Písničkář Michal Horák vydal 29. září 2023 svou třetí desku s názvem Ideální čas se nezbláznit. Právě v tento den jsme měli možnost ho i vyzpovídat, a tak tématem našeho rozhovoru bylo primárně nové album. Kromě toho zavzpomínal na své hudební začátky a také se zamyslel nad tím, co považuje za svůj největší úspěch.
Právě ti vyšlo nové album. Jak se cítíš?
Cítím se spokojeně, že se nám povedlo desku dotáhnout do zdárného konce. Byl to totiž velmi dlouhý, rok a půl trvající proces. Ještě jsem si to nestihl úplně užít, protože jsem teď takový rozlítaný. Ale těším se, až si to sedne a já už budu jen sklízet zaseté ovoce té naší osmnáctiměsíční dřiny, která ale byla samozřejmě i zábavná.
Proč zrovna teď je ideální čas se nezbláznit?
Je to vlastně docela paradox, protože kolem tohoto CD je největší frmol. Nicméně téma, respektive název vznikl na základě písničky, která je na albu. Skladba se věnuje syndromu vyhoření, což je věc, která rezonovala v mém blízkém okolí. Přišlo mi, že jde o téma, o kterém se tolik nemluví a možná by mělo. Když jsme pak vymýšleli název pro desku, zjistili jsme, že Ideální čas se nezbláznit docela hezky vystihuje koncept celé desky, která je taková odpočinková. Posluchače by měla přivést na lepší myšlenky. Dovolím si říct, že je fyzickým nosičem dobré nálady. Snad to z alba bude cítit.
Jak se toto album liší od dvou předchozích?
Každé z dosavadních alb bylo dost specifické. První deska byla v podstatě „sběrák“ písniček, které jsem vydal. Nejstarší písničku, která na prvním albu z roku 2019 byla, jsem napsal v roce 2012. Michalovo cédéčko tedy představovalo soubor písniček z posledních sedmi let mojí tvorby. Také druhé album obsahovalo většinu skladeb, které jsem již vydal jako singly, takže ani to nebyla žhavá novinka.
Oproti tomu nové album je jiné primárně v tom, že jsem fakt rok psal a vytvořil čtyřicet písniček, ze kterých jsme vybrali čtrnáct favoritů a ty jsme dotáhli do zdárného konce. Na albu jsou jediné dvě výjimky – Síť záchranná a píseň pro Světlušku Rande naslepo – které vyšly už dříve. Vše ostatní jsou nové písničky, které předtím nikdo neslyšel. Zároveň jsme uvažovali nad tím, aby všechny skladby dohromady dávaly smysl. Celé album proto vznikalo u jednoho člověka, Filipa Vlčka. I ze zvukového hlediska jde o velmi kompaktní desku, v jistém ohledu dospělejší.
Na albu s tebou spolupracoval také Jan Vávra, což je poprvé, kdy sis do procesu tvorby pustil někoho dalšího. Jak bys to nyní zpětně zhodnotil? Byl to správný krok?
Rozhodně, naprosto skvělý krok. Jenda spíš mluvil do repertoáru jako takového. Vždy, když jsem napsal písničku, konzultoval jsem ji s ním a vymýšleli jsme, co s ní. To bylo skvělé, protože se jedná o skutečně povolaného člověka. Jsem velkým fanouškem kapely Jananas, ve které Jenda hraje. Mají nejlepší texty a hudbu, a i když se bohužel rozpadají, mají za sebou plno hezkých písniček. Zkrátka, já bych si do toho nenechal kecat jen tak od někoho, ale od Jendy moc rád.
Vždycky mě hodil do jiné pozice, než ve které bych se přirozeně octnul. Když člověk dvanáct let píše a skládá, má sklony vracet se do vyšlapaných cestiček a cyklit se. Jakmile se k tomuhle schylovalo, Jenda mě na to upozornil. Na albu jsou také dvě písničky, se kterými bych sám nikdy nešel ven. V harmonii jsem napsal pouze pro svoje „úchylný“ kamarády muzikanty a v Kdoví jsem se dost otevřel, což nedělám často. Psal jsem ji v nějakém melancholickém rozpoložení. Nebýt Jendy, ani jedna z nich na albu není.
