Prahu rozzářil 11. ročník Signal Festivalu, který vstupuje do druhé dekády své existence. Jako každý rok hledal průsečíky mezi světlem, uměním, přírodou a technologiemi, lidmi a prostředím. Pomyslným mottem bylo letos právě hledání ekosystémů, v nichž žijeme. Pozorování světa z úhlu mikro i makrokosmu, z úrovně citovosti i symbolu.
Festival se však nenechává spoutat jedním námětem či doktrínou, a to je dobře. Vzpomínám na předloňský ročník, který ve snaze o naplnění tématu ochrany životního prostředí spadl do pasti mentorování. Ale Signal je v první řadě festivalem svobodného uměleckého vyjádření specifickými prostředky – světelnými, vizuálními a digitálními. Dnes za samozřejmého využití prvků umělé inteligence a rozšířené reality. Jen ve svobodě umění, stejně jako ve svobodě vědeckého bádání, můžeme objevit nové postupy a řešení, se kterými se vyrýsuje ona vytoužená udržitelná budoucnost.
Signal 2023 nabídl vlastní tematické dělení na Computer Vision, Nature, Big Data a Play. Ovšem pohled na mapu nabídl mnohem jednodušší klíč: většina instalací byla k nalezení buď na Starém Městě, nebo v Karlíně. Instalace také můžeme třídit na světelné a zvukové ve veřejném prostoru, imerzivní prostory a performance, videomapping a interaktivní díla. Na ty rozsáhlejší bylo nutné si zakoupit vstupné. Co přinesly? A stálo to za to? Prozkoumáme alespoň některé.
Videomapping v Karlíně a na Mariánském náměstí
Maďarský umělec András László Nagy stojí za projekcí Luminary Glyphs, která byla promítnuta na fasádu Městské knihovny na Mariánském náměstí. Motivicky pracuje s čísly, symboly a písmem jako základními atributy záznamu poznání, vědění, kultury a paměti. Plochy tříštěné do drobných segmentů, jako bychom se dostávali do struktury počítačového kódu v mikročipech, záblesky přeskupujících se datových toků, nepostřehnutelnou rychlostí generovaná písmena a čísla. Projekce pojatá vkusně a se strojovou čistotou.
Tokijské audiovizuální studio Flightgraf stojí za projektem Echo, který vznikl pro Signal na zakázku. Základním námětem mapování na kostel sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně byly „příroda, životní prostředí, propojení člověka s neviditelnými, a přesto životně důležitými přírodními procesy“. Spíše než složité filosofické myšlenky však diváci obdivovali práci s geometrickými tvary. Propadali se do iluze pohyblivého prostoru, který prvky a symboly zároveň vytváří a pohlcuje, jako by ve středu růžice na fasádě vyrostla černá díra. Obraz se někdy rozpadl do tisíců hvězd jako brána vesmíru, jindy se v něm tvary a úhly deformovaly jako pod rozbitou lupou nebo plující v oceánu. Vstoupili jsme do síní katedrál a na stránky starých rukopisů s jejich symboly.
Pod vlastní střechou
Některé instalace si rovnou vyžádaly svůj vlastní svrchovaný prostor. Stejně jako loni vznikl velký audiovizuální projekt pro horní patro malostranské Kunsthalle, kde bude instalaci možné zažít ještě téměř dalšího půl roku. Dílo The Grief of Misfit Cathedrals (Žal nechtěných katedrál) vzniklo pod hlavičkou tuzemského Studia Lunchmeat a patří k největším zážitkům festivalu. Jde o imerzivní prostor, kde se v jakémsi bezčasí vesmírné pustiny setkáváme s torzy staveb a budov. Kdysi bývaly například továrnami – a byly to skutečně chrámy své doby, protože reprezentovaly největší pokrok a naději lidstva. Mnohé ale nyní chátrají v zapomnění, a právě s tímto pocitem a zároveň s estetikou rozkladu instalace pracuje.
Velkoformátové projekce přecházejí jedna v druhou a čas se v nich zpomaluje a zrychluje. Vše doprovází i multikanálový zvuk a elektronická hudba. Ve výstavních místnostech jsou umístěny i skutečné sutiny. Z trosek letících vesmírem se odlupují částečky, osamělé budovy zasypává zlatý prach… V detailech na menších obrazovkách, které divákům přibližuji dokonale naskenované artefakty, se obyčejné kousky zdiva nebo betonu mění v jiné objekty. Jeden připomíná příď vesmírné lodi, jiný svým tvarem evokuje krystal, další zase srdce. Smyčku je možné sledovat znovu a znovu, z různých úhlů a míst, protože na každém plátně se zobrazuje jen výsek této tajemné krajiny. Tvůrci tuto instalaci rámují japonským pojmem „mono no aware“, což je vyjádření úžasu a uvědomění si krásy a současně její pomíjivosti: zánik a rozklad je nevyhnutelný, ale také krásný.
