Aki Kaurismäki se dle svých slov rozhodl natočit film zkoumající téma lásky. V jeho podání je to ovšem jízda bořící veškerá klišé o romantických snímcích. Zapomeňte na prudké zvraty, kdy k sobě hlavní hrdinové musí najít cestu přes všechny peripetie, následované bouřlivým závěrem plným vášně.
Karaoke Blues plyne od prvních minut až po finále rozvláčně, takřka beze slov a dramatických výjevů. Přesto se divák těší na očekávaný happy end. Na příběhu ukázkových outsiderů – osamělé ženy středního věku a námezdního dělníka – empaticky ukazuje křehkost citů, které mohou neočekávaně zasáhnout kohokoli a kdykoli. Kaurismäki přitom zůstává větný typologii svých hrdinů, které si vybírá z okraje společnosti. V Karaoke Blues pomalu snímá životy dvou lidí, kteří smířeně přijímají svůj úděl.
Každý z nich osamělost řeší jinak; dělník Holappa ji zahání alkoholem a Ansa každodenní popracovní rutinou sestávající z ohřáté večeře a poslechu rádia. Životy obou se změní v okamžiku, kdy Holappu po pracovním úrazu kvůli jeho popíjení vyhodí ze zaměstnání. Ansu stihne stejný osud, jelikož tajně odnášela z práce prošlé jídlo. Osud svede tyto dva dohromady v karaoke baru, kde potichu popíjejí a sledují své sebevědomější kamarády při konverzaci.
Následné rande v kině a mistrně natočená scéna ztráty telefonního čísla na papírku, která Ansa předá Hallapovi, rozjede příběh, který diváka nenásilně strhne. Love story v Kaurismäkiho podání je komediální drama, ve kterém jsou chvíle tichého souznění střídány vtipnými a trapnými momenty tak civilními, až je člověku stydno. Snímek se nevyhýbá žádné potupě, zejména ve spojení s Holappovou snahou skrýt svůj alkoholový „deficit“.
Film se může odehrávat kdekoli a kdykoli. Určité bezčasí je přítomné v každém záběru a kostýmy, ani scéna nenapovídají, kde a v jaké době se příběh odehrává. Kamera snímá v dlouhých záběrech hlavní postavy, na kterých je jen zřídka poznat, co si opravdu myslí. Přesto v letmých pohledech a gestech cítíme vzájemnou náklonnost. Poloprázdné ulice Helsinek, ve kterých se hrdinové pohybují, ještě zintenzivňují pocit marnosti, stejně jako pravidelné zpravodajství o probíhající ukrajinsko-ruské válce linoucí se z rádia.
Love story v Kaurismäkiho podání je komediální drama, ve kterém jsou chvíle tichého souznění střídány vtipnými a trapnými momenty tak civilními, až je člověku stydno.
V průběhu snímku padne jen pár delších souvětí, ale i přes střídmost dialogů je spousta scén kouzelně vtipných právě svou absurditou a zkratkou. Kaurismäki dal do filmu vše, co má rád – staré filmové tvůrce, zdánlivé „vyvrhele“ i znepokojení nad osamělostí současné společnosti. Love story Holappy a Ansy však celý tento zfilmovaný zmar s humorem relativizuje a krásně idealizuje.