Nová deska je žánrově dost pestrá – od country a folku přes jazz, swing, funk, gospel až po rock nebo cimbálovku. Byl to od počátku záměr?
Nebyl. Prostě jsem psal, psal a psal, až jsem měl čtyřicet písniček a z nich jsme poskládali album, aby bylo pestré, dávalo smysl dohromady, a přesto byl každý song schopný stát sám o sobě. Všechny žánry jsou odrazem toho, co sám poslouchám. Proto, když se mi líbí některý žánr, zkouším v něm i psát a tvořit. Když se mi líbí nějaká písnička, rád v ní analyzuji prvky, které mě na ní baví, a ty se pak snažím přenést do vlastní tvorby.
Skladba Není to divný už vládne internetu, co se ti naposledy stalo opravdu divného?
Mně se děje pořád něco divného! Mám pocit, že už jen tím, na jakou dráhu jsem se vydal, jsem odsouzený k tomu zažívat neustále nějaké divné momenty. Navíc mám rád celkem bizarní věci. Už samotný klip propojil sféry, u kterých bych ani nečekal, že se propojí. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu stát v hradeckém baru s lamou, která nám bude chcát na koberec, bude se na to koukat Patrik Kincl a ještě tam budu mít své kamarády, tak bych mu to nevěřil.
Ve svých písničkách často zpíváš o trapných situacích. Čerpáš hlavně ze svých zkušeností?
V drtivé většině čerpám ze svých zkušeností. Písnička Není to divný je kompletně opřená o vesnický bál, který se každoročně koná u nás ve Vysoké nad Labem. Můj otec je ve Vysoké starostou a naše rodina tam žije už asi dvě stě let, tak to tam všechno známe. A v téhle vesnici žijí i v nejlepším slova smyslu prostí lidé, kteří mě fascinují. O tom je například další písnička z nového alba Pojďme chlapi na ryby. Vypráví o bandě chlapů, která šla na ryby s vlastnoručně vyrobeným granátem. Ten jim nakonec zničil autobaterii a oni museli domů pěšky. To mi přišlo skvělé. Tohle dokáže napsat jen život. A podobné věci rád zpracovávám.
Ideální čas se nezbláznit je už tvé třetí album. Jaké ale byly tvé začátky? Jak ses dostal k hudbě?
Hudba mě přitahovala odmala. Měli jsme doma klavír, do kterého jsem už jako dítě řezal. V první třídě jsem se dokonce sám přihlásil na hodiny klavíru. V osmi letech mě začala bavit i kytara, takže jsem se začal učit i na ni. Techniku jsem získal od učitelů, ale jinak jsem se učil hlavně sám, protože mě bavilo písničky performovat. V jedenácti jsem objevil Beatles, do kterých jsem se úplně zamiloval a hned se musel všechno od nich naučit. A tímhle způsobem jsem později začal i psát. Poslouchal jsem Kryla, Plíhala a další folkové legendy. Pak přišel Tomáš Klus, ze kterého si všichni sedli na zadek. Těchhle několik vlivů způsobilo, že jsem se nakonec vypsal a vyhrál až sem.
Na kolik nástrojů umíš hrát a na které by ses chtěl ještě naučit?
Hraju hlavně na klavír a na kytaru, občas mám foukací harmoniku a potom ještě akordeon. Ten mám teda jen takový cestovní, jelikož dřív jsem jezdil ještě s jednou kapelou buskovat a potřeboval jsem něco na bázi klavíru, co by se dalo jednoduše nosit. Pak jednou našel můj učitel u popelnic akordeon, který jsem si opravil a od té doby na něj hraju. Rád bych se naučil ještě na banjo, to je moje guilty pleasure. Rád si ho dávám do písniček a moc bych na něj chtěl umět.
