Nicolas Cage si v posledních letech zřejmě libuje v neobvyklých rolích. A my mu v tom jedině fandíme. Špičáky a hábit hraběte Drákuly ze snímku Renfield tak začátkem letošního roku vyměnil za plešku tuctového vysokoškolského profesora v chytré společenské satiře To se mi snad zdá.
Teprve třetí celovečerní snímek scenáristy a režiséra Kristoffera Borgliho vypráví o profesoru Paulovi, který učí biologii na vysoké škole. Stejně jako jeho život není ani on sám ničím extra zajímavý – a nijak příliš si na to nestěžuje. Má práci, ženu a děti a sní maximálně o tom, že by jednou vydal knihu. Náhle se však začne objevovat ve snech lidí po celém světě a ze dne na den se stává globální celebritou. Sláva s sebou ale nepřináší pouze pozitiva, což Paul velice brzy pozná. Stejně jako fakt, že noční můra se nemusí odehrávat pouze během snění.
Ať už zní námět snímku jakkoliv zajímavě, o hledání specifického důvodu náhlého zjevování Paula ve snech ostatních zde pochopitelně nejde. Borgli atraktivní zápletku využívá jako prostředek k vyzdvižení jiných aspektů filmu. To se mi snad zdá si skutečně chytrým způsobem posvítilo na současnou společnost a zabývá se fenomény jako davová psychologie, pět minut slávy, a především cancel culture. Momentálně jedno z nejžhavějších a nejcitlivějších témat na světě má na poli popkulturních adaptací zatím mizerné zastoupení, a tak Borgliemu patří uznání už jenom za tento přístup. Celý proces u jedince, jenž se stane terčem cancel culture, umí vyobrazit nejen velice trefně a přesvědčivě, ale také (což je u jakéhokoliv filmu zásadní) zábavně.
S tím souvisí další aspekt, pro nějž ústřední snová zápletka funguje jako prostředek – stejně jako existují různorodé sny, měl i tvůrce díky tomu možnost pohrát si s různorodými žánry. Všemožným situacím čelí během spánku nejen lidé z celé planety, ale následně i samotný Paul, jehož na základě svých snů ostatní všelijak konfrontují. Snímek tak umí kreativně i přirozeně přecházet z komedie do dramatu nebo dokonce obsáhnout prvky hororu.
Zábavné, trefné, Nicolasem Cagem skvěle zahrané. Nelze jinak než tuto absurdní, a současně kreativní a chytrou karikaturu dnešní společnosti doporučit.
Postava Paula je, navzdory své tuctovosti, pro příběh naprosto ideální. Nejedná se o perfektního hrdinu, nýbrž zcela obyčejného jedince, který se náhle ocitne v pro něj zcela neočekávané situaci. Dělá spoustu chyb, a přesto (nebo možná právě proto) pro něj má divák pochopení, dokáže s ním soucítit a vžít se do jeho role. Hlavní hrdina funguje nejen díky scénáři, ale také Nicolasi Cageovi, který je v tomto snímku jednoduše fenomenální. Je až neuvěřitelné, jak takto „obyčejnou“ postavu dokázal podat. Jeho přesvědčivý herecký výkon byla radost sledovat od začátku až do konce.
Dojem z filmu tak sráží pouze občasná přímočarost, kdy by si některé z mnohých zajímavých myšlenek zasloužily dotáhnout. Nejvíce se projevuje v závěru a přes převažující nadšení jsem se neubránil pocitu, že by zakončení snímku mohlo být o něco údernější. Ale ani posledních pár minut, jež už jednoznačně ztrácely dech, mě neodrazuje od pozitivního hodnocení. To se mi snad zdá je jedním z nejlepších (a vlastně i nejdůležitějších) filmových počinů, které jsem měl možnost v poslední době vidět.
Zábavné, trefné, Nicolasem Cagem skvěle zahrané. Nelze jinak než tuto absurdní, a současně kreativní a chytrou karikaturu dnešní společnosti doporučit. Kristoffer Borgli dokázal i s ohledem na malý rozpočet přinést snímek, který vám hodně dá a následně ve vás zanechá mnohem víc než leckterý hollywoodský blockbuster.
