S malířem MAXIMem jsme se potkali v jeho pražském ateliéru pár dní před vernisáží k výstavě Resurrection. Prostor zeje prázdnotou, všechna díla jsou aktuálně na rámování a poté se převezou do Galerie 1. Hlavním tématem rozhovoru tak byla právě připravovaná srpnová výstava. Kromě toho jsme se také pokusili nahlédnout do MAXIMova nitra a dotkli se několika vážnějších témat.
Začněme rovnou výstavou. Jak probíhají přípravy?
Aktuálně mám domalováno a všechno jsem z ateliéru převezl ke svému rámaři. Obrazy totiž maluju na volnou látku – to znamená, že zprvu nejsou napnuté ani zarámované. Začínám na zemi, potom si je připínáčky přichytím na stěnu, a teprve když jsou hotové, se napínají a rámují. Po umělecké stránce mám tedy nyní hotovo a v téhle fázi řeším organizační detaily – logistiku, hudbu na vernisáž, audio stopu, která bude podkreslovat celou výstavu a podobně. V neposlední řadě také promo výstavy, pozvánky, rozhovory s novináři, … Těsně před výstavou nás čeká samotná instalace obrazů, na kterou budeme mít jediný den. Přímo v galerii se budou dolaďovat poslední detaily a musím otestovat ještě jednu instalaci, kterou bych tam chtěl mít.
Když jsme se viděli posledně, zmínil jsi, že bys rád výstavu doplnil světelnou instalací. Jak to dopadlo?
Jeden obraz bude augmentovaný světlem, videomappingem. To bude premiéra pro návštěvníky galerie i pro mě, ale pokud to bude fungovat, rád bych se tomu v budoucí tvorbě věnoval ve větším měřítku. Na výstavě bude ještě jedna instalace. Moje vlastní a velmi symbolická, což lidi pochopí, až ji uvidí. Kruh se v tu chvíli uzavře a celé to bude dávat smysl.
Původně jsem chtěl světelné prvky do výstavy zakomponovat víc, ale pak jsem zjistil, že bych do realizace musel zapojit více lidí, a začalo se to ubírat směrem, kterým úplně nechci. Respektive – jednoduše řečeno – jsem si naivně myslel, že to bude snazší. Jenže se ukázalo, že na to budu potřebovat mnohem víc času, aby to bylo podle mých představ a dávalo smysl. Nechci dělat něco jen pro efekt, ale aby šlo skutečně o součást mojí tvorby. Než nějakou polovičatost, to raději nic.
Pro tebe je tvorba interní, intimní proces. Dokážeš se po dokončení obrazu od něj odpoutat?
Naprosto. Koukám na obraz na protější stěně, co v ateliéru jako jediný zůstal, a kdyby teď někdo přišel a odnesl si ho, tak s tím nebudu mít nejmenší problém. Mám trochu odosobněný pocit, jako bych se díval na obraz někoho jiného, jako bych to ani nemaloval já.
Zato když mám plátno rozmalované, mám k němu velmi blízký vztah, až obsesi. Během procesu tvorby jej vnímám skoro jako živou věc. Ale jakmile je dílo hotové, a ten okamžik přesně poznám, když nastane, skončí konverzace, kterou jsme spolu po celou dobu vedli. Pouto, které nás spojuje, se rozváže a obraz je připraven k vlastnímu životu. Může jít klidně do světa.
Co pro tebe, s takovýmto přístupem k vlastní tvorbě, znamená výstava?
I když se od toho obrazu oprostím, představuje pro mě výstava vyvrcholení určitého období a načerpání zpět energie, kterou jsem do tvorby vložil. Každá větší výstava se připravuje zhruba rok, na této konkrétní jsem pracoval od začátku loňského roku.
Srovnal bych to s hudebním koncertem. Muzikant je celou dobu zavřený ve zkušebně nebo ve studiu a hraje jen pro sebe a pár lidí v kapele. A pak přijde živé vystoupení před publikem, což je největší odměna, kde dostane všechnu tu energii zpátky. A tím je pro mě výstava. Jediný rozdíl je v tom, že výtvarná tvorba je v mém případě ještě intimnější a intenzivnější než hudba. V ateliéru jsem většinou sám a trávím tu každý den.
