Pátý ročník festivalu Týden ukrajinského filmu představil atraktivní výběr ukrajinské kinematografie z posledních několika let. Kromě nejnovější filmové tvorby nabídl program také pár starších snímků. Mezi filmovými tématy se vedle války a reflexe vztahů s Ruskem tak objevila i historická dramata nebo literární adaptace, velké mezinárodní koprodukce i komornější snímky, včetně filmů pro děti.
Týden ukrajinského filmu je projekt, který od roku 2017 realizuje spolek RUTA za podpory a ve spolupráci s Velvyslanectvím Ukrajiny v České republice. V letošním roce byl filmový festival navíc zařazen mezi programy Goethe-Institutu, díky čemuž získal finanční prostředky z doplňkového rozpočtu pro rok 2022 s cílem zmírnit dopady války na Ukrajině. Dramaturgyně a ukrajinistka Lenka Víchová uvedla, že ukrajinská kinematografie v dnešní době plní dvojí důležitou roli: „Jednak slouží jako emocionální a psychologická platforma, která válkou sužovanému ukrajinskému národu nabízí naději i reflexi, jednak je tou nejkomfortnější a nejsrozumitelnější formou informování o Ukrajině v zahraničí. Týden ukrajinského filmu dokáže, že kultura a umění je součástí toho, co musíme bránit a za co stojí bojovat.“
Pohled motýla
Ústředním tématem některých filmů se tak stala válečná realita, jež je na Ukrajině přítomná minimálně od roku 2014. Nejinak tomu bylo i u zahajovacího snímku festivalu Pohled motýla, který měl premiéru v Cannes a letos byl s úspěchem uveden také na MFF v Karlových Varech. V tomto svém debutovém snímku vypráví režisér Maksym Nakonečnyj příběh vojačky Lilji, která se vrací z několikaměsíčního válečného zajetí na Donbase. Ukazuje osud ženy, která sveřepě odmítá roli oběti, a citlivě se táže, jak tísnivá může být existence ve společnosti sužované válkou.
Život jednoho domu
Příběh filmu Život jednoho domu se inspiruje básní ukrajinského spisovatele Tarase Ševčenka. Hlavní hrdinkou je Kateryna, jež čeká na návrat svého bratra ze zajetí a postupně opravuje z trosek jejich rodný dům. Snímek na pomezí mýtu, básně a skutečnosti ji odsuzuje k čekání na několik dlouhých staletí, přičemž se po každé těžké zkoušce osudu postaví zpět na nohy a stejně tak znovu a znovu zvedá z trosek rodný dům. Neboť, jak praví ona Ševčenkova báseň, životnost ukrajinského domu bývá velmi krátká – od války k válce. Výprava kombinuje historické prvky s moderními technologiemi a velká část snímku je naklíčovaná a digitalizovaná. Tato audiovizuální změť místy působí kýčovitě, ale jelikož jde o zfilmovaný mýtus, dá se to lehce odpustit.
Atlantida
Zajímavým počinem je Atlantida, jejíž děj se odehrává v nedaleké budoucnosti roku 2025. Rok po ukončení rusko-ukrajinské války, která po sobě na východní Ukrajině zanechala spoušť nevhodnou k lidskému životu. Hlavní postavou je Serhij, bývalý voják trpící posttraumatickým syndromem, který má potíže přizpůsobit se nové realitě. Jeho země je stejně jako jeho osobní život v troskách a rozervána na kousky. Po odstavení hutě, kde po válce pracuje, ho osud nečekaně zavede mezi členy dobrovolnické mise Černý tulipán, která se věnuje exhumacím válečných obětí. Zde se potkává s mladou archeoložkou Katjou, s níž přichází i naděje na lepší budoucnost. Společná náklonnost a humor je pomalu učí žít v zemi bez války a pomáhá jim přijímat se takoví, jakými jsou.
Atlantida měla premiéru na 76. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, kde v sekci Horizont získala první cenu. Ve filmu záměrně nehrají profesionální herci. Pro režiséra bylo zásadní, aby se snímek co nejvíce přiblížil divákům a aby mu uvěřili zejména diváci, kteří si touhle válkou sami prošli. Také neherci ve válce nadále bojují, v hlavních rolích Anlantidy tedy uvidíme Andrije Rymaruka, který sloužil v rozvědce, paramedičku Ljudmylu Bileku a Vasyla Antoňaka, který bojoval jako dobrovolník v praporu Ajdar.
Výběr z těch nejlepších ukrajinských filmů se bude až do konce roku hrát v kinech po celé České republice.
