Někdo může jídlo vnímat pouze jako nutnost a zásobárnu energie, ale jsou i tací, pro které je jídlo vášeň a zabíjeli by pro něj. Někteří doslova… Známý režisér Mark Mylod podává své dech i život beroucí několikachodové Menu. Doporučujeme s sebou do kina přibalit svačinu, jinak hrozí, že vám při odchodu bude pekelně kručet v břiše. Připravte se, samotnou recenzi vám servírujeme na ručně malovaném podnose.
Vyhraďte si volný večer, tenhle snímek vám totiž hodně zachutná. Uznávaný režisér, který se proslavil zejména několika epizodami Hry o trůny, se pro tentokrát rozhodl pozvat diváky na výjimečnou večeři. Film s hororovými prvky je plný zážitkové gastronomie a opravdovou vizuální náloží, při které se vám budou sbíhat sliny. Možná si řeknete, že natočit horor o jídle se šíleným šéfkuchařem v čele není zas až tak originální nápad. Obzvláště ve chvíli, kdy pointu prozrazuje již trailer. Klíč k úspěchu Menu však tkví ve zpracování.
Uznávaný a vyhledávaný šéfkuchař Julian Slowik (Ralph Fiennes) se společně se svou restaurací i personálem odstěhoval na odlehlý ostrov. Zde, na místě obklopeném pouze mořem, servíruje jedinečné menu. Slowikovou potíží však je, že jeho vášeň pro vaření kvůli čím dál náročnější klientele, vyprchala. Přesto se rozhodl připravit ještě jedno mimořádné menu. Cena tohoto zážitku na osobu činí bezmála 1250 dolarů.
Kapacita restaurace má limit pouhých dvanáct osob a Slowik si své hosty vybral stejně důkladně jako ingredience pro jednotlivé chody. Mezi pozvanými jsou uznávaná food kritička, vysloužilý herec, starší manželský pár, tři finančníci, jeden Slowikův obdivovatel se svým doprovodem a neznámá dívka Margot, která jako jediná dorazila bez pozvání.
Slowikovo menu je příslibem nezapomenutelného spektáklu, který všichni dychtivě očekávají. Ovšem s příchodem dalších a dalších chodů atmosféra čím dál víc houstne. Slowik a s armádou kuchařů za zády působí sektářským dojmem, přičemž on sám se pasuje do role kulinářského mesiáše. S šíleným pohledem a výrazem ve tváři se konejšivým hlasem obrací na své strávníky, které ubezpečuje, že hlavní přísadou všeho je láska.
V první polovině snímku Slowik svým hostům pokládá různé otázky a dává volný průchod domněnkám, aby odpovědi naservíroval jako další chod. A to vše velmi milým, nikterak vlezlým ani povýšeným způsobem. Pozoruhodné je, kolik zajímavých společenských témat najednou zvládá Menu naservírovat. Biopotraviny, fine dining, pořady o vaření, parodie na kuchařské soutěže, umění servírovaní… Ale také řeší problematiku rozdílnosti společenských vrstev, snobství, přehnanou etiketu, maloměšťáctví, fanatismus, obsesi a různé závislosti.
Tuto složitou mozaiku palčivých společenských témat lze interpretovat mnoha různými způsoby, přičemž žádný z nich nemusí být ten pravý. Nejlepší však na tom je, že na ničem z toho nezáleží. Menu sáhne do vašeho vlastního svědomí a ješitnosti tak hluboko, až se tam pohodlně zavrtá a odejde spokojeně s vámi domů.
Menu tedy není jenom o vaření, ale – stejně jako například Trojúhelník smutku – je zajímavou společenskou sondou, jejíž součástí je gastronomie. Sám šéfkuchař se nechává několikrát slyšet, že zážitková gastronomie již dávno není tím, čím bývala, a že rozmazlená smetánka očekává pokaždé větší zážitek. Toto komplikované, avšak kompletní Menu režisér divákovi podává se stejným nadšením jako Slowik sedmichodové menu hostům své vlastní restaurace.