A v případě Resurrection? Co ta pro tebe znamená?
U Resurrection bude ten pocit ještě silnější, protože tentokrát jsem opravdu držel všechno pod pokličkou a nikoho do ateliéru moc nepouštěl. Ani na sociálních sítích jsem nic neodhalil, maximálně nějaký střípek, detail, kterým jsem se snažil lidi nalákat, aniž bych ale cokoli ukázal. Chci, aby tam byl okamžik překvapení. Sólovou výstavu jsem v Praze neměl už pár let a všichni tak trochu čekají, s čím přijdu.
Ale hlavně je celá aktuální série specifická tím, že je pro mě ještě osobnější než kdy předtím. V posledních letech jsem si prošel těžším obdobím – začalo to, když jsme s bráchou přišli o tátu, a loni vyvrcholilo dalšími věcmi. Nechci se k tomu teď úplně vracet a rozebírat, ale je to důležité, protože jsem v souvislosti s těmito událostmi začal pracovat úplně jinak. Používám nové barvy, nové techniky, nové materiály.
Pojďme to rozebrat víc do detailu: co vyjadřuje název výstavy Resurrection a co od ní návštěvníci mohou čekat?
Resurrection v angličtině znamená vzkříšení, nový začátek. Ono to může mít více významů, například náboženský, ale pro mě je důležitá spíše ta mytologická a symbolická rovina, kdy něco skončí, shoří, aby z popela mohlo vzniknout něco nového. Stejně tak shořel kus mého života, ale místo, aby mě to položilo, stavím na těch troskách novou kapitolu. Navíc se to zásadně projevilo v mojí tvorbě, rozdíl oproti předchozím dílům bude evidentní.
O výstavě hovoříš jako o své nejrozsáhlejší u nás. Kolik obrazů bude v galerii vystavených?
Mám připravených třicet středně formátových a velkoformátových obrazů. Mohlo by jich být i víc, ale nechci to přehltit a nechávám každému obrazu dostatečný prostor. Nicméně výstava není „nejrozsáhlejší“ jen číslem obrazů, ale opravdu tím, co všechno jsem do toho vložil.
Kromě obrazů bude na výstavě k vidění ještě jedno z pianin Gemini, které jsem vytvořil ve spolupráci s Petrofem. Během vernisáže na něj brácha (hudebník Karel Havlíček, pozn. red.) zahraje spolu se symfonickým kvintetem. Obvykle moje vernisáže doprovází elektronickými sety, to jsme tentokrát nechali až na afterparty a zahájení výstavy pojali více organicky a pompézně.
Připomeňme, jak vypadala tvoje dřívější tvorba: dělal jsi velkoformátové věci z mramoru, hodně plastické a těžké. Co jsem měla možnost posledně nakouknout, nyní jsi své obrazy hodně odlehčil…
Materiálně určitě. Použitím netradičních látek jako podkladu jsem svou tvorbu provzdušnil. Do svých obrazů jsem se vždycky snažil vnést třetí dimenzi, která na obrazu vlastně fyzicky nemůže moc být. To mě vždycky fascinovalo a lákalo – vrstvením materiálu tu třetí dimenzi fakticky vytvořit. Proto jsem míchal drcený mramor s různými polymery a tuhle hmotu pak na plátna různě lil a tvaroval. Když to zkamenělo, vzniklou plochu jsem domaloval.
Řekl bych, že z mojí aktuální tvorby ta třetí dimenze vystupuje ještě víc, byť už není faktická, ale jedná se o optickou iluzi. Přesto obrazy vizuálně vzbuzují dojem 3D. Nejde přitom o specifickou techniku nebo materiál, ale hru světla a stínů. Také používám různé transparentní pigmenty, které obrazům dodávají dynamiku a zdání, že se látka neustále hýbe.
