S Natálií „Tali“ Schejbalovou jsme se potkali v karlínském Liquid Office. V tomto příjemném prostředí jsme probrali, jak se dostala k umění a co pro ni znamená slam poetry. Dotkli jsme se také počátků její hudební kariéry a kde bere inspiraci pro tvorbu slovních hříček, jež sdílí na svém Instagramu. Kromě toho nám prozradila, na jakých projektech momentálně pracuje a co je její guilty pleasure.
Tali, ty se věnuješ celé řadě činností. Jak by ses představila čtenářům, kteří tě ještě neznají?
Jsem slamerka, písničkářka a kreativní duše, která si na živobytí vydělává marketingem.
Umění je tedy spíše tvým koníčkem?
Nějaké příjmy mám i z umění, ale nechci na sebe tlačit. Takže umění je pro mě spíš záliba než práce. Živí mě copywriting, fundraising a PR.
Jak ses k umění dostala?
Když mi bylo asi patnáct, přispívala jsem na internetový portál Psanci.cz. Byl to takový Wattpad pro poezii. Ty stránky mimochodem existují dodnes a jsou graficky úplně šílený. Tam mě „rekrutoval“ Tim Postovit, český básník, rusista a překladatel ukrajinského původu. Jemu tehdy bylo kolem osmnácti a pořádal v Praze básnická čtení pro teenagery. Tam mě pozval, ať vystoupím s něčím, co jsem právě sdílela na ten server. Tak takhle jsem se dostala k umění a k tomu, že bych ho mohla ukazovat lidem.
A co zbylé činnosti?
Vystudovala jsem tvorbu písňového textu a scénáře na VOŠ při konzervatoři Jaroslava Ježka, ale už tehdy jsem věděla, že se uměním nutně živit nechci. Že ho chci mít jako něco, co mě baví a pro co mám vášeň. Říkala jsem si, že by to chtělo něco podobného, co mě také baví, ale snáz si tím vydělám. Marketing, copywriting a psaní reklamních textů se jevilo jako dobrá cesta.
Projevovaly se tvé sklony k umění už v dětství?
No, je zajímavé, že jsem byla naprostý hudební antitalent, navzdory tomu, že jsem teď písničkářka. Když jsem byla malá a zpívala Skákal pes, zamykala se moje mamka v koupelně a brečela tam, jak strašný to bylo. Ale věřím, že hudební sluch je jen sval, který lze vytrénovat. Takže i když jsem žádný talent na hudbu neměla, moje máma to se mnou v podstatě nacvičila. Už ve čtyřech, pěti letech jsme si skládaly písničky. Ona řekla jednu větu a já se snažila na ni rýmovat.
A tvoje mamka je z umělecké branže?
Mamka je nesmírně talentovaná, ale také velká trémistka, takže pro ni hudební kariéra nepřipadala v úvahu. Navíc pro ni bylo vždycky důležitější pomáhat lidem. Teď učí na prvním stupni základní školy.
Takže spolu neplánujete složit nějaký slam nebo písničku?
No slam nevím, ale písničku bychom mohly. Hrajeme si spolu doma často, takže to by mohlo být vtipné.
Co pro tebe znamená slam poetry? Jak bys ho přiblížila lidem, kteří o něm nikdy neslyšeli?
Nejrozšířenější definice zní, že slam je performativní žánr autorské poezie. Každý ale samozřejmě o slamu říká něco jiného, každý si pod ním něco jiného představí. Slam poetry vzniklo v 80. letech v Chicagu. Marc Smith, dělník a básník, měl pocit, že básnická čtení jsou nudná a nikdo na ně nechodí. Podle něj by poezie měla patřit lidem. A tak vytvořil žánr, ve kterém dal divákům do rukou body, aby mohli performery ohodnotit, a udělal z toho soutěž. Vznikl žánr, který je zábavný a lidé ho mají rádi. Jak říká Tim Postovit, slam je způsob, jak dostat poezii zpátky tam, kam patří – na stadiony.
