Festivalovými porotami oceněný snímek Hranice respektované polské režisérky Agnieszky Holland vstoupil do českých kin. Načasování není zrovna nejvhodnější – jižní Evropa čelí další vlně utečenců ze Středozemního moře a Evropská unie ani po letech nemá recept, jak tuto situaci řešit. Zastavit nejdou, jejich asimilace selhává a vstřícnost humanitárních organizací začíná pomalu vadit.
Film dějově spadá do roku 2021, kdy se běloruský režim rozhodl politicky využít uprchlíky ze Sýrie a Blízkého východu a zesílit tlak na Evropskou unii. Uprchlíkům směřujícím do Minsku byla přislíbena jednoduchá cesta na západ, a to překročením bělorusko-polské hranice. Právě na této hranici funguje dějová linie jako dvouhodinová obžaloba obou států z nelidskosti a krutosti vůči imigrantům snažícím se dostat do Evropy i pomáhajícím dobrovolníkům. Holland sleduje několik lidských osudů, které se na hranici nevyhnutelně střetnou, jejich šance na změnu osudu jsou ovšem mizivé.
Uprchlíkům, hnaných Bělorusy k polské hranici, nezbývá jiná možnost, než se ji snažit přejít, protože cesta zpět neexistuje. Před nimi však čekají brutální polští pohraničníci, kteří mají rozkaz imigranty nevpouštět do země. Bělorusové mají naopak příkaz je do Polska dostat za každou cenu, aby svou zvrácenou politickou logikou destabilizovali západní hranici.
Jediní, kdo mají svobodnou vůli a možnost konat podle svého svědomí, jsou polští dobrovolníci. Ti na hranici procházejí děsivým poznáním vojenských praktik vůči zuboženým lidem, které jsou jinak skryté světu. Bělověžský prales, kde se celé drama odehrává, je divokým pásem přírody, v jehož bažinách se může ztratit takřka každý. A pokud se tam mohou ztrácet lidé, prostředí bez problémů skryje i zločiny páchané na uprchlících. Těch přitom není málo – Holland se nebojí ukazovat scény plné surovostí. Chladnokrevné přehazování mrtvol mezi oběma stranami přes ostnatý drát takřka evokuje zločiny druhé světové války.
I přes silně emocionální vyprávění o nejzranitelnějších lidech však příběh nefunguje tak, jak si Holland pravděpodobně představovala. Tedy aby diváci pochopili, že za každým anonymním uprchlíkem se skrývá naděje, touha po lepším světě, a zároveň smutek po životě, který zanechal v rodné zemi. Uprchlíci jsou přece lidé jako my a jsou na své cestě úplně sami.
To by ovšem musela opustit černobílé vidění problému, prezentovat pohnutky a názory třetích stran a nesnažit se angažovaně vsugerovat jedinou pravdu. Skutečné události, na kterých film stojí, by si zasloužily objektivnější pohled. Je jasné, na které straně Holland stojí. Sociálně–politická témata však mají větší hloubku, pokud se vyhýbají zkratkám a vynášení jednoduchých soudů. Nelze v této souvislosti nevzpomenout melodramatický snímek Fremont, jenž citlivě vede k pochopení duše uprchlíků a vyvolá silnou lítost k jejich osudům. Troufám si tvrdit, že Holland se film nepodařil, bohužel ani přes záplavu tragických scén.
