Víly z Inisherinu jsou komedií a tragédií zároveň, ve všech smyslech těchto slov. Film vypráví o celoživotním přátelství dvou samotářských a opuštěných mužů, které rozhodnutím jednoho z nich náhle skončí. Jedná se o velkolepý snímek, který je srdcervoucí, zábavný a děsivý zároveň.
Poslední snímek režiséra Martina McDonagha útočí na Oscary stejně jako jeho předchozí film Tři billboardy kousek za Ebbingem (ten z šesti nominací proměnil dvě). S celkovým počtem devíti nominací, včetně té za Nejlepšího herce v hlavní roli pro Collina Farella, Nejlepšího herce ve vedlejší roli pro Brendana Gleesona a Nejlepší film i scénář, má k ocenění skvěle našlápnuto. Víly z Inisherinu by mohly být dobrým dobovým filmem, vztahovým dramatem, ale klidně i satirickou bromancí.
Píše se rok 1923 a na fiktivním ostrově Inisherin se přes vodu ozývají zvuky irské občanské války. Obyvatelé ostrova si toho příliš nevšímají a nevidí důvod, proč by se měli postavit na kteroukoli ze stran. Místní žijí svým vlastním životem. Každý den ve dvě hodiny odpoledne chodí farmář Pádraic (Colin Farrell) zaklepat na dveře svému nejlepšímu příteli Colmovi (Brendan Gleeson) a oba zamíří do hospody.
Muži jsou svými naprostými protiklady. První je prostá duše, která dokáže hodiny mluvit o koňských bobcích, druhý je hloubavým „myslitelem“, který skládá hudbu, hraje na housle a s přibývajícím věkem propadá záchvatům existenciálního zoufalství. Okolnosti a drsná irská příroda z nich však udělala celoživotní přátele.
To se však rázem změní, když Pádraic jednoho dne zaklepe na dveře – a nic se nestane. Colm sedí v křesle, kouří a nehne ani brvou. Pádraic se ptá své chytřejší sestry Siobhán (Kerry Condon), s níž sdílí domácnost, co se mohlo stát, že se Colm rozhodl neotevřít. „Možná už tě prostě nemá rád,“ odpoví žertovně jeho sestra. Brzy se však ukáže, že se nemýlila. Když Pádraic následující den ve dvě hodiny klepe na dveře, všimne si v dáli Colma, který někam odchází. Pádraic jde čekat do hospody a ke svému překvapení zjišťuje, že Colm už tam sedí a pije pivo sám.
Pádraic nastalou situaci nechápe a trápí se jí. Rozhodne se tedy Colma konfrontovat a zeptat se ho, jestli mu něčím neublížil nebo v opilosti neřekl něco, čím jej urazil. Když se Colm uráčí po několika dnech Pádraicovi odpovědět, řekne mu, že ho prostě jen přestal mít rád a nechce s ním ztrácet čas. To je však odpověď, kterou čistá duše jako Pádraic neumí pochopit a neumí ani přijmout. V jeho světě jsou věci černé, nebo bílé. Rozhodne se tedy udělat první poslední, aby se svému příteli znovu zalíbil a získal ho zpět. Toto rozhodnutí se však nejeví jako nejlepší. Události začnou nabírat na divokých a nebezpečných obrátkách. Zejména proto, že Colmova lhostejnost a opakované odmítání začnou nahlodávat Pádraicovu vrozenou dobrotu a láska se pomalu mění v pomstu.
Komediální scény střídají okamžiky hlubokého vnitřního dramatu. Vše je zahalené do ponurého šedého závoje sentimentu stejně jako Irsko do deštivého počasí.
Brendan Gleeson v podání Colma, bravurně hraje vychytralého starého muže, který je ze dne na den přesvědčen o své vlastní výjimečnosti. Stejně tak Colin Farrell v roli Pádraica výborně ztělesňuje banálnost, bezprostřednost a dobrotu. Mezi nimi je Pádraicova sestra Siobhán, která se jako jediná vzdělaná žena na ostrově snaží podivný „spor“ mezi oběma muži urovnat. Důkazem budiž scéna, kdy se Siobhán přijde Colma zeptat na pravý důvod ukončení přátelství s jejím bratrem, přičemž jí Colm řekne, že Pádraic je prostě nudný. Ona mu v tu chvíli odvětí: „Proboha, jste staří muži a žijete v Irsku, všichni jste stejně nudní!“ A v tom také tkví pointa celého příběhu. Všechny postavy jsou ve své obyčejnosti vlastně neskutečně zajímavé.
Děj je poněkud rozkolísaný. Komediální scény střídají okamžiky hlubokého vnitřního dramatu. Vše je zahalené do ponurého šedého závoje sentimentu stejně jako Irsko do deštivého počasí. Víly z Inisherinu jsou v podstatě výbornou divadelní hrou v kulisách přírodních krás Irska. A pevně věřím, že kdyby z těchto kulis herce vytáhli a postavili na prkna Národního divadla, bude to fungovat stejně skvěle.
Je patrné, že režisérovi nešlo tolik o děj, jako spíše o pokládání existenciálních a metafyzických otázek, které se právě Colm nebojí vyslovovat nahlas. Kromě spousty podnětů, které zajisté dovedou diváka k zamyšlení, zde dochází také k prostému a čistému vyjevení emocí. Martin McDonagh krásně vykresluje, jak může být zraňující konec jednoho přátelství. O to více, když nedochází k rozumnému vysvětlení. A přestože se také několikrát od srdce zasmějete, snímek je tklivý a zažere se vám pod kůži jako irská zima.
Scénografie a práce kameramana je tím, co činí tento film jedinečným. Filmový štáb se nechal slyšet, že snil nejkrásnějším filmu o Irsku, a zdá se, že se jim to splnilo. Scenérie vypadají jako malby z Vermeerova plátna a perfektní hudba už jenom dotváří atmosféru, kterou ve svých tklivých tónech nechává doznívat.
Nezáleží, že ostrov Inisherin je vyfabulovaný a ve skutečnosti neexistuje. Poselství tkví v tom, že každý máme v životě přítele, který pro nás představuje bezpečný ostrov, a zároveň vypráví o tom, co se stane, když o tento ostrov náhle přijdeme.
S největší pravděpodobností se nebudete chtít na film podívat znovu, ale určitě vás přiměje zamyslet se nad sílou přátelství, zejména nad tím v pokročilém věku. Nemůžu si pomoct, ale musím zde připomenout belgického kandidáta na Oscary, snímek Blízko. Taktéž pojednával o ztrátě přítele, i když v dětském věku. Víly ukazují, že přátele lze bez varování ztratit i ve věku, kdy už lidé mají rozum.
