Ridley Scott se po více než 20 letech opětovně sešel s dnes již hvězdným Joaquinem Phoenixem a obsadil jej do další historické role. Namísto Říma tentokrát zavítáme do Francie, kde budeme svědky vzestupu Napoleona Bonaparteho. Že nejspíš půjde pro mnohé o kontroverzní vyobrazení, naznačily již dřívější Scottovy výroky, ve kterých postavu vojevůdce přirovnal vedle Alexandra Makedonského i k Hitlerovi.
Po předloňském Posledním souboji sáhl Ridley Scott znovu po historickém tématu. Postavu Napoleona přináší na plátna kin ve vysokorozpočtovém, téměř tříhodinovém snímku. Více než kdy jindy je však důležité zmínit, že režisérská verze dosahuje stopáže o délce čtyři a půl hodiny. Premisa snímku je přímočará: historické drama zachycuje Napoleonův život – od vzestupu přes vztah s celoživotní láskou Josephine po jeho vizionářské vojenské taktiky. Zkrátka vše, co k Napoleonovi patří a co popisuje i sám distributor. Má to ovšem několik zásadních háčků.
Ať už jsou válečné scény jakkoliv velkolepé a řemeslně skutečně výborně zpracované, ve snímku mají sekundární, téměř až do pozadí odsunutou roli. O „taktiku“ se zde nejedná už vůbec. Scott se místo toho rozhodl snímek pojmout jako dekonstrukci této osobnosti, a to značně svérázným způsobem. Nakolik se přitom opíral o historická fakta či kolik kontroverze dokáže tento přístup vzbudit, je na samostatnou kapitolu. Mnohé lze zajisté odpustit, pokud funguje film jako takový, po technické stránce. Jenže Scott se bohužel vydal nejen velmi diskutabilní cestou, ale pochyby vyvolává i její výsledná podoba.
Jak již bylo řečeno, Napoleon Scotta Ridleyho je především dekonstrukcí historické postavy, byť tomu úvod filmu nenapovídá. Setkáváme se totiž s Bonapartem na začátku jeho kariéry, kdy je před bitvou velice nervózní a následně i vyděšený. Snímek tak otevírá dveře možnosti pro jeho postupný vývoj charakteru, kdy bychom sledovali přerod naprostého začátečníka ve zkušeného vojevůdce. Bohužel, Scott měl jiné priority, a tak vidíme Napoleona v další bitvě až po hodině. Již sebevědomého a dokonce hovořícího o „nepříteli, jenž se snaží napodobit jeho taktiky.“ Kdy a jak k takovému přerodu charakteru došlo? A jaké konkrétní taktiky? Nic z toho jako diváci nevidíme a snímek kvůli tomu působí značně uspěchaně, s absencí důležitých momentů.
Možná si teď říkáte, že v životopisném filmu samozřejmě není možné obsáhnout vše a detaily musely ustoupit ve prospěch jiným, důležitějším historickým momentům. Jenže tak tomu není. Napoleon nás sice provází dějinami, ale činí tak neuvěřitelně zběsilým tempem. Každá scéna trvá přibližně 1–2 minuty, poté děj přeskočí v místě i čase a rychle ukáže další střípek. Ve výsledku nic (kromě jediného) nedostává větší prostor, není dotažené a působí strašně zkratkovitě. Samotné „mini scény“ přitom nejsou vůbec špatné. Výprava je skvělá a Scott se v historickém kontextu dokonce nebojí přiostřit s brutalitou. Bohužel to celé působí jako pouhý sestřih scén ze seriálu, kterým za mě osobně tento titul měl od začátku být. Případně jde o ukázku oné režisérské verze, jež s nejvyšší pravděpodobností bude tou jedinou fungující. Protože zde, navzdory tříhodinové stopáži, to zkrátka nefunguje.
Ani vojenské taktiky, ani historické momenty. Na co tedy scenárista a režisér soustředili svou pozornost? Co si uzmulo převážnou část stopáže? Vztah s Napoleonovou láskou Josephine. Jak jinak kohokoli dekonstruovat a ukázat v jeho nahotě než právě na pozadí osobního vztahu? Celkem oceňuji odvahu tvůrců vyobrazit Napoleona takto. Rozhodně jej nešetří a skrze vztah ukazují jeho světlé, ale především stinné stránky. Potíží je, že ačkoli dostává tento motiv ve snímku největší prostor, není ani ten zcela dotažený. Bonaparteho a Josephininy na první pohled nepochopitelné motivace si divák musí domýšlet.
Film bezpochyby táhne naprosto bravurní herecký výkon Joaquina Phoenixe, který byl pro tuto roli pravděpodobně nejlepší volbou. Občas sice byly jeho extravagantní výstupy na můj vkus trochu příliš, a tím pádem přebíjely samotný charakter, nicméně nejsem historik a se skutečným Napoleonem jej také nemohu porovnat. A ve výsledku jde ve filmu především o již zmíněnou technickou stránku – v tomto případě herectví, ve němž Phoenix jako obvykle exceluje.
Napoleon působí jako pouhý sestřih scén ze seriálu, kterým za mě osobně tento titul měl od začátku být.
Svým pojetím Napoleona získá Ridley Scott mnohé fanoušky i odpůrce. Osobně do určité míry chápu obě strany tábora. Jako filmový divák se však soustředím primárně na technickou stránku, která zprostředkovává zážitek z celého snímku, a zde jsem bohužel dostal zážitek spíše poloviční. Přitom jsem po celou dobu cítil, že v jádru má Napoleon obrovský potenciál. Veškeré střípky dějové mozaiky byly zpracovány velmi dobře. Jenže jako celek nefungují a zanechávají neodbytný pocit, že Napoleon měl před diváky předstoupit raději v seriálové podobě.
