Snímek Babylon, na kterém Damien Chazelle pracoval téměř patnáct let, konečně vtrhnul na plátna kin. Autor diváky nešetří od samého začátku a hned v první scéně je zavalí hromadou čerstvě vyprodukovaného sloního trusu, s kamerou přímo u zdroje. Čeká publikum nesnesitelná tříhodinová jízda v podobném duchu, nebo se v té hromadě hnoje najde i pár diamantů? Odpověď zní: obojí.
Damien Chazelle zasadil děj svého filmu do dvacátých let minulého století. Ve stejné éře se odehrává také Velký Gatsby, těžko byste však pohledali atmosférou odlišnější snímky. Tohle nejsou dozvuky elegantní Belle Époque, ale meziválečné užívání života plnými doušky. Doba utržená ze řetězu. Hned po sloním entrée se přesouváme na party u hollywoodského producenta, který svou divokostí překonává i ty nejdivočejší představy. Šampaňské a moč tečou proudem, souloží se přímo na parketu a hory koksu dosahují výšky Apenin.
Na tomto večírku nechybí ani ústřední trojice postav. Asistent Manny (Diego Calva), který sežene slona, vyřeší problém s předávkovanou herečkou a celkově je tak nějak k ruce. Nellie LaRoy (Margot Robbie), která se na večírek dostane s Mannyho pomocí. Večer nicka, ráno stoupající hvězda. I takový může být Hollywood. A Jack Conrad (Brad Pitt), největší filmová hvězda, která Mannymu mimoděk splní sen dostat se na plac přímo k natáčení.
Všichni tři jsou přímými svědky proměny kinematografického průmyslu. Němý film ustupuje do pozadí zvuku a ne každý tuto revoluci ustojí. Jack Conrad je sice extra třída, ale je natolik spojený s němým filmem, že u mluveného s ním nikdo nepočítá. Strmý vzestup Nellie LaRoy nabere stejnou křivku opačným směrem, jelikož je herečka nejen problémová, ale také „kvičí jako prase“. Jediný, kdo má šanci u filmu i přes turbulentní změny (nebo spíš právě díky nim) uspět, je Manny. Jenže to by se nesměl tak hloupě zamilovat do potížistky Nellie.
Chazelle Babylon označuje za multižánrovou fresku a ne nadarmo název nechá také vzpomenout na biblický příběh se změtí jazyků. Režisér snímek natočil jako poctu filmovému průmyslu, a tak se zde střídá plno žánrů. Chvílemi film připomíná Chicago, jindy My Fair Lady a vzápětí si vzpomenete na Trojúhelník smutku. Chazelle jde ovšem ještě dál a neexistuje tělní tekutina, která by se v Babylonu neobjevila. Scéna s chřestýšem je zřejmě nepovedeným holdem bizarním scénám v tarantinovském duchu. Stejně jako další epizody (například nekonečné opakování scény při natáčení jednoho z prvních zvukových filmů) je i tato neúměrně dlouhá.
Stopáž lehce přes tři hodiny je přesně tak mučivá, jak se na první pohled může zdát. Chazellova freska se totiž v mnoha scénách mění ve zdlouhavou frašku (například u již zmíněného chřestýše). Skákání mezi žánry je pak příčinou nesourodosti snímku. Rozjívený začátek neladí s dramatickými událostmi v poslední třetině filmu ani s artovým koncem, v němž tvůrci vzpomínají přelomové snímky kinematografie: Tron, Matrix, Avatar a další.
Přestože pod nánosem balastu a nepřiměřeně dlouhých scén se občas zatřpytí zlato, k celkovému pozitivnímu hodnocení to nestačí.
Velká škoda také je, že vedlejší postavy jsou daleko zajímavější než Manny, Jack a Nellie dohromady. Charaktery autorky titulků němých filmů Lady Fay Zhu (Li Jun Li), trumpetisty Sidneyho Palmera (Jovan Adepo) či gangstera Jamese McCaye (Tobey Maguire), jehož role je opravdu miniaturní, působí daleko propracovanějším dojmem.
Co se naopak povedlo je soundtrack. Justin Hurwitz složil chytlavou ústřední melodii, která zní skvěle u dynamických scén v podání žesťů a bicí i u romantické linky, kde ji zlehka rozezní piano a basa.
Přestože pod nánosem balastu a nepřiměřeně dlouhých scén se občas zatřpytí zlato, k celkovému pozitivnímu hodnocení to nestačí. Vlastně by se Babylon dal shrnout citací jedné z postav, novinářky Elinor St. John (Jean Smart): „Taková smršť nevkusu a ryzí magie je nevídaná.“ Lépe bychom to sami neřekli.
