Když sledujete Adama Ondru při lezení, máte pocit, že popírá zemskou přitažlivost. Přestože sedíte v kině, přistihnete se, že chvílemi tajíte dech. Pohybuje se však rozvážně, soustředění je z něj patrné i skrze plátno. Dokument Adam Ondra: Posunout hranice ukazuje muže absolutně posedlého svou prací. Lezec sám tvrdí, že se nejedná o obsesi, ale vášeň – posouzení zůstává na divákovi.
Adam Ondra je několikanásobným mistrem světa v lezení na obtížnost. Jeho hlavní lezeckou motivací je zdolat takovou skalní stěnu, kterou nikdo před ním ještě nezvládl. Jde mu tedy zejména o překonání sebe sama, nikoli soupeře. Každý den a ve všem… Stejně tak mu záleží i na estetice pohybu. Ladnost je jednou z věcí, které českého lezce charakterizují. Vnímá ji i jeho profesní okolí. Dalším jeho znakem je permanentní koncentrace, která je patrná v každém okamžiku.
Dokument začíná záběry z Ondrova tréninku, který trochu působí jako zahájení temného rituálu. Sportovec se protahuje a u toho vydává podivné zvuky. Záhy začne své tělo ohýbat do nepřirozených poloh. Větší část snímku pak sledujeme, jak se lezec připravuje na loňské olympijské hry v Tokiu. Tvůrcům se mimoděk povedlo zachytit, jak je absurdní snažit se podobný sport napasovat do olympijských regulí, které jsou zároveň spjaty s velkým byznysem.
Tvůrci dokumentu zvolili perfektní přístup k natáčení. Nevtíravě pozorují Ondrův život z povzdáli a nenutí ho příliš mluvit do kamery. Díky tomu získali nejdůvěrnější svědectví sportovcova života.
Zajímavé a podstatné je, že olympiáda pro Ondru představuje spíše splnění povinnosti v profesní kariéře než jeho vlastní sen. Možnosti získat medaili sice využije, ale není jeho hlavním cílem či prioritou. Sám ostatně připouští, že jej baví jiný druh lezení než ten, který po něm olympiáda vyžaduje. Například zdolání norské skalní stěny obtížnosti 9C, kterou pokořil před pěti lety svou navrženou cestou Silence, čímž hranice lezení (prozatím) přenastavil. Ondra o sobě prohlašuje, že když je sám na skalách, cítí se jako umělec. Jakmile má skálu pevně pod rukama, nechává promluvit svou intuici a jeho duše opouští tělo. Kdežto na soutěžích převažuje pocit, že mu chybí kreativita.
Lezení je samotářský sport, což je v dokumentu značně patrné a odráží se také na Ondrovi. V dokumentu působí plaše až odtažitě. Naštěstí to dohání jeho přítelkyně – dnes už manželka a matka jejich dítěte – Iva. Ta působí vstřícněji a mnohem lidštěji než Ondra. Mluví jasně, popisuje své zkušenosti a neskrývá emoce. Dává najevo, že občas je to pro ni velmi obtížné. Žena, jež žije po boku extrémně motivovaného sportovce, si sama přála být profesionální lezkyní. Právě skrze lezectví se spolu seznámili. Ale jak v dokumentu říká, svůj život a ambice podřídila tomu lepšímu z páru.
Iva je svému partnerovi bezmezně oddaná. Stará se o jeho zázemí, je mu výhradní oporou a jistí ho ve výškách. Dokument však nemá vzbudit dojem, že je nejlepší český i světový lezec sobec. Naopak se snaží nastínit myšlení člověka, který si je vědom toho, že je v něčem nejlepší na světě. Odhaluje jeho motivace, co jej dělá šťastným i jak vnímá své okolí a celý svět.
Součástí dokumentu je také moment, kdy se Iva dozví, že z důvodů proticovidových opatření jsou omezené doprovody sportovců na olympiádu. Zůstává doma a spolu s ní můžeme sledovat z jejich obýváku Ondrův výkon doprovázený nehranými emocemi a autentickými komentáři. To tvoří jednu z nejzajímavějších pasáží celého snímku.
Sám Ondra za nejsilnější zážitek z natáčení považuje lezení v chorvatské Paklenici. Zde se mi podařilo skalní stěnu o obtížnosti 8C vylézt hned na první pokus. Jedná se o jeden z nejlepších výkonů jeho kariéry, proto měl radost, že se ho filmařům povedlo zachytit.
Oba tvůrci dokumentu, Jan Šimánek a Petr Záruba, zvolili perfektní přístup k natáčení. Nevtíravě pozorují Ondrův život z povzdáli a nenutí ho příliš mluvit do kamery. Díky tomu získali nejdůvěrnější svědectví sportovcova života. Materiál vznikal tři roky, v podstatě po celou dobu příprav na olympijské hry. Adam Ondra do uvedení dokumentu do kin stihl nevyhrát olympiádu, oženit se a zplodit syna Huga.
Sám Adam Ondra se nechal slyšet, že je s výsledkem opravdu spokojený a nelituje toho, že nechal autory nahlédnout tak intimně do svého soukromí. Přestože je lezec plachý a komunikaci s médii nevyhledává, s tvůrci dokumentu si sedl a způsob jejich práce, kdy jej svou přítomností příliš neobtěžovali, mu vyhovoval.
Portrét Adama Ondry vytvořený dokumentem Posunout hranice působí jako úkaz mezi nebem a zemí. Je ovšem citlivě zpracovaný, s detaily a drobnými lidskými postřehy. Rozhodně se nejedná o žádné velebení ani promo lezectví nebo příručku, jak se stát stejně dobrým lezcem. Snímek je zkrátka o Adamovi, pro kterého se skály staly vášní.
