Kateřina Marie Tichá je písničkářka a básnířka s podmanivým hlasem a texty, u nichž nejeden čtenář či posluchač uroní slzu. Letos v únoru rozšířila svůj hudební repertoár o nové album Plamen, na kterém spolupracovala s kapelou Bandjeez. V rozhovoru se zpěvačkou jsme se vrátili na začátek jara, který strávila na turné, a také do jejích raných let, kdy už v dětské autosedačce vymýšlela příběhy. Kam se letos chystá a co nejvíc miluje na hudbě? I to nám Kateřina Marie Tichá prozradila.
Tento rok už jste toho stihla požehnaně. Vydala jste nové album Plamen a s ním v rámci turné objela celou republiku. Jak jste si to užila?
Bylo to první pořádné turné s Bandjeez a myslím, že jsme si nemohli přát lepší publikum. Bylo to fakt krásné, od začátku až do konce.
S kapelou Bandjeez jste na nové desce spolupracovala poprvé. Jak moc se to lišilo od tvorby předchozího alba?
Měla jsem díky klukům volnější ruce a byla mnohem větší zábava pracovat na tom společně. Když jsem si s nějakou písničkou nevěděla rady, hledali jsme ideální tvar a zvuk všichni dohromady tak dlouho, dokud jsme si nebyli jistí, že právě takhle to chceme.
Na albu Plamen jsou také dva duety, jeden s Milanem Caisem a druhý se Štěpánem Kozubem. Proč právě s nimi?
Když jsem napsala písničku Nový dům, připadalo mi, že jí pořád něco zásadního chybí. Pak jsem přišla na to, že tím „něco“ je silný mužský hlas vyzařující jistotu a teplo. A přesně takový hlas má pro mě Milan Cais, takže to byla jasná volba. U Štěpána se to stalo tak, že jsem náhodou zhlédla jeho koncert, tuším v Karlových Varech, a jeho hlas naživo mi zůstal v hlavě. Když jsem pak přemýšlela, kdo by mohl nazpívat Znamení, bylo to právě Štěpánovo citlivé vypravěčství, na které jsem si okamžitě vzpomněla.
Vaše písně dokážou posluchače hluboce zasáhnout. Je to váš hlavní? Nebo co je pro vás zásadní při tvorbě písňového textu?
Myslím na to teď docela často a došla jsem k závěru, že pro mě je zásadní odvyprávět příběh. A odvyprávět ho tak, aby mu bylo rozumět a aby skrz něj mohli další lidé, nejenom já, prožívat svoje vlastní příběhy a emoce.
Ve svých písních často zpíváte o lásce. Zajímalo by mě, kdy se u vás projevila láska k hudbě?
Asi v úplně raném věku. Patří to k mým prvním vzpomínkám: jedu autem a v autosedačce si vymýšlím a zpívám příběhy. Také u nás doma často hrála česká muzika a mně se už tehdy líbilo prožívat písně s těmi, kdo je produkovali.
Co vás na hudbě nejvíc baví? Co pro vás znamená?
Miluju chemii s kluky na pódiu. Miluju ten moment, kdy píseň „zapadne do sebe“, ať už v počátcích psaní, nebo pak při produkci. A miluju, když všichni pod pódiem žijí ty písně s námi.
Pokud jde o hudbu, kterou sama nepíšu, tak tam miluju to čiré muzikantství, kdy mi mozek nebere, co se na podiu nebo v nahrávce děje, ale hýbe to se mnou až do morku kostí. A pak taky jednoduchost, s jakou se některá sdělení dokážou z písně přenést pod kůži.
Jakou hudbu posloucháte?
Snažím se zůstat otevřená všemu, takže poslouchám jak české a zahraniční písničkáře a pop, tak nejrůznější alternativu, jazz, … Zrovna v květnu jsem zažila Olivii Dean v Berlíně a potom Anoushku Shankar ve Vídni. Kromě toho se těším naživo také na Jacoba Colliera, Janu Zubajovou, Mikolase nebo třeba Janu Kirschner a Katarzii.
Kromě písní píšete i básně. V čem je to jiné? A kdy se zrodila myšlenka napsat básnickou sbírku?
Myslím, že sbírku jsem se rozhodla vydat v době, kdy těch básniček bylo přes sto padesát. Říkala jsem si, že by bylo hezké mít je někde pohromadě. Navíc na Instagramu, kde jsem je občas sdílela, mi psala spousta lidí, že by se jim knižní podoba také líbila.
Jiné je to hlavně v tom, že jde o svobodnější tvorbu. Člověk se nemusí trefovat do rytmu a melodií. Báseň také mnohem více snese, když s tím člověk umí dobře pracovat.
Posluchači se letos dočkali nového hudebního alba, dočkají se tento rok i čtenáři nové knihy?
To bych ráda, ale vypadá to, že to spíš nestihnu. Nerada bych vydala něco, za čím si nestojím na sto procent, takže počkám, až to budu mít pořádně sesumírované.
Jaké místo je vaším ostrovem, co chutná jako pomeranče?
Každé místo, kde je takové to ničím nepodmíněné štěstí. Vlastně to není žádná geografická lokace, spíš pocit. Že člověk prostě jenom je a tak to úplně stačí.
Kde hledáte inspiraci pro tvorbu?
Všude. V běžném životě, v emocích, v tom, co zrovna já nebo moje okolí prožívá.
Prostřední jméno Marie jste si dala po vašich prababičkách, které žily v úplně jiné době než vy. Je něco, co byste z dob mládí vašich prababiček chtěla v současném světě?
Někdy jim trochu závidím, že nebyly žádné sociální sítě. Mám pocit, že čas, který tam trávím, bych mnohem raději proseděla u knížek. I když se o to snažím, stejně se občas zaseknu a nekonečně dlouho koukám na zbytečná videa a obrázky.
Vaší velkou vášní je také cestování. Kam se v nejbližší době chystáte?
Ráda bych navštívila Arménii a moc se těším na půlmaraton na Sicílii, který poběžím v říjnu.
Při poznávání cizích zemí a kultur si jistě všímáte rozdílů. Co vám v naší zemi schází a co naopak na Česku milujete?
Miluju zdejší přírodu, lesy, louky, hory, vůně, … Cítím se tu doma. Co mi obrovsky schází je vlastně jenom oceán. A nějaké ty vyšší kopečky by se mi taky líbily.
Co vás ještě kromě hudby, psaní a cestování naplňuje? Jak ráda trávíte svůj volný čas?
Snažím se vracet k pravidelnému a soustavnému čtení. V posledních letech jsem utrhla vždycky jen pár minut v tramvaji a schází mi to. Baví mě se dál vzdělávat v kulturní antropologii, kterou jsem studovala, a miluju taky sport – běh, surf, lezení, kolo, … A samozřejmě ráda trávím čas s rodinou a přáteli, nejlíp venku, mimo město a v přírodě.