Na kterou ze svých skladeb jsi nejvíc hrdý?
Samozřejmě na všechny, jinak bych je nenapsal. Mám ale pár srdcovek. Třeba písničku Děda Jára je boss. Ta je o mém dědovi, který už bohužel není mezi námi. Složil jsem ji, když už to s ním vypadalo špatně. Biologicky to teda byl můj prastrýc, ale strávil jsem s ním v podstatě skoro celý život. Když mi byly asi dva roky, nastěhovali jsme se k němu na statek. Moc jsem si ho vážil a v té písničce jsem zmapoval celý jeho život. Když jsem mu ji pustil, říkal, že jsem tam dal fakt všechno. To mi přišlo hezké a jsem rád, že ta skladba vznikla.
Michal Horák je poměrně časté jméno. Nepřemýšlel jsi v začátcích své kariéry o pseudonymu?
To mě vůbec ani nenapadlo. I když z nouze jsem si vytvořil na Instagramu Čichalsporák, protože Michal Horák byl ve všech možných podobách obsazený. Tak to se teď začíná vlastně trochu stávat mým pseudonymem.
Je ti 25 let, ačkoli prý vypadáš na 50. Čím to je a na kolik se ty sám cítíš?
Ano, to je takový fór, který vymyslel Pokáč. Dal jsem si to do bia, protože mi to přišlo vtipný, a teď už se stal takovým mým signaturem. Nejspíš je to těmi vousy. Možná kdybych si je oholil, uberu si dva roky. Jinak se ale cítím na svůj věk, i když si občas připadám jako puberťák.
Míváš trému při vystoupeních?
Mám ji furt, ale už to dělám dlouho, a tak vím, jak s ní pracovat a zvládat ji. Paradoxní je, že trému mívám z úplně jiných věcí, než je vystoupení před tisícovkami lidí. Tam už se cítím doma a vím, že jediný ve vesmíru, kdo má právo ty písničky zkazit, jsem já sám, což je hrozně uklidňující.
Jiné to ale bylo, když jsem několikrát hrál s orchestrem Ježkovy stopy písničku Karla Kryla. V premiéře jsme ji hráli na udílení Cen Paměti národa. Oceněná paní chartistka si řekla o tuhle písničku a já ji měl zahrát v přímém přenosu a před vyprodaným Národním divadlem. Takhle nervózní jsem snad nikdy v životě nebyl. A nyní, v rámci doktorského studia, mám učit hudební teorii jen o něco málo mladší studenty, než jsem sám. Tak z toho jsem taky nervózní jak blázen. To bych si raději dvakrát zahrál před zaplněnou O2 arenou.
Máš nějaký hudební sen? Vysněný duet?
Z české scény nejvíc toužím po duetu s Prago Union, Adamem Svatošem aka Katem, protože to je textařský bůh.
Jinak bych řekl, že jsem spokojený. Kdyby začalo na koncerty chodit ještě o chlup víc lidí, zlobit se nebudu, ale vlastně už teď máme kluby poměrně plné a je to super. Hudebním snem může být i „outůčko“, jak se říká, ale kdyby se to nestalo, dokážu s tím žít.
Kdy a kde se rodí nejlepší nápady?
Před usnutím a ve sprše. Ne obojí naráz. Mám vyzkoušené, že těsně před usnutím, když už člověk leží, to přijde. Nebo v té sprše. To musím hned vzít diktafon a nahrát si to.
Šumění vody nebo i zvuk motoru auta mi vyhovuje. Úplné ticho je pro mě rušivé. Při odbočování, když poslouchám zvuk blinkru, si u toho něco jamuju a podle mě podvědomě píšu všechny písničky do tohohle tempa.
Přijde mi, že jsi schopný napsat písničku téměř o všem. Je nějaké téma, o němž bys určitě zpívat nechtěl?
