tomto ohledu si tvůrci naštěstí udrželi perfektní ztvárnění z prvního dílu. Publikum tak čekají úvodní titulky ve stylu Jamese Bonda, scéna připomínající Indiana Jonese nebo prvotní neplechy mini bosse Grua odkazující na Čelisti, vše navíc doprovázené dobovými hity nebo jejich cover verzemi. Popkultura doby je zdařile vykreslená i v kostýmech nebo účesech postav a až trochu zamrzí ta nadstandardní péče na úkor příběhu.
Jako dospělý se na dílo dívám mnohem kritičtěji než divák cílové skupiny. Vidím detaily, které v rámci série nedávají smysl, a dobře si pamatuju smutné oči Kocoura v botách ze Shreka, které teď sleduji ve tvářích Mimoňů. Možná je nasnadě si přiznat, že po pěti filmech a nespočtu krátkých videí je originalita a potenciál těchto žluťásků poněkud vyčerpán. Chápu však také, že děti coby hlavní diváci spoustu nedostatků velkomyslně přehlédnou či odpustí a nechají se strhnout akčností příběhu a gagy žlutých popletů.
Na úplný závěr vyvstává poučení, jak je důležité mít přátele, neodvracet se od těch, jež vás mají rádi, a že je naprosto v pořádku být jiný. Asi nikdy není na škodu toto všechno mladému obecenstvu připomínat a věřím, že je mnohem přívětivější se takové věci učit od vtipných, i když trochu šílených Mimoňů.