Citová paměť
Tvůrčí tým Laterny magiky vsadil na výpravu do minulosti a na spojení tance s projekcemi, které bývá pro soubor typické. Instalace kombinovaná s performancí vítala diváky v budově Muzea hl. m. Prahy na Poříčí a zvala na procházku bezčasím, minulostí, současností a k vykročení do budoucnosti. Průvodce divákům tvořily dva střídající se taneční páry, které postupovaly třemi místnostmi. Ty symbolizovaly právě minulost, současnost a budoucnost. První evokovala zastavení a zasnění, druhá byla doprovozena choreografií v žánru současného tance a třetímu prostoru vévodila zrcadla. V nich mohli performeři sledovat nejen sami sebe a útržky projekce, ale jakoby pohlédnout do nekonečného prostoru. Projekce pietně čerpaly především z prvních programů Laterny magiky, jejichž filmové pásy před několika lety zdigitalizoval Národní filmový archiv.
Úskalím této instalace / performance nebyla kupodivu její délka. Performeři ustáli všechny části včetně asi sedmiminutového duetu. Chyběl ale duch samotné Laterny magiky – vztah mezi složkami, mezi projekcemi, postavami, choreografií i celým prostorem. Neodehrála se ona synergie, o které vždy psal Alfréd Radok a která nespočívá jen v tom, že se přes sebe jako několik negativů položí roviny znaků a vyprávění, ale v jejich vzájemné komunikaci, ze které vzniknou významy a nová sdělení. Navíc mi chyběl i vhled do budoucnosti. Například zapojení AI či rozšířené reality nebo vytvoření interaktivní části, kterou by mohli ovládat sami návštěvníci, protože právě v tom tkví tvůrčí potenciál multimédií. Projekt však zřejmě narazil na produkční a finanční hranice, a tak si můžeme pouze povzdechnout, proč není tolik prostředků a času, aby mohl jeden tvůrčí tým pracovat naplno několik měsíců na jediném díle. Protože pak by se určitě kvalitou vyrovnalo tomu, které představilo Studio Lunchmeat…
Staroměstské jednohubky
Na Staroměstském náměstí vyrostly obří krystaly, které skrze kovové stěny propouštěly štěrbinami modré světlo. V umělém dýmu tyto objekty působily až přízračně a snově. Projekt Dagmar Šubrtové Axis Mundi (Osa světa) si pohrává s environmentálním poselstvím, neboť kde by byl celý svět nových technologií nebýt krystalů křemíku? Obří krystaly jsou však z recyklovaných materiálů a autorka jimi komentuje životnost našeho ekosystému.
Nedaleko, v kostele U Salvátora, vytvořili Michal Rataj a Jan Trojan zvukově světelnou instalaci Imerze: Ponořeni do zvuku. Později večer se zde konaly krátké koncerty hudební improvizace, ale stačilo jen usednout do instalace samotné, aby se návštěvník ponořil do vlastního světa. Multikanálový systém přinášel ozvěnu vnějšího světa: zvuky, kroky, ale také kapky deště nebo zpěv ptáků, jemně podbarvené melodickými tóny. Ideální místo pro zastavení před zářivě bílým kotoučem světla.
Na Ovocném trhu vyrostla interaktivní plocha monolitu zapuštěná do vodní nádrže zrcadlící projekci. Abstraktní řady se spouštěly a kombinovaly v reakci na světlo mobilních telefonů procházejících návštěvníků. Instalace As Water Falls byla kanadské provenience a měla připomenout roli vody coby dárkyně života. Stejné téma nesla také instalace Kaluž Václava Mlynáře umístěná na Senovážném náměstí, které opět vévodilo bílé světlo. Pracovala s amplifikací zvuku jediné kapky a prostým efektem jejího dopadu na hladinu vody. Těžko říct, zda tento efemérní prvek mohli návštěvníci docenit.
Náměstí Republiky dominovala světelná instalace Jana Kalába, Irideus Bulla, připomínající velkou schránu korýše či kostru, která pulzuje světlem i naddimenzovanou hudební složkou (nejsem znalec ani obdivovatel elektronické hudby ani noise proudů, nedomnívám se, že jsou vhodné do veřejného prostoru). Pozoruhodný typ product placementu měla opodál nainstalovaný firma Siemens. Šlo o vtipné spojení multimédií, reálného zážitku a marketingové strategie. Její EQube nabídla imerzivní projekci v uzavřené krychli, aby si v závěru návštěvník uvědomil, že se nedívá na abstraktní plynutí částic prostorem a slévání se proudů světla, ale sofistikovaný obraz útrob kávovaru! V každém případě velmi kreativní přístup.