Není to paradox, že jsi prošel těžkým životním obdobím, a v tvorbě jdeš přitom opačným směrem?
Přerod techniky začal vznikat už předtím, takže není úzce spjatý s událostmi z mého osobního života. Jen jsem na to navázal. Ale rozumím, kam míříš. Mohlo to všechno dopadnout depresivně, ale vyšel z toho opak a všechny obrazy jsou dost prosvětlené. I když stále používám tmavé barvy a někde jsem použil tmavý podklad, ale další volbou barev a efektů je celkový výsledek rozhodně světlejší, vzdušnější a pro někoho možná i optimističtější.
Mramor je tedy uzavřená kapitola. Co je teď tvým materiálem no. 1?
Nemám žádný preferovaný. Každý materiál se chová úplně jinak a jinak se s ním pracuje, i když použiješ stejné barvy a techniky. Experimentoval jsem a hodně mě bavilo, že jsem pokaždé přišel na něco, co se s dalším materiálem nedalo zopakovat. Zkoušel jsem pracovat s různými materiály stále dokola a plno jich zůstalo jen zkušebních. Když jsem zjistil, že to nefunguje, letěly rozmalované do popelnice. Na výstavě ale bude k vidění jedna technika na několika různých materiálech – každý z těch obrazů je jiný.
Kdybych to ale měl zobecnit, nejvíce teď pracuji s látkami. Kromě jednoho obrazu, který je na bavlně, jde o umělé látky. Různé polyestery, umělé satény a podobně. Je skvělé, že oproti plátnu můžu látku nakoupit v různých barvách, a tím už ovlivňuju, jak se obraz bude dál vyvíjet. Obraz vlastně začíná výběrem látky a to, jak se materiál, ze kterého je utkaná, chová k barvám a mojí technice, ovlivňuje i výsledek.
A začínáš tedy malovat na zemi, s volně položenou látkou, která se všelijak krčí a utíká?
Přesně. Všechny obrazy maluju na zemi. Na zdi už jen vychytávám detaily. A jakmile jsou obrazy hotové, stáhnu je ze zdi, poskládám na sebe a pošlu na rámování.
Tvůj současný styl je zřejmě jednodušší na logistiku…
Rozhodně. Na první pražskou výstavu (Alchymista v roce 2018, pozn. red.) jsem obrazy převážel z L.A. Všechny musely být zabalené v bednách vyrobených na míru. To byla strašná logistika. Teď obrazy dám do role a pošlu kamkoli. Loni už takhle putovaly do Mexico City a do Sydney. Pak se na místě jen napnuly.
Když jsi v ateliéru a maluješ, co se děje v tvojí hlavě?
No to bych taky rád věděl. Co se děje v mojí hlavě, nemám nejmenší tušení ani mimo tenhle prostor. Tam se děje pořád něco… Taková obsesivní mysl. V ateliéru ji nevnímám a neuvědomuju si všechny myšlenky, které mi lítají hlavou. Ale projevují se v kaligrafii, která je mým charakteristickým prvkem. Na obrazy zaznamenávám veškeré myšlenky, které ke mně přichází v okamžiku tvorby. Každý obraz je určitým deníkem, záznamem tvůrčího procesu.
Pro mě jde až o meditační záležitost. Mimo ateliér se s myšlenkami neustále vypořádávám – přijmu je, nebo potlačím. Ale furt se mi v té hlavě něco děje. V ateliéru jim dám volný průchod, přestanu je vědomě vnímat, a tím se mi čistí mysl.
Zmiňuješ, že obrazy jsou deníkovým záznamem tvorby. Promítá se do nich i okolní dění?
Kterýkoli moment může ovlivnit mou další tvorbu a celý obraz. Někdo projde kolem, pozdraví mě, a tím do mé hlavy přichází nový impuls. Odpojím se od aktuálního myšlenkového toku a přeskočím na jiný, jako z koleje na kolej. Všechno, co se v tu chvíli děje kolem mě, každý přítomný okamžik, se propíše do obrazu. Každý obraz je vždy nezaměnitelným záznamem okamžiku a místa, kde vzniká.