Menu se může zařadit k trhákům reflektujícím sociální témata, jakými se staly Trojúhelník smutku nebo Parazit.
Kamera Petera Deminga taktéž nabízí detailní záběry pokrmů včetně jejich ingrediencí, které jsou lahodnou pastvou pro oči. Před každým chodem dochází na plátně k minutovému zastavení, kdy si daný pokrm můžete dopodrobna prohlédnout. Je příjemným osvěžením, že scénář nesází pouze na vyšinutého kuchaře a jeho sektářský tým, ale jídlo samotné skutečně hraje podstatnou roli.
Příjemný je též fakt, že návštěvníci večeře mezi sebou zbytečně neinteragují a že divákovi bohatě stačí znát pouze jejich zaměstnání a důvod, kvůli kterému na večeři dorazili. Scénář nezabíhá do nedůležitých podrobností, díky čemuž právě mohou dostat prostor samotné pokrmy. Klade se ovšem důraz na chování hostů z různých společenských vrstev, zatímco se jim před očima dějí těžko uvěřitelné věci. Valná část návštěvníků nereaguje přirozeně a pudově, ale jak od nich etiketa očekává, udržují dekorum.
Neřekla bych, že se jedná přímo o černou komedii, jak snímek označují zahraniční média. Menu bych spíše označila za sofistikovaný a hravý thriller, který se s vaší psychikou místy až nebezpečně pomazlí. Přestože je vrchol Menu snadno prohlédnutelný, snímek obsahuje několik překvapivých momentů. Jestli totiž Mylodovi něco jde, tak mírně i tvrdě šokovat. Způsob vyprávění a skrytá touha po další senzaci, stejná jako po dalším chodu, přesvědčivě buduje divácké napětí.
Scénář Setha Reisse a Willa Tracyho je propracovaný. Má sice slabá místa i mezery, má však také nesmírný drive, takže nad některými nedokonalostmi přimhouříte oči. Dokáže se smát kritice, sám sobě i všem odvráceným stranám gastronomie a společenského chování. Závěrem si také pokládá otázku, zda má všechno to kulinářské šaškování skutečně větší hodnotu než dobře udělaný cheeseburger. A těchto kontrastů je Menu plné. S postupující stopáží napětí a scénáristická vytříbenost bohužel klesá, ne-li skomírá. Dochází k absurditám, které nemají pevný základ, a to je opravdová škoda. V opačném případě by se totiž jednalo o skutečný majstrštyk.
Menu se přesto může zařadit k trhákům, jakými se staly již zmíněný Trojúhelník smutku nebo Parazit. Všechny snímky reflektují současný stav společnosti, který je místy hodně vratký. Ve srovnání s Trojúhelníkem smutku je Menu pro maintreamového diváka rozhodně stravitelnějším soustem. V čem je Trojúhelník smutku komplexnější a zábavnější, v tom je Menu zase srozumitelnější a svižnější.
Námět působí tak dokonale jednoduše, až jsem překvapená, že s tímto nápadem nepřišli jiní filmoví mistři. Série propracovaných chodů dělá ze snímků jeden z nejzajímavějších, sofistikovaných a snadno stravitelných velkofilmů tohoto roku. Menu je zábavným, promyšleným a napínavým thrillerem na hraně hororu s obdivuhodným satirickým a společenským přesahem. A lordem Voldemortem v hlavní roli.
Jednotlivé scény režisér divákům servíruje se stejnou pečlivostí jako Slowik jednotlivé chody filmovým strávníkům. Jídlo se dá sice podrobně a barvitě popsat, vše ale bledne v porovnání s tím, když člověk pokrm ochutná a zažije na vlastní buňky. Stejné to je i s Menu. Nejlepší je ochutnat jej a zažít na vlastní kůži. Menu je navíc film, který si vychutnáte v kině a pak ještě jednou s odstupem ve své vlastní hlavě.
