Snímek Golda – Železná lady Izraele je fascinujícím vyobrazením Jomkipurské války, přestože neobsahuje jedinou válečnou scénu. Divák naopak vidí starou unavenou ženu, jak kráčí k budově vyšetřovacího výboru. Golda Meier, izraelská premiérka během válečného období, se má zpovídat ze svých rozhodnutí, která během těch několika málo dní učinila.
Jomkipurská válka se zapsala do dějin jako překvapivý a brutální útok arabských spojenců v době největšího židovského svátku, Dne smíření. Vojsko vedl z jihu Sádátův Egypt a ze severu Asadova Sýrie. Akce, která v říjnových týdnech roku 1973 takřka zničila stát Izrael. Zemi, již arabské obyvatelstvo dodnes oficiálně neuznává. Každé rozhodnutí tehdejší premiérky Goldy Meier znamenalo v této kritické době buď kruté oběti, nebo izraelskou naději na vítězství. Nic mezi tím.
Válečné události divák vnímá očima Goldy (Helen Mirren), političky vyčerpané tíhou osudu izraelského státu v obklíčení nepřátel i vážnou nemocí, o které nesmí nikdo vědět. Jako jediná žena ve skupině mužských příslušníků armády, ministrů a politiků je přesto nejsilnějším článkem, a to jak na domácí, tak na mezinárodní půdě. Její odhodlání válku vyhrát a bojovat proti nespravedlnosti až do konce reprezentuje již první televizní projev k občanům v samotném začátku invaze, ve kterém všem dává naději a ukazuje nezdolné přesvědčení, že Arabové touto akcí dělají svou největší chybu v životě.
Golda ovšem bojuje na více frontách – s Araby, se slabostí některých soukmenovců a v neposlední řadě s vlastní chatrným zdravím. Její tajné návštěvy nemocnice, kam dochází na pravidelné ozařování, vedou nemocniční márnicí. Ta se postupně stane symbolickým obrazem pokračující války. S každým dalším dnem konfliktu totiž přibývá i naskladněných mrtvých těl, která nemocná premiérka cestou míjí…
Režisér Guy Nattiv dokázal natočit nervy drásající drama, a přitom divákovi nenabídl jedinou pořádnou válečnou scénu.
Historická fakta Jomkipurské války jsou známá, nesledujeme tedy překvapivé vyústění příběhu. O to zajímavější je filmové zpracování pohledu člověka, který za výsledek konfliktu nesl největší zodpovědnost. Goldu scénář nešetří, nicméně zůstává tvrdá a rozhodná i v okamžicích, kdy se její nejbližší politický spolupracovník při pohledu na realitu ztraceného boje zhroutí.
Režisér Guy Nattiv dokázal natočit nervy drásající drama, a přitom divákovi nenabídl jedinou pořádnou válečnou scénu. Párkrát proložil příběh reálnými dokumentárními záběry z boje, většinou si ale vystačil se scénami vyplněnými vypjatými rozhovory, intimními chvílemi Goldy a symbolickými obrazy. Helen Mirren po celý film promlouvá pohledy a výrazy, které v detailu na diváka fungují i přes sílu masky. Její transformace z tvrdé političky nesoucí na svých bedrech tíhu tisíců mrtvých vojáků, jejichž počty si zapisuje do deníku, v citlivou starou ženu, jež si uvědomuje svou smrtelnost, je hereckým vrcholem snímku.
Další silné momenty Helen Mirren v roli Goldy přichází ve chvíli, kdy jde o vše – při sledování brutální pouštní bitvy z bezpečí vojenského „bunkru“, při strategických vojenských rozhodnutích, která učinila spolu se svými generály, a při nátlakových hovorech s Henrym Kissingerem o nutnosti americké pomoci. Právě Kissinger, ministr zahraničí prezidenta Nixona, je Goldiným největším protivníkem. Ač Žid, musí jednat primárně tak, aby neohrozil světovou rovnováhu danou intencemi studené války, a přesto dokázal pomoci Izraeli přežít. Každý rozhovor mezi Goldou a Kissingerem (Liev Schreiber) představuje klenot. Nejvtipnější je pak scéna, kdy mu ve svém domě vnutí boršč po jeho předešlé pijatice u Rusů.
Vedle režie je mocným atributem filmu hudba, která dokonale evokuje dramatickou atmosféru vojenských akcí, o kterých se „jen“ mluví, řeší se na mapě nebo je v řídícím středisku ve sluchátkách poslouchá vyděšené vedení v čele s Goldou. Ta nakonec dovede Izrael k vítězství. Přes všechny ztráty vyjde stát z války posílen, a to díky její neústupnosti a diplomatické genialitě. Tu dokládá i jedna zásadní scéna s obklíčenými Egypťany v poušti, ve které Golda říká: „Chci, aby celý svět uvěřil, že jsem schopna ty strašné věci udělat.“
