Jihočeské divadlo na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově uvedlo jedinou premiéru letošní sezony, Egon Schiele – Autoportrét. Choreografii taneční inscenace vytvořil Jan Kodet, který na libretu spolupracoval s dvojicí SKUTR (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský). Ti jsou podepsáni také pod režií.
Egon Schiele (1890–1918) prožil krátký, ale intenzivní život. Rakouský malíř byl velkým obdivovatelem Gustava Klimta, časem si však vytvořil vlastní, osobitý styl. Ve snaze vymanit se z (nejen) uměleckého vlivu Vídně pobýval a maloval v Českém Krumlově, odkud pocházela jeho matka. Místní však neměli pochopení ani pro jeho vztah s mladičkou Wally, ani pro nahé modelky, jež se procházely po jeho zahradě. Později čelil také obvinění ze znásilnění a strávil tři týdny ve vazbě. V roce 1918, již zpět ve Vídni, zemřel na španělskou chřipku, kterou se nakazil od své manželky.
Většinu Schieleho děl tvoří autoportréty a provokativní akty v mnohdy – alespoň dle názoru tehdejší společnosti – nepatřičných pózách. Malíře také velmi poznamenala ztráta otce a smrt se pro něj stala jedním z nejdůležitějších námětů. Typickými rysy jeho obrazů jsou mnohdy vykloubené pozice těla a nepřirozeně protáhlé prsty.
Z toho všeho – Schieleho života i tvorby – si inscenační tým „vyzobal“ několik fragmentů, jež rozpracoval do podoby představení. Egon Schiele – Autoportrét tedy není tanečním převyprávěním životního příběhu malíře spjatého s Českým Krumlovem, ale jakýmsi uměleckým „rozborem“ Schieleho osobnosti a díla pomocí tance. Zaměřuje se přitom zcela na detaily. Konkrétní prvky zkoumané natolik zblízka, že nezbývá prostor pro širší kontext či dějinný rámec. Ten však není nutný, naopak by snaha o komplexnost v tomto případě působila rušivě.
Divák přichází vyzbrojen programem, který odhaluje tři hlavní zdroje inspirace: již zmíněné fragmenty – prvky charakteristické pro Schieleho život a tvorbu, výběr obrazů, které zásadně ovlivnily výtvarnou podobu inscenace, a úryvek z dopisu Antonu Peschkovi z roku 1910. Ten zazní v úvodu (i na konci) představení podmanivým hlasem Pavla Neškudly. Hned na to před publikem ožijí výjevy z Schieleho obrazů.
Zatímco doznívají poslední slova z dopisu, přichází Zdeněk Mládek. S rozčepýřeným účesem a pronikavým pohledem ztvárňuje Egona Schieleho, jak se sám vyobrazil na „Autoportrétu ve vestě s pavím vzorem“. Doprovod mu po většinu času dělá rozhrkaná kára, již tlačí před sebou. Na mysl přijde jeden z malířových příznačných rysů, a to určitý neklid, nepokoj a neschopnost setrvat na jednom místě (často vynucená společností, jež nedokázala přijmou umělcův styl života ani jeho dílo). Dalším výrazným motivem jsou ruce, které se pomocí nástavců protáhnou do nepřirozené délky. Z konečků prstů vyrůstají větve nebo snad kořeny, které však zůstávají volně, ve vzduchu. Nikde nezakořeněné, neustále v pohybu.
Inscenačnímu týmu se podařilo vystihnout zdání obživlé galerie. Tanečníci nezřídka přechází z dynamického pohybu do strnulé pózy, která umocňuje dojem obrazu. Ten zůstává díky otáčivému hledišti nenarušen, protože je to v podstatě divák, kdo opouští scénu. Nevidí tak, kdy se tanečníci dají znovu do pohybu, aby se přemístili nebo změnili pozici. V jednu chvíli se výjevy před obecenstvem střídají v rychlém sledu, jako na kolotoči, vzápětí děj zpomaluje a zklidňuje se.
Ač tvůrci pracují s velice konkrétní inspirací, celek působí spíše abstraktně. Ve středu inscenace nestojí příběh, ale povedeně vystavěná atmosféra. Představení bych popsala jako snové, křehké, možná i dojemné, do jisté míry ponuré a tísnivé. Tento pocit ještě znásobilo mrholení, které provázelo celou premiéru. Také kostýmy jsou tmavé – převažují černé obleky a temné, zemité barvy. Jednou z mála výjimek byly barevné suknice inspirované obrazem Moa.
Současně je představení také líbivé – z kontroverzních událostí v umělcově životě bylo zobrazeno jen málo, tvůrci se zaměřili na zachycení Schieleho geniality, byť provázané lehkou vyšinutostí. Hudbu, v níž dominovalo piano a smyčce, občas protínaly ženské vzdechy. Spolu s duety na obřích židlích šlo o jediné explicitnější odkazy k erosu, který malíře dovedl až do vězení.
Nejvíce oceňuji, že tón inscenace zůstává po celou dobu jednotný a že se autoři nesnažili vnést odlehčující a komický prvek (jako například Sancti nebo Double Shot, komponovaný večer Dekkadancers, který proti sobě staví dvě diametrálně odlišné a dle mého názoru nekompatibilní choreografie). Ona pečlivě vystavěná atmosféra by se rozpadla jako domeček z karet.
Přesto představení nezůstává pevně semknuté a bohužel obsahuje i některá hluchá místa. A to doslova. Jediným slabším prvkem představení je hudba. Sama o sobě je výborná, ale párkrát na sebe jednotlivé stopy nenavazovaly a nastalo rozpačité ticho. Byl-li to inscenační záměr či pokus o dramatickou pauzu, pak nefungoval.
Ovšem jako celek je Egon Schiele – Autoportrét fascinujícím počinem. Už jen proto, že nevypráví malířův příběh a opomíjí skandální události. Naopak chce divákům předat emoce a vystihnout génia, kterým navzdory všem životním klopýtnutím Schiele byl. A my, sto let po jeho smrti, jej dokážeme docenit.