Pro mě osobně znamená slam komunitu lidí, hodně rozbitou a zvláštní rodinu. Slam je pro mě platformou, kde můžu lidem do mikrofonu říkat různé věci, přidat k tomu emoci, myšlenku a nějakým způsobem se s nimi propojit.
Jak se připravuješ na svá vystoupení? Trpíš trémou?
Když jsem byla malá, chodila jsem do dramaťáku. To mi asi dost pomohlo. Někteří mí kamarádi, třeba slamer Tukan, říkají, že před každým vystoupením mají strašnou trému a nelepší se to. Já mám naopak pocit, že se to zlepšuje s každým vystoupením. Když vystupuji poněkolikáté s tím samým textem, je to už opravdu snadné.
Slamy někdy bývají docela dlouhé. Nedělá ti problém si texty zapamatovat?
Dělá. Některé texty jsou jednodušší na zapamatování, primárně ty, které se rýmují. Jiné jsou náročnější, ale mám několik metod, jak se je naučit. Nahrávám si je na diktafon a poslouchám, třeba v tramvaji. Opakuji si je pořád dokola; říkám si text před zrcadlem, říkám ho rychle, říkám ho pomalu. Prostě trénuju.
Zkoušíš si svá vystoupení před někým?
Minimálně. Občas řeknu slam svému příteli dřív, než ho řeknu před lidmi, ale je to vzácnost. Mám pocit, že to, co funguje na Láďu v obýváku, stejně nemusí fungovat na dav lidí v Café V lese.
Ani si nechodíš k někomu pro rady?
To jsem dělala dřív, když jsem začínala, ale teď už ne. Zpětná vazba mě samozřejmě zajímá, ale počkám si po vystoupení, kdy ji dostanu přímo od publika a ostatních slamerů.
Diváci jednotlivá vystoupení hodnotí. Jak moc jsou tato čísla pro tebe důležitá?
To je zajímavá otázka. A taky těžká, protože odpověď na ni se v čase proměňuje. Když jsem se slamem začínala, bylo moje hodnocení paradoxně lepší než teď. To jsem na sebe ještě nekladla tak vysoké nároky a byla schopná dělat rýmy na první dobrou a vtipný, líbivý věci. Lidi to měli rádi, takže jsem dostávala dobré body. Třeba na své úplně první exhibici, kde jsem byla jako záskok, jsem porazila všechny matadory. No a teď jsou ty body horší.
Snažím se vytvářet nové formáty, překvapovat, víc sdělovat věci a méně rýmovat, protože to mě už tolik nebaví. Ohledně horších bodů se cítím furt dobře, jelikož mám pocit, že bodování je primárně pro diváky, ne pro nás. Nižší hodnocení tak nevnímám jako že se něco nepovedlo. Když dostanu šestky a přijdu do backstage a někdo se spoluslamerů mi řekne, že se mu to líbilo, mám pocit úspěšně splněné mise. Kdyby mi naopak všichni spoluslameři řekli, že to bylo už fakt trapný a laciný, zamyslela bych se na tím, kde byla chyba.
Slam poetry letos oslaví dvacet let na české scéně. Jak se za tu dobu proměnilo?
Máš pravdu, slam poetry slaví dvacet let a my k tomu vytváříme vinylovou desku 20 let českého slamu, kde jsou nahraní i takoví lidé jako Bohdan Bláhovec nebo Bio Masha. Prostě jeho původci i nová krev. Myslím, že jde o ohromně zajímavý projekt. Deska je už hotová a křtít se bude 25. května 2023 v Lucerna Music Baru. Takže tímto bych chtěla apelovat na čtenáře maomai, aby si zakoupili vstupenky a dorazili, protože to bude skvělá party. Něco, co tu nikdy nebylo. Největší slamová akce všech dob.
Za těch dvacet let se slam proměnil hodně. U jeho začátků jsem samozřejmě nebyla, ale jsem součástí komunity a slyším od ostatních, co se dělo. Slam v Česku vznikl primárně jako improvizační záležitost, což byl světový unikát. Nikde na světě se tak moc neimprovizuje, jako se improvizovalo na začátku české slamové scény. Teď už je slam podle mě takový poloprofesionální sport, který si performeři doma víc nacvičují. Už to není tak spontánní. Možná ztrácí i nějakou autenticitu.
