Existuje v dnešním světě, plném starostí a překážek, únik do říše divů? Pro dospělého jedince jen zřídka, pro dítě neustále. Výstava Moje sladká nejedlá planeta představuje nový způsob vnímání všeho, co nás obklopuje. Markéta Magidová skrze rozhovor se svými dcerami zachycuje rozdílný pohled na náš společný svět.
Uznávaná vizuální umělkyně a režisérka Markéta Magidová ve své tvorbě uplatňuje práci s digitální malbou, objekty a fotografií. Nabourává ustálená společenská témata s vizí vytvářet nové sociální a vizuální obrazy. Její aktuální výstava v galerii Kunsthalle Praha vychází z cesty autem, kterou absolvovala se svými ratolestmi, dvojčaty Zoe a Ester. Holčičky se během jízdy při bedlivém pozorování letní krajiny zamýšlely nad krásou planety Země. Stromy se měnily na lízátka, tráva v obrovskou tabulku čokolády a keříky v chutné bonbóny. A slunce? Jak uvádí Magidová, pro Zoe je slunce sladkým zdrojem života pro všechny rostliny – nejí se. Pro Esterku je k papání, stejně jako mraky. Obě verze výplodu dětské fantazie jsou impozantním úkazem sladké nejedlé planety.
Při vstupu do horního výstavního sálu si automaticky nasazujete pomyslné růžové brýle, jež nebudete chtít sundat. Přivítají vás oslnivé digitální malby skrývající hluboký význam. Například dílo To není víla, to je máma vzniklo jako specifický projekt pro Galerii Vltavská. Původně byla možnost prohlédnout obraz u vchodu zastávky metra poblíž fontány s plastikami Fauna a Vltavy od manželů Hudečkových z roku 1984. Oddaná Vltava ztělesňuje stojící dívku, nad níž sedí Faunus hrající na flétnu. Magidová tento koncept přebírá do svých rukou a zmodernizuje tak typickou lidskou vlastnost ve vztahu mezi mužem a ženou zaznamenávající jistý vývoj. Současné vyobrazení reprezentuje genderové role: kojícího Fauna s nemluvnětem a starostlivou vílu Vltavu utěšující zraněnou dceru. Tímto výjevem samozřejmě výstava nekončí.
Nejvíce mne uchvátil fakt, že tvůrkyně přetransformovává dětské kresby svých dvojčat na digitální malby, sochy a animace. Originální podání poskytuje divákovi uzavření se v pestrobarevné bublině plné dětské interpretace neforemné každodennosti. „Každá klikatá čára a nesouměrná končetina nabývá nových vlastností. Umožňuje nám podívat se z jiné perspektivy nejen na historii, kulturu a sociální otázky, ale především na sebe a věci, které považujeme za samozřejmé,“ zmiňuje kurátorka Andra Salipētere. Ve svých dílech Magidová propojuje estetiku dětských kreseb a dětský pohled na svět s „dospělými“ tématy jako genderové normy, zastaralé vzdělávací systémy nebo vztah mezi mýty a skutečností.
Magidová dává život i skicám dětí obecně. Sloup plný kresbiček v rámci vzdělávacího programu Chybné E dojímá. Není tajemstvím, že děti v procesu dospívání do určité míry ztrácí imaginativní schopnosti a s přibývajícím věkem je začínají chytat do spárů démoni z šedi reality. Místo touhy zkoušet a objevovat nové věci je přepadá strach a nervozita. Dvouměsíčním programem se Magidová snažila reflektovat, proměňovat a otevírat schematické představy a modely omezujícího světa i mrtvé, vložené představy přejímané z populární kultury a dalších vlivů. Program provázelo několik otázek, jejichž cílem bylo podpořit imaginaci, reflexi a povědomí o osobních přednostech.
Na výstavě je k vidění také několik krátkých snímků. Ve 3D filmu Čmáranice se kresby mění v postavičky, které vstupují do dialogu s klasickými sochami v muzeu. Infamia vypráví o lásce mezi gladiátorem a kněžkou lásky z Pompejí a s Kouzlem uvolnění na Zemi zavítají mimozemšťané. Lákavý je také Efekt mořské panny zasazený do prostředí virtuální reality.
Dojem z výstavy umocňuje motiv hravosti, experimentu a snové estetiky. Sice není příliš obsáhlá, i tak si ale vyhraďte více než hodinu. Od začátku jsem měla pocit, že se nacházím v továrně na čokoládu. Byla jiná, než jakou ji známe od Roalda Dahla, avšak stejně naplněná slastmi pro oči, nečekanými interpretačními zvraty a příjemným tajemnem. Pokud máte chuť se zavrtat do šlehačkového poháru, máte příležitost do 1. května 2023.
