Japonské mangy a anime představují jedinečný fenomén, v němž se nešetří emocemi, kouzly, akcí, násilím, ani humorem. Díky své jedinečné stylizaci si v průběhu let našly cestu k milionům fanoušků po celém světě. Jednou z nejpopulárnějších je pirátské dobrodružství One Piece, s jehož hranou seriálovou adaptací nyní přichází Netflix.
K podobným adaptacím fanoušci obvykle mívají značně problematický vztah. Díky unikátnímu stylu animace a emocionální vyhrocenosti je totiž zdárné převedení mangy a anime do hrané podoby téměř nemožné. Pár povedených kousků by se sice našlo, drtivá většina z nich ale fatálně pohořela. Seriál One Piece naštěstí můžeme zařadit do první skupiny. Netflix si celý projekt náležitě pohlídal a pod producentským dohledem Eiičiró Ody, autora původní mangy, vše dotáhl do zdárného konce. Ač to tak nejprve nevypadalo.
Hraná adaptace divákům představuje povedený fikční svět plný zajímavých míst, kouzel, nadpřirozených bytostí a samozřejmě pirátů. Hlavní hrdina, mladý a věčně pozitivní pirát Luffy, sní o tom, že se jednou stane králem všech pirátů. K tomu ale potřebuje najít One Piece, bájný poklad ukrytý bůhví kde. Proto se vydává na cestu plnou dobrodružství, během níž se samozřejmě dostává z jednoho průšvihu do druhého.
Pro diváka naprosto nepolíbeného původní mangou či anime budou minimálně první dvě epizody obrovským šokem. Na první pohled se svět One Piece jeví jako jeden velký nepořádek, ve kterém se kombinuje a střídá obrovské množství nesourodých motivů, nápadů, postav a nálad. I přes štědrý rozpočet vypadá seriál lacině či chcete-li umělohmotně. Kulisy jsou příliš čisté, oblečení až moc kostýmové, masky nedodělané, akční scény průměrné. Celkové pojetí působí značně mdlým a skoro až odfláknutým dojmem.
Když si na to všechno ale zvyknete, náramně se vám to vyplatí. Na oplátku totiž dostanete svižně natočenou dobrodružnou podívanou, v níž se s nadhledem, akcí, dobrou hudbou a humorem rozhodně nešetří. V pouhých osmi epizodách se odehrává děj přibližně čtyřiceti dílů anime. Tempo seriálu je tak přímo vražedné a příběh pádí dopředu neskutečnou rychlostí.
V každé epizodě se seznamujeme s celou plejádou nových míst, kouzel, problémů či postav. Ačkoliv se přitom určitým změnám oproti originálu seriál nevyhnul, klíčové momenty i základní kostra příběhu zůstaly nedotčené. Kromě Luffyho se dočkáme také dalších známých postav – Zora, Sanjiho, Nami a Usoppa. Zapomínat bychom neměli ani na záporáky, kterým vévodí Garp, Buggy a Arlong.
Všichni do jednoho jsou nejen náležitě představeni, ale jejich charaktery jsou dostatečně prokreslené. I divák, který se s příběhem setká poprvé, získá pocit, že jednotlivé postavy skutečně zná a chápe jejich motivace a pohnutky. Zejména emocionálně vyhrocené scény pak právě díky tomuto přístupu šlapou naprosto bezchybně. Bez správně zvolených představitelů by ovšem ani sebelíp napsaná postava nefungovala. Proto si chválu zaslouží také herci, kteří se svých rolí zhostili opravdu bravurně
Podle prvních ukázek One Piece vypadal jako další nepovedená adaptace, kterou si Netflix od fanoušků série šeredně odskáče. Nakonec se z něj ale vyklubalo vesměs povedené akční dobrodružství. Ba co víc, stal se z něj veleúspěšný hit, který se těší obrovské oblibě i u těch nejzarytějších příznivců předlohy stejně jako u originálem nepolíbených diváků. A nutno uznat, že zcela zaslouženě. Převést totiž mangu a anime do hrané podoby tak, aby byli s výsledkem všichni spokojení, je úkol, na kterém si v minulosti vylámali zuby i v samotném Japonsku.