Kdy ses o slamu dozvěděla ty?
Poprvé jsem slam viděla na YouTube, vystoupení Jirky Charváta alias Rimmera. A říkala jsem si, jak je to zábavný a že bych to chtěla dělat taky. Když jsem pak slam viděla poprvé naživo, bylo mi jasný, že chci stát raději na pódiu než pod ním.
Jak je na tom český slam v porovnání se zahraničím?
Když se podívám na Button Poetry nebo jiný slam ze zahraničí, cítím rozdíl primárně v tom, že česká scéna příliš tíhne k humoru. Pro spoustu lidí je slam synonymem k rýmovanému stand-upu nebo o malinko chytřejšímu stand-upu. To mi přijde škoda a ve svých textech se snažím jít proti tomuhle názoru. Myslím, že tahle stand-upová kultura, kdy se očekává, že se budeme celý večer smát, nás o něco ochuzuje. V textech pak může chybět přesah nebo hloubka, která je často v zahraničních slamech jediným cílem. Slameři se snaží publikum nějakým způsobem zasáhnout, aby se nad něčím zamyslelo. Mám dojem, že tohle je na české slamové scéně v menšině.
Máš zahraniční slamerský vzor?
Nevím, jestli ještě můžu Kae Tempest považovat za slamera*slamerku (Kae se identifikuje jako nebinární, pozn. red.), protože se teď víc soustředí na hudbu. Ale Kae Tempest je podle mě nejlepší současný*á zahraniční básník*básnířka.
Které téma v tobě rezonuje a ráda o něm slamuješ?
Mám ráda svůj slam o konsentu. To mi přijde jako důležitý téma. Všichni bychom ho měli mít, je to něco úplně základního, ale bohužel tomu tak často není. Ani v mojí generaci, nebudeme si lhát do kapsy. Takže mi to připadá důležitý. A možná tenhle slam není tak těžké říkat v Café V lese, kde je pražská hipsterská bublina, jako když přijedeš do Valašského Meziříčí nebo do Havířova. Tam je tenhle slam důležitý říkat, ale taky za něj nedostaneš dobrý doby. Nebo v Sokolově. Prostě nedostaneš. Ale stejně ho řeknu, protože slam není o tom říkat lidem, co chtějí slyšet, ale říkat jim to, co slyšet nechtějí, tak, aby chtěli poslouchat.
Od roku 2021 sdílíš na svém Instagramu skoro denně slovní hříčky. Jak tě to napadlo?
V tomhle ohledu jsem prostě rozbitá. Studium na „Ježkárně“ tuhle moji predispozici rozvinulo do naprostý posedlosti a choroby vytvářet slovní hříčky. Přemýšlím v nich, napadají mě denně, pořád. Ve všech situacích. Ne vždycky je řeknu nahlas, protože ne vždycky se to hodí. A taky plno mých kamarádů je z toho už unavených.
Jednou, když mě napadla slovní hříčka (už si opravdu nepamatuju, která byla tou první), dala jsem si ji na Instagram do stories. A lidi se pobavili. Tenkrát mě sledovali primárně moji kamarádi, mohla jsem mít okolo 3000 sledujících, když jsem s tím začala. Další den jsem uvedla slovní hříčku dejme tomu na pondělí. A řekla si: hele, co kdybych to zkusila i v úterý. A co kdybych to zkusila hecnout, jak dlouho to vydržím v kuse? Vydržela jsem to asi rok, i když ne úplně každý den. Pak jsem své slovní hříčky začala dávat do Reels, aby mi na Instagramu zůstaly. A takhle to vzniklo – jako experiment mě samé se sebou.
Za téměř dva roky si jich vymyslela celou řadu. Kde bereš inspiraci? Napadají tě náhodou, nebo si každý den sedneš a snažíš se něco vymyslet?
Často vychází z přeřeknutí nebo překlepu. Občas něco zaslechnu, když jdu po ulici, respektive se přeslechnu a slyším ten dvojsmysl. Když jsou například Velikonoce, řeknu si, že vymyslím hříčku na Velikonoce. Vezmu slovní spojení, které se s daným svátkem pojí, třeba Velký pátek, a začnu si s tím hrát: velký pátek–pátek–plátek. Co si ukrojí Ježíš při velikonoční večeři? Velký plátek. A je to.