To zní jako nekonečný, neustále probíhající proces. Jak poznáš, že je obraz hotový?
Vždycky mám rozmalovaných několik obrazů najednou a s každým probíhá jakási podprahová konverzace. Nějakým způsobem s tím dílem komunikuji, a když se na něj podívám, vím, zda je, nebo není hotové.
U abstraktního umění je strašně složité jej „odabstraktnit“ a dát do nějakého figurativního rámce a pojmů, kterým by člověk mohl rozumět. Celé abstraktní umění je založené na ztvárnění něčeho, co tvoje oko nevidí, ale co vnímáš emočně, vnitřně. Takže já pocitově vím, kdy je obraz dokončený. Vnímám moment, když už jsme si všechno řekli. Tohle je jedna část, někdy hraje roli i technika – vidím, že kompozice ještě není perfektní.
A když naopak začínáš tvořit? Přicházíš s určitou vizí, nebo naprosto „tabula rasa“?
Nic si nepřipravuju. Nedělám si žádné skici. Ale jak jsem zmínil, už výběr materiálu ten obraz do jisté míry předurčuje. Podle barvy látky volím další barvy a už mě to vede samo dál. Každopádně když maluju, tak o tom rozhodně nepřemýšlím. Jen se dívám a vnímám.
Když překročíš práh ateliéru, působí to na tebe nějak?
Neřekl bych, že to na mě působí jakkoli vědomě. Spíš podvědomě… Ale je pravda, že ateliér je pro mě niterná záležitost, opravdu svaté místo. Třeba v L.A. se mě párkrát někdo zeptal, jestli bych mu ten prostor neposkytnul, nesdílel. Ale to prostě nejde. Pro mě je to tak intimní věc, že to je, jako bych mu půjčil holku.
Máš nějaký tvůrčí rituál?
Vždycky, když dokončím nějakou sérii, uklidím celý ateliér. Jakože totálně. Všechno, co mám rozdělané, všechny barvy, musí jít zpátky na svoje místo. Pak celý prostor vycídím, lezu tu s hadříkem a čistím všechno do posledního kousku. Tady se bude dát jíst ze země. A pak můžu začít znova, další kapitolu.
Poslední dobou trávíš v Česku víc času. Co se změnilo?
Ono je čím dál jednodušší existovat na více místech najednou. Už pětadvacet let žiji ve Spojených státech, z toho od roku 2010 v Los Angeles. V poslední době se mi začalo po Evropě, její kultuře a životním stylu stýskat. Na chvíli jsem asi potřeboval vyměnit prostředí, takže jsem si v Praze na rok pronajal byt. Do L.A. se ale pravidelně vracím. Takže jsem tady i v L.A., ale zároveň nejsem tak nějak nikde.
Co pro tebe znamená domov?
Já tušil, že to sem směřuje… Nevím. Nevím, co je domov. Od rodičů jsem odešel v osmnácti a odjel do Ameriky. Současně s tím jsem opustil jediný domov, který jsem kdy poznal. Od té doby jsem ten pocit znovu nezažil.
Na jednu stranu mě to činí svobodným. K žádnému místu jsem si nevytvořil silné pouto, na ničem nelpím. Mně se líbí na hodně místech. Vždycky, když někam přijedu, jsem nadšený a říkám si: „jéé, tady bych mohl žít“. Za čtrnáct dní jedu jinam a znovu se nadchnu. Ale já už se znám, to je ode zdi ke zdi a nic z toho doopravdy. Chvíli jsem tady, chvíli jsem tam. Do L.A. jsem se teď vrátil po půl roce a vůbec jsem to neprožíval, jako bych tam byl včera. V určitém směru je tohle nastavení hodně pohodlné a myslím, že mi to dost věcí ulehčuje.
