Ani četné, v minulosti oznamované odchody do důchodu či desetiletá pauza od jeho posledního snímku nezabránila Hajao Mijazakimu, aby nám spolu se studiem Ghibli nadělil další celovečerní anime. S Chlapcem a volavkou máme možnost se znovu vypravit do světa fantazie a zjistit, zda japonský režisér dokáže zachovat či dokonce překonat kvalitu svých předchozích snímků.
V roce 1943 řádí v Japonsku válka naplno a žádá si nesčetné oběti. Mezi ně patří i Hisako, jež po sobě zanechává dvanáctiletého syna Mahita a manžela. O rok později se Mahito spolu s otcem stěhují z Tokia na venkov, kde oba nachází zázemí v domě sestry zesnulé Hisako. Mahito si ale v městečku zvyká těžce. Jediným skutečným společníkem se mu stává zvláštní mluvící volavka. Spolu s ní utíká před veškerými těžkostmi každodenního života do skrytého světa plného fantazie – jenže ani zde si Mahito zcela neodpočine. Kromě roztomilých stvoření Warawara totiž přichází i nebezpečí v podobě armády ozbrojených přerostlých papoušků.
Důvodů, díky kterým si diváci po celém světě zamilovali snímky ze studia Ghibli, je nepochybně několik. Zatímco některé z nich mohou být diskutabilní, na jiných se pravděpodobně shodneme všichni. Jedním z těch jednoznačných jsou úchvatné fantastické světy plné kreativity. Avšak prvků fantasy začalo v posledních snímcích studia poněkud ubývat. Neznamenalo to nutně sestup i v samotné kvalitě. Pouze bylo patrné, že s přibývajícím věkem se chce Mijazaki věnovat jiným, „dospělejším“ a složitějším tématům, zasazeným do reality.
Proto mě upřímně potěšilo, že se v Chlapci a volavce vrací do oněch fantastických, pohlcujících světů. Mijazakiho nejnovější snímek tak působí jako ohlédnutí za dosavadní celoživotní tvorbou a divák, který je s ní důvěrně seznámený, rozezná řadu prvků a motivů. Zároveň se může nechat unášet prvky zcela novými, byť za mě osobně nedosahovaly takové úrovně jako v některých starších dílech. Snaha i jistá nostalgie jsou z filmu patrné, což se odráží na jeho zpracování. Na animované scenérie se dívá skvěle a OST je již tradičně podmanivý a krásně doplňující.
Pak je tu ještě jeden podstatný důvod, kterým si mě osobně „ghibliovky“ napříč lety získaly. A nebojím se tvrdit, že spousta dalších diváků to má podobně. Nehledě na to, s jakými neuvěřitelnými prvky Mijazakiho představivost pracovala, vždy stavěl na pevném základě. Díky němu jste dokázali pochopit, jaké hlavní poselství chtěl snímek a jeho režisér předat. Věděli jste tak, že Cesta do Fantazie a příběh Čihiro je o překonání strachu. Vše ostatní jste si mohli vyložit dle sebe – a že se fanoušci o rozklíčování a interpretaci všech fantaskních prvků snažili…
U Chlapce a volavky jsem v tomto ohledu narazil. Mijazaki tentokrát řeší celkem složitá filozofická témata a předkládá publiku myšlenky o životě, aniž by se obtěžoval dát nejen těmto úvahám, ale celému ději zmíněný pevný základ. Příčinou může být Mijazkiho pokročilý věk nebo sebejistota a renomé – dobře ví, že ať do snímku vloží ze svých úvah cokoli, nemusí to nikterak vysvětlovat. Vždyť právě abstraktno diváci na jeho anime milují ze všeho nejvíce…
Svými tématy, myšlenkami i některými scénami cílí Chlapec a volavka převážně na dospělejší diváky. Zda jde u studia Ghibli o „problém“, či naopak výhodu, je otázka.
Jenže právě tento pevný základ je pro alespoň elementární pochopení snímku podle mého názoru zásadní. Na rozdíl od předchozích snímků nemohu tentokrát s jistotou říct, že jsem na první zhlédnutí pochopil vše správně. Určitě se nebráním zhlédnout jej vícekrát, a své pochopení tím rozšířit. Film obsahuje jistě plno skrytých pokladů a rád se do tohoto světa vrátím. Na druhou stranu dokáže být zahlcující a tím, že nepřipouští jakékoli vysvětlení, téměř zapomíná na důležitou skupinu diváků. Přitom na dětech studio svou kariéru vystavělo.
Svými tématy, myšlenkami i některými scénami cílí Chlapec a volavka (na rozdíl od svých předchůdců) převážně na dospělejší diváky. Zda jde u studia Ghibli o „problém“, či naopak výhodu, je otázka. Příliš chvály si ode mě bohužel neodnese ani hlavní, víceméně jednodimenzionální hlavní hrdina a už poněkud ubíjející závěr.
Chlapce a volavku je složité zhodnotit. Na jedné straně stojí osobní úcta k autorovi, dále vděk za lehce nostalgickou, nádhernou a fantastickou výpravu do kreativního světa, a nakonec uznání, do jakých těžkých témat skýtajících hodiny dodatečných analýz se nebál Mijazaki pustit. Na druhou stranu jsou to právě ona těžká témata a myšlenky, která svojí přílišnou abstrakcí a zakódovaností dokážou diváka v určitých chvílích zahltit až příliš (a je obtížné si ze snímku něco odnést po pouhém jednom zhlédnutí). Navíc jsou bohužel provázeny nezajímavým hlavním hrdinou.
Film jsem si tedy sice užil, avšak nemohu jej automaticky označit za „další masterpiece“, bez ohledu na moji osobní oblibu autora i jeho renomé. Těmi zůstanou jeho starší počiny, na které se ten nejnovější mile ohlíží, ale minimálně na první dojem zůstává kvalitativně o třídu níž – což z něj ovšem stále činí nadprůměrnou podívanou.