Mohla bych tě poprosit o slovní hříčku pro čtenáře maomai?
Víte, jak se říká redakci maomai, když tam někdo zhasne? Tmaomai.
Máš v plánu je někdy všechny sepsat a vydat knihu slovních hříček?
Na tohle jsou jiní experti, například Martyho Frky, Inkoustová tečka (Martina Bechyňová) nebo Agent Jaroslav. Taky Slakinglizard teď vydal svou sbírku. Takže podle mě je těch publikací už dost, navíc můj humor není kreslený, ani vizuální nebo psaný. Můj humor stojí na tom, že je trapný a říkám ho do kamery. Koupu se ve vlastní trapnosti, což je tak 50 % toho, co vytváří tu komiku. Do psané podoby je to podle mě nepřenositelné, proto mě knížka neláká. Tenhle projekt začíná a končí na Instagramu a nechci s ním dělat nic dalšího.
Vytvořila jsi někdy slam či slovní hříčku v angličtině?
Anglicky mluvím docela plynule, takže tam mě napadá spousta slovních hříček a dokážu je vymýšlet docela snadno. Řekla bych, že angličtina je na tohle dokonce lepší, protože i slova, která se jinak píšou, se často vyslovují podobně a vzniká plno dalších variant. Například leek (pórek) se čte stejně jako leak (prosáknout) a už si s tím můžeš hrát. V češtině nemáme homonyma v takovém rozsahu, takže vymýšlet hříčky v češtině je malinko těžší než v angličtině.
Nedávno jste s Pavlem Čadkem vydali videoklip ke skladbě Možná lhát, která se podle mě dost povedla. Plánuješ se teď víc věnovat hudbě?
Děkuju! Jsem ráda, že zmiňuješ videoklip a písničku s Pavlem Čadkem, protože jsem si ten proces moc užila. Myslím, že z toho vyšlo něco kouzelného, a mám z toho radost. Samozřejmě Pavel je skvělý muzikant a kámoš, takže byla radost s ním pracovat.
Co se týče mojí hudby, aktuálně připravuju druhé album. Bude ho produkovat Dominik Zezula, na což se hrozně těším, protože Dominika a jeho projekty jako Děti mezi reprákama jsem vždycky milovala a vzhlížela k němu. Když mi napsal, že by chtěl produkovat moji příští desku, překvapilo mě to. Říkala jsem mu: panebože, já se styděla ti říct, mně přišlo, že by tě to vůbec nezajímalo. Ale občas se stává, že se mi život děje a všechno funguje tak, jak by mělo. Na desce začínáme pracovat a bude na ní asi devět písniček.
Tvá práce zřejmě bude dost mentálně náročná. Už jen to každodenní vymýšlení slovních hříček… Kdy nebo kde doopravdy vypneš?
Tak jo, já se přiznám, ale nedělám to moc ráda. Když chci opravdu vypnout, koukám se na reality shows. Miluju je a jsou mým guilty pleasure. Beru všechno – Láska na první pohled, různý Survivor show, kde lezou lidi na Aljašku, a podobně. Samozřejmě na to koukám částečně ironicky, ale tohle mě opravdu vypíná. Nemusím u toho přemýšlet, relaxuju a strašně se tím bavím.
Kam máš teď namířeno?
Až skončíme rozhovor, pojedu do Akademie věd. Fyzikální ústav AV ČR a Wikimedia ČR, což je neziskovka, pro kterou pracuju, tam pořádají editaton Wikipedie Ženy ve vědě. Cílem je psát více „wikipedický“ články o ženách vědkyních, protože v současnosti je jenom 18 % všech biografiích na Wikipedii o ženách a jenom jeden z deseti editorů je žena, což se právě tímto projektem snažíme změnit. V Akademii se dnes potkám s dalšími ženami a muži, kteří chtějí podpořit viditelnost významných žen v českém digitálním prostoru.