Ale… Občas mi chybí nějaký kořen, který by mě poutal k určitému místu. A někdy je mi líto, že ho nemám. Nemůžu říct, jestli to, jak to mám, je dobře, nebo špatně. Ale občas je mi z toho smutno, i když nevím proč. Protože abych byl otevřený, já to tak necítím. Spíš se mi líbí ta myšlenka domova, někam se vracet. Líbí se mi to u druhých, ale ve mně to není. Postupně zjišťuju, že domov hledám sám v sobě a v nejbližším okolí než v konkrétním místě.
Proč jsi vlastně tenkrát odjel?
Když jsme byli s bráchou malí, hodně jsme četli. Verneovky, mayovky, … Utíkal jsem do těch příběhů a byl fascinovaný životem postav a jejich dobrodružstvími. Říkal jsem si: „to je ono, já musím mít takovýto život a vytvořit si svoje vlastní dobrodružství“. A to se nestane, když budeš sedět doma na zadku. Nikdo z těch hrdinů neseděl na zadku. Vždycky jejich příběhy byly spojené s nějakou výzvou, výpravou, hledáním nových věcí, objevováním nových horizontů.
Do Česka jsi pak znovu poprvé přijel až po pěti letech. Jaký to byl pocit?
Pamatuju si, že jsem byl docela rozčarovaný. Vybavuju si, že sedím v autě, jedeme po Evropské, koukám na paneláky sídliště Červený vrch a říkám si: „fuj“. To byl zvláštní pocit, ale také jenom střípek. Pak jsme projeli tunelem, vjeli do města a tam jsem si teprve začal uvědomovat, že jsem zpátky v Praze a jak dokáže být opravdu krásná.
V jednom z dřívějších rozhovorů jsi říkal, že se do Česka vracíš jako na prázdniny k babičce. Že v L.A. máš pocit dospělého života a v Praze znovu prožíváš dětství. Jak je to teď, když sis tu pronajal byt?
Pořád stejně. Cítím, že žiju dva oddělené životy a nedaří se mi mezi nimi najít pouto. S tím si vážně nevím rady. Celý svůj dospělý život jsem strávil v L.A. a mé dětství a dospívání je tady. Přijde mi to jako dva odlišné světy i životy. I když vědomě jsou jeden, tak mi chybí ten spoj mezi nimi. To mě taky občas bodne u srdce a přemýšlím, proč to tak je.
Máš v Praze oblíbené místo?
Byt jsem si pronajal v Karlíně, tam se mi líbí. Pak mám rád Holešovice a Holešovičky, kde jsme vyrůstali s bráchou. A Petřín. Studoval jsem grafárnu na Hellichovce a tam se vždycky rád vracím.
Pár dní zpátky jsme s kamarádem skočili na vespy a jeli si zacvičit večer do Tróji. Jeli jsme těsně před západem slunce, takže tam nebylo moc lidí a bylo to fakt krásný. Takový pocit klidu jsem už dlouho nezažil. Celkově je Praha krásná. Dřív jsem to tolik nevnímal, ale teď se na to dívám trochu jinýma očima.
A co svět, procestoval jsi ho celý?
Byl jsem na cestě kolem světa, ale ne ve všech zemích. Chtěl bych si víc projet Asii a vrátit se do Japonska, to mě naprosto fascinuje. A nikdy jsem nebyl v Africe, ani v té severní. Rád bych vyrazil do Egypta se potápět. V Austrálii jsem se potápěl v Korálovém moři a to byl jeden z nejsilnějších zážitků vůbec. Dalším byla polární záře, kterou jsem viděl na Aljašce za severním polárním kruhem.
Mým cestovatelským snem je cesta kolem světa na plachetnici. Jako Magalhães, vyrazit z Portugalska, jet podél západního pobřeží Afriky, přes Atlantik a dál kolem Brazílie, Ohňovou zemi a průplavem se dostat do Tichého oceánu. Celý Jižní Pacifik je snový, byl jsem na Cookových ostrovech a fakt nádhera. Odtamtud projet nahoru do Indického oceánu kolem Spice Islands a pak podél východního pobřeží Afriky dolu k Mysu Dobré naděje a zpátky nahoru do Evropy.
Dokážeš odpočívat nicneděláním?
Dokážu, ale nevydrží mi to moc dlouho…