V Kampusu Hybernská připravilo studio 3dsense interaktivní expozici pro dětské návštěvníky. Pod názvem Duha se skrývalo několik her, od klasické manipulace s meotarem přes interaktivní exponát s barevnými koulemi po duhu, jejíž cesta na projekční plátno začala až tehdy, když se některý z návštěvníků postavil na objevující se a mizející barevné body. Dětské publikum evidentně expozici oceňovalo. A otevřená byla již od dvou hodin.
Interaktivní Karlín
Karlínská část expozice zahrnovala statické i interaktivní instalace. Trochu matoucí bylo, že u Kooperativy zůstal loňský QR kód k aplikaci, která odkazuje na dřívější edici festivalu a jiné instalace… Na místě byla letos umístěna klasická projekce na LED obrazovkách znázorňující sedimenty a jejich vrstvy (Entangled Others (PT/NO): Sediment Nodes), naddimenzované obrazy mořského dna a jeho živých i neživých částí.
V Kasárnách Karlín umístila československá skupina umělců (Lukáš Dřevjaný, David Minařík, Michal Mitro, Luboš Zbranek) světelnou instalaci s názvem Nexus. Propojili 300 osminohých akrylových „buněk“ do podoby organického mycelia, jímž procházejí vlny různobarevného světla. Pohled trochu ruší, že je část expozice podložena nivteky, konstrukce navíc působila chladně mechanicky, ne jako biologická struktura.
Karim Tarakij a Ondřej Červinka situovali do Kaizlových sadů instalaci Red Shift, která připomíná průkopnické období zoopraxiskopu a kinematoskopu Eadwearda Muybridge, ale v digitální éře. Principem bylo rozmístění 96 snímků ve formátu gif na 25milimetrovém kruhu, který byl spouštěn jako animovaná smyčka a projekci vytvářel laser. Nutno ale podotknout, že návštěvníci poetiku této instalace příliš nedoceňovali.
Nejzajímavější části karlínské trasy představovaly zastávky v Invalidovně a na Lyčkově náměstí. V Invalidovně vyrostl světelný objekt, který snímal tváře příchozích návštěvníků. Obrazy byly téměř bez zpoždění převáděny do naprogramovaných svazků LED světel, a tak se každý, kdo chtěl, mohl na chvíli stát hlavní tváří expozice. Osmikanálový zvuk už se pomalu stává běžnou záležitostí. Autorem instalace FLUX byl polský umělec a programátor Ksawery Kirklewski.
Druhá interaktivní instalace snímala diváky infračervenou kamerou a vizualizace byla postavena na různých hladinách tepla, které odečítá. Před velkoplošnou obrazovkou se odehrálo leccos hravého, a tak přitahovala především děti. Nejzajímavější je pozorovat vlastní obraz – v projekci šlo totiž o to, že postavy vystupovaly z naprogramované grafiky. Ta se posléze rozpadala do jakýchsi balónků a kuliček, jež bylo možné virtuálně rozhrnovat rukama. Zajímavý je pocit zmatení v lidském mozku, který vidí svůj obraz, jak manipuluje s předmětem, ale v realitě se ruce ničeho nedotýkají. Vzniká však vtíravý dojem, jako by skutečně ke kontaktu docházelo, ačkoliv jde jen o iluzi. Mysl je zmatená absencí toho, co se domnívá, že vidí, a nechápe, že tělo necítí dotyk. Zajímavý aspekt virtuální reality, který může mít praktické využití, pokud se jejími účinky budeme skutečně zabývat na vědecké bázi.
Signal rozesel své instalace i mimo vytyčené trasy, například v Holešovicích do Haly 13, do Letenských sadů, kde se promítala laserová projekce na slavné komíny Zdeňka Sýkory. Další projekce byla připravena na Bořislavce u objektu Aerial a v Arts Space Bořislavka proběhla výstava. Kdo stihl, mohl také navštívit v kostele sv. Mikuláše audiovizuální performanci z cyklu V E K T R O S K O P △ Davida Vrbíka a jeho týmu.
Na Signalu se ukazuje, že diváci nejvíce oceňují interaktivní instalace a vyhledávají možnost zapojit se do generování uměleckého díla tady a teď, stejně jako je stále přitahuje velkoplošný mapping a pak místa, kde se mohou nechat instalací obklopit v celém prostoru a vstoupit do jiné reality, byť není virtuální. Dílčí statické světelné instalace a menší projekce se ve svých principech trochu opakují. Slouží sice pro upoutání ve veřejném prostoru, ale budoucnost patří komplexním a zážitkům.
