Přestože jeden z největších amerických spisovatelů Cormac McCarthy letos v červnu zemřel, jeho výjimečné dílo s námi zůstane napořád. K němu navíc před svým odchodem stihl přispět dvoudílným románem. Jeho první část zvanou Pasažér psal přibližně od 70.–80. let 20. století.
Ačkoliv má Bobby Western po svém otci perfektní vlohy pro fyziku, jeho profese mají daleko adrenalinovější charakter. Po kariéře automobilového závodníka se momentálně věnuje potápěčským záchranářským pracím. To ho jednoho dne spolu s jeho kolegou Oilerem přivede k havárii letadla, jehož potopený vrak má prozkoumat. Pár věcí však chybí, například černá skříňka nebo desátý pasažér. Mohlo toto zjištění stát za objevením záhadných mužů, kteří Bobbyho pronásledují? Nebo hraje hlavní roli něco z minulosti, co je s Bobbym pokrevně spjaté?
Premisa příběhu může ve čtenáři vzbudit očekávání, že dostane mysteriózní thriller. Na nejznámější a žánrově přímočará McCarthyho díla, jako je Cesta či Tahle země není pro starý, však zapomeňte. A pokud se jedná o vaše první seznámení s tímto velikánem, radím vám, ať na chvíli zapomenete i na samotného Pasažéra. McCarthy v něm jakékoliv prvotní známky thrilleru – či dokonce děje vůbec – zahazuje a spoléhá se především na prvky, kterými se vrací ke kořenům své spisovatelské kariéry. V případě tohoto díla je navíc více než kdy jindy potřebný kontext – tedy jak dlouho McCarthy Pasažéra psal a v jakém období života jej dokončil – a podle toho k němu přistupovat. Ani se všemi těmito znalostmi se ale nevyhnete pocitu, že je Pasažér pro autorova fanouška sice povědomý, ale současně natolik jiný a zvláštně neuchopitelný.
Pasažér má tedy k thrilleru (či jakémukoliv jinému žánru obsahujícímu sebemenší známky napětí) velice daleko. Kniha má daleko i k souvislejšímu ději, jelikož drtivou většinu textu tvoří konverzace. Na otázku, o čem Pasažér vlastně je, se proto odpovídá těžce. Je totiž o všem možném. V tomto ohledu je za mě silně znát, jak dlouho autor román psal. S každou postavou, s níž se Bobby setká, rozmlouvá o nejrůznějších tématech – o zkušenostech v lásce, víře, životní cestě, kvantové fyzice či atentátu na Kennedyho. A jak každá postava a s ní i dané téma přijde, tak záhy zase odejde a už se nevrátí. Příběh kvůli tomu může působit velice útržkovitě a bezcílně. Jako by se autor pouze rozepsal o tom, o čem v daném období nejvíce přemýšlel, a poté se zabýval něčím úplně jiným a nesouvisejícím. Ke všemu se toto schéma opakuje po celých 400 stran, což zřejmě mnoho lidí taky nenadchne.
Značných neduhů si pravděpodobně všimne každý čtenář, čímž knihu většině z nich nelze doporučit. A když už, tak určitě ne pro seznámení s autorem. Jenže McCarthy pro masy nikdy nepsal. Minimálně ve svých začátcích, ke kterým se zde vrací, ne. Patříte-li mezi jeho fanoušky, budete knihu vnímat zcela jiným pohledem než běžný náhodný čtenář.
Pasažér je sice silně konverzační, ale právě o tom kniha je. McCarthy si chce se svým publikem naposledy popovídat – o všem, o čem v posledních dekádách svého života přemýšlel. A začne-li absencí děje někoho nudit, je mu to upřímně zcela jedno. Ovšem jakmile přestanete hledat klasický románový příběh a začnete se soustředit na samotné konverzace, zjistíte, že vás snadno dokážou pohltit. Svými motivy umí být jedinečné, zajímavé, a přece závěrečným sdělením natolik obyčejné, aniž by však postrádaly hlubší smysl. Celá kniha je protkaná symbolikou a autorovým zvláštním, nepopsatelným a neuchopitelným kouzlem.
Za určující motiv knihy by se tak dalo označit obecné „o životě“ (což ostatně spojuje všechna spisovatelova díla) a – zde obzvláště – „o smrti“. Myšlenkových pochodů spojených se smrtí je zde opravdu hodně. Díky tomu se zdá, že v Pasažérovi dojdou na konec cesty nejen fiktivní postavy, ale i sám autor. Jde o poslední McCarthyho konverzaci se čtenářem a následné rozloučení.
Přes všechny odlišnosti nelze dílu upřít McCarthyho nezaměnitelný styl a atmosféru. Ať už díky popisu krajiny, hře se slovy či specifickému stylu psaní bez jakýchkoli okras a mravů. Zkrátka ve všem ostatním jde o starého známého Cormaca McCarthyho, který jako by zkombinoval veškeré známé prvky své celoživotní kariéry, a tím vytvořil pro nejvěrnější čtenáře velice známé místo.
Jeho styl se těžce popisuje, ale jakmile se do něj ponoříte, nemůžete si jej s ničím jiným splést. Mluví o věcech, která jsou tabu. O životě, jaký doopravdy je. Jeho postavy nepatří do společnosti ani nikam jinam. Jsou ztracené, bloudí životem a snaží se v něm nalézt sebemenší smysl. Nadto je v Pasažérovi silně patrné jakési prázdno, únava, kvůli čemuž může kniha mnohým připadat neuvěřitelně pomalá a vlekoucí se. Stejně tak může působit chladně, syrově, depresivně, … a přesto ve vás vyvolá klid a pochopení. Jedná se o jedinečný styl psaní, který jsem u žádné jiné knihy nezaznamenal.
Souhrnem: Pasažéra nelze jednoznačně doporučit. Určitě ne komukoli a už vůbec ne jako první knihu na seznámení se s McCarthym. Ani v očích jeho fanoušků se nejspíš nebude jednat o autorovo nejsilnější dílo. V jádru v sobě ale má mnoho z Cormaca McCarthyho, jak ho mnozí znají a mají rádi. Stále umí navodit nezaměnitelnou náladu a stále má co říct. Coby poslední tečka za jeho kariérou je to rozloučení více než úctyhodné.