Nemám žádnou černou listinu témat, kam se nikdy nepodívám. Píšu ale o věcech, kterým podle mě rozumím. Takže kdybych se měl pustit třeba do politiky, která není mým šálkem kávy, muselo by mě něco hodně žrát. Jinak se nevymezuju. Když přijde nápad a touha se o ten nápad podělit, jdu tomu naproti.
Co zatím považuješ za svůj největší úspěch?
Napadají mě hned dva. Ačkoli si nemyslím, že jsem od přírody obdařen mnoha talenty, tak těch pár, co mám, se mi podařilo skloubit v něco smysluplného a obrátit je v práci, která mě baví a vydělává. Na to jsem velmi hrdý. Samozřejmě to nemusí trvat věčně, ale teď jsem spokojený.
Mým druhým úspěchem jsou dobré a zdravé vztahy v rodině a také můžu říct, že mám spoustu opravdových kamarádů. Myslím, že tam jsem správně investoval čas a kluci z kapely jsou zároveň mými nejlepšími kamarády. To je pak velká pohoda.
A co úspěšné dokončení magisterského studia na pedagogické fakultě?
To je také úspěch, ale já měl vždycky na prvním místě muziku. Pedagogika mě hrozně baví a naplňuje zase jiným způsobem, ale vnímám ji jako „vedlejšák“. V pedagogice jsem se začal angažovat spíš zevnitř – dělám různé materiály pro učitele a podobně. Tam cítím, že mám čím přispět. Když jsem učil, bylo to sice fajn a s dětmi mě to bavilo, ale bylo to fakt šíleně náročný. Musel jsem kvůli tomu na čas omezit i hudbu.
Nyní pokračuju v doktorském studiu v Olomouci, kam jsem chtěl už dlouho, abych si vyzkoušel žít v jiném městě. Navíc v návrzích nabízeli i přímo moje téma, kterému jsem se věnoval už v diplomce: populární hudba v mezipředmětové edukaci. Chci zkoumat, co děti rády poslouchají, a také bych rád pomohl hudebkářům, kteří to nemají jednoduché. Z vlastní zkušenosti vím, že vytváření příprav do hodin bylo nejnáročnější. Takže když jsem někde našel vypracovanou hodinu, měl jsem Vánoce.
Na několika skladbách jsi spolupracoval i s dětmi. Jak se ti s nimi pracuje?
Vždycky jsem byl v úzké interakci s jejich učitelem. Je důležité, aby u toho byl někdo, koho znají. Zároveň jsem se snažil účastnit všech příprav, aby si zvykly i na mě. Když člověk dokáže děti nadchnout, podají neskutečné výkony. Musí ale vědět, jak na to.
Čemu se ještě rád věnuješ kromě hudby?
Mým koníčkem jsou motorky. Máme doma spoustu starých modelů Jawa. Rád se v nich hrabu a ještě raději na nich jezdím. Mám teda i novější kusy, které mě dovezou z bodu A do bodu B. S kolegou Adamem Černíkem, který se mnou hraje na housle, už od čtrnácti let jezdíme na motorkách všude možně.
Nyní přichází Ideální čas na turné. Jak se těšíš?
Těším se velmi. Sice bude náročné skloubit to se školou, ale vážně se těším. Budu na tour s kluky, kteří jsou mí kamarádi, takže to bude vlastně placený čas s kamarády. A také většina lidí, kteří si lístek koupí, mě už zná a to jsou pak koncerty opravdu za odměnu. Samozřejmě mám trému. Chci, aby všechno dobře dopadlo, a bojím se, že někam nepřijde dost lidí. Někde už máme vyprodáno, ale na spoustě zastávek ještě vstupenky jsou.
Hodně času jsi strávil v Hradci Králové, proběhne tam i jeden z tvých křtů alba. Které místo máš v Hradci rád?
Mým oblíbeným místem v Hradci je překvapivě hospoda. Asi největší pajzl ve městě, ale my ho máme moc rádi a chodili jsme tam i hrát. Stavují se tam různé existence, ale má to duši. Jmenuje se Klub čp. 4.
