Do kin právě vstupuje nový film Beaty Parkanové Slovo. Snímků s tematikou točící se okolo roku 1968 vzniklo již nespočet, tento se však přesto něčím vymyká. Je hluboký, zádumčivý a s divákem si lehce pohrává. Jak jej popsat? Zatímco ikonické Pelíšky braly vše s obrovským humorem a hořkosladkým nadhledem, Slovo ukazuje, jak to dopadne, když se humor i nadhled vyčerpá.
Slovo patří do trilogie intimních snímků Beaty Parkanové. Předcházely mu Chvilky a následují již roztočená Světýlka, na která se můžeme těšit v příštím roce. Znáte-li režisérčin předposlední snímek Chvilky, budete překvapeni, jak moc si jsou tyto dva filmy něčím podobné. Například hereckým obsazením, ačkoli v tomto případě není divu. Na scénáři Slova totiž pracovala již při natáčení Chvilek. Využila situace a role napsala hercům přímo na míru. Výsledek se povedl, a dokonce si odnesl jedno z nejvyšších ocenění Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary.
Příběh vypráví o rodině Václava Vojíře (Martin Finger), uznávaného notáře na menším českém městě. Se svou ženou Věrou (Gabriela Mikulková) má dvě děti. Píše se rok 1968. Václav v okolí platí za čestného a oblíbeného člověka. Všem se snaží být nápomocen, trpělivě vysvětluje spoluobčanům jejich práva, vede kroužky pro děti a je celkově je společensky aktivní. Jeho žena oproti tomu až úzkostlivě pečuje o rodinu. Je typickou představitelkou matky, která se snaží udržet klid a pořádek ve své rodině za jakoukoli cenu. Postava Věry představuje prototyp ženy, která si nikdy a na nic nestěžuje. Ačkoliv jsou každý úplně jiný, pojí je dohromady láska, smysl pro spravedlnost a slovo, které si dali.
Václavův život pravidelně narušují neohlášené příchody náborářů, kteří se ho snaží naverbovat do strany. Václav opakovaně rezolutně odmítá. Pak ale udeří srpnová okupace a Václav to psychicky neustojí. Zhroutí se a doma v posteli nečinně leží tak dlouho, až mu lékař doporučí nechat se na nějakou dobu hospitalizovat na psychiatrii. Václav myšlenku „jít do blázince“ na rozdíl od své ženy vřele přijímá. Ze dne na den se z Věry stane hlava domácnosti a její přehnaná péče a touha po absolutní kontrole dostává na frak. Zvládnou se manželé přes to všechno přenést?
Postavy stagnují. Jako by ani po tom všem neprošly žádnou změnou. V závěru filmu jsou veskrze stejné jako na začátku. Ačkoli i to může být záměr…
Beata Parkanová se ve své tvorbě zaměřuje na mezilidské vztahy, zejména pak na vztahy v rodině. Film nastoluje plno otázek – jako by zhroucení a deprese hlavního hrdiny nebyly dost silným tématem samy o sobě –, nicméně ne na všechny dává odpověď. Scénář celkově působí poněkud zvláštně. Nevysvětluje dobu ani politický kontext a nechává na hercích, aby se o to postarali. Spousta věcí zůstává nevyřčená a divák se musí soustředit se na herce, kteří k němu „promlouvají“ také nonverbálně.
Přitom role Martina Fingera ani Gabriely Mikulkové není jednoznačná. Ovšem jejich herecké výkony jsou natolik dobré a rovnocenné, že vám přestane záležet na tom, kdo z nich dvou hraje hlavní roli. Oba představitelé dokonale ztvárňují svou filmovou postavu a její charakter, bez jakýchkoli předsudků. Není třeba počínání těchto postav chápat; stačí je pozorovat a počkat si na následky jejich rozhodování.
Beata Parkanová se sice snažila filmem na něco konkrétního poukázat a něco říct, ale povedlo se jí to jen napůl. Její dva hlavní motivy – motiv vzdoru, proti čemu se nedá vzdorovat, a motiv slova jako toho hlavního, co by mělo mít váhu – se dají z filmu vyčíst, avšak její postavy jako by snad ani po tom všem neprošly žádnou změnou. V závěru filmu jsou veskrze stejné jako na začátku. Slovo je intimní snímek, který klade důraz na nuance a na detail. Některé scény jsou tím pádem až neúnosně dlouhé. Například debata nad panákem rumu nebo chuť mrkvového salátu jsou tíživým vykreslením zoufalství a boje s ním.
Po vizuální stránce je snímek vcelku zajímavý. Kamera je často netypicky statická a jsou to herci, kdo je v pohybu. Film také obsahuje četné detailní čelní záběry. Některé scény pak „zamrznou“ do podoby fotografie, což je vizuálně oživuje. To vše doprovází příjemná hudba Jana P. Muchowa.
Film se pyšní dvěma křišťálovými glóby z Mezinárodního festivalu Karlovy Vary. Jeden za nejlepší režii a druhý za hlavní roli pro Martina Fingera. Proto je velká škoda, že scénář pokulhává a postavy stagnují. Ačkoli i to mohlo být tvůrčím záměrem…
Děj se sice odehrává na konci šedesátých let, ale jeho téma je použitelné v každé době. Jemný styl vyprávění je příjemným zážitkem, netradiční vizuální stylizace taktéž. Máte-li rádi českou kinematografii, určitě byste měli snímek vidět. Zřejmě nebude z těch, ke kterým se budete radostně vracet, na druhou stranu ve vás však mnohé zanechá, a zároveň ve vás mnohé otevře. Otázky, které si pokládají hlavní postavy jsou totiž otázkami, které by si čas od času měl položit každý z nás.
