Ve svém novém snímku Letní světlo, a pak přijde noc nás Elfar Adalsteins zavede na Island a položí před nás řadu existenciálních otázek. Předlohou mu byl stejnojmenný román autora Jóna Kalmana, který je dle režisérových slov nejen mistrovsky napsaný, ale také mu jeho zasazení velice připomínalo prostředí, v němž sám vyrůstal.
Film vypráví příběhy několika lidí, kteří žijí ve stejném venkovském městě, nikoli však blízko sebe. Sledujeme osudy různých postav, například ředitele továrny, který kvůli své lásce k astronomii a filozofii ztratí lásku své manželky. Dále se ve snímku objevuje farmář a jeho tajný románek nebo policista, který si přeje, aby syn pokračoval v jeho stopách. Všichni jsou si v mnohém vzdálení a odlišní, a přesto ve svém jádru tolik podobní. Všichni touží po určitém naplnění ve svých životech, ale život dokáže být v mnoha ohledech velice nepředvídatelný… Přestože každý příběh vypráví o něčem jiném, existuje mezi nimi spojitost. Skrze jejich charakteristiku a specifické geografické zasazení jde o výpověď nejen o lidech ve snímku, ale i o lidech snímek sledujících.
Letní světlo, a pak přijde noc je jedním z těch filmů, jež jsou určené pro velmi specifickou část diváků a musíte na něj být od začátku naladění. Na mě osobně sledování tohoto artového a filozofického díla působilo, jako bych znovu podstupoval nedávné Asteroid City od Wese Andersona. Jen stěží jsem hledal, co by mě zaujalo a dokázalo zpříjemnit dvouhodinovou stopáž. Snímek se silně zaměřuje na postavy, jež jsou natolik obyčejnými lidmi, že díky tomu působí reálně, ale také nudně. Navíc jsem se s nikým nedokázal ztotožnit nebo si některou z postav dostatečně oblíbit. Všichni byli zkrátka tak obyčejní, až byli málo prokreslení a značně obecní. Potkat takové lidi na ulici by mi nijak nevadilo, ale sledovat film, který neměl ani minimální dynamiku, už ano.
O moc lépe na tom nejsou ani ostatní prvky snímku, který postrádá (navzdory malým náznakům či chabým pokusům) jakýkoliv vtip, zápletku nebo skutečně hlubší a promyšlenější propojení jednotlivých příběhů. Vše působí dost odtažitě. Tvůrci po technické stránce sice zvládají leccos skvěle, ale nedokážou jakkoli zaujmout. Z filmu jsem tak měl nijaký až prázdný pocit.
Proti pomalejším, filozofickým ani artovým filmům nemám žádné výhrady, ale je třeba je natočit záživnějším a méně ubíjejícím způsobem než v tomto případě.
Od zmíněného Asteroid City se ale Letní světlo přece jenom liší, a to ve dvou konkrétních bodech. Prvním, negativním bodem je vizuál. Když už nic jiného, dokázal Andersonův snímek zaujmout alespoň vizuálně. Letní světlo je zasazené do prostředí velice působivého Islandu a kromě postav má v příběhu velkou roli hrát také příroda. Ovšem nelze říct, že bych snímek považoval za vizuálně úchvatný či minimálně zajímavý. Krátké pohledy na fascinující scenérie se dají spočítat na prstech jedné ruky. Na malý okamžik dokážou zapůsobit atmosférou, ale záhy opět upadají do vizuální tuctovitosti. Ani v nejmenším se nejedná o vizuálně ošklivý film, nicméně jsem měl pocit, že tvůrci potenciál úchvatného přírodního prostředí, které Island nabízí, nevyužili naplno. Zejména ne vzhledem k faktu, že příroda měla ve snímku hrát důležitou roli.
Druhým, tentokrát pozitivním rozdílem je poselství příběhu. Divák si musí pár věcí pospojovat sám (což je dobře), ale stále dokáže pochopit, co chtěl autor sdělit. A dokonce jej pobídne k lehkým filozofickým úvahám o životě. Nejedná se o nic, co vám odpálí mozek na několik dalších týdnů, přesto nenáročná myšlenka svůj smysl a váhu má. Za mě se tak jednalo o to nejzáživnější z celého filmu.
Přestože snímek nabízí celkem nosné, a především pochopitelné poselství, cesta, jakou se k němu došlo, není vůbec zajímavá. Proti pomalejším, filozofickým ani artovým filmům nemám žádné výhrady, ale je třeba je natočit záživnějším a méně ubíjejícím způsobem než v tomto případě. V Letním světle jsem bohužel nedokázal najít mnoho věcí, které by mě dokázaly zaujmout či alespoň přesvědčit o tom, že snímek není až tak prázdný a klouzající po povrchu.
Jako u jiných věcí, které mě minuly, jsem si ale i zde jistý, že si melancholické prostředí Islandu, jeho obyčejných obyvatel a hořkosladké vyprávění pomalejšího tempa dokáže najít své příznivce. Pro mě osobně se o nejhorší film roku rozhodně nejedná, ale říct, že mě jeho sledování bavilo, by nebylo upřímné. Ač bych rád tvrdil opak.
