Je to tady – třetí svazek a s ním i finále crwácké thrillerové jednohubky. Porve se v něm jak ústřední tokijský detektiv se sériovým vrahem, tak samotný autor Rjósuke Tomoe se zakončením celého příběhu. Ani pro jednu stranu to jistě nebudou souboje jednoduché a už vůbec se neobejdou bez potu a krve, o to více jsme ale zvědaví na výsledek! Spoiler alert: následující odstavec shrnuje dosavadní děj předchozích dvou svazků.
Každý člověk má své meze. Konkrétně u inspektora Hisašiho Sawamury je vrah v masce překročil ve chvíli, kdy mu shodil podřízeného ze střechy a unesl syna i manželku. Ta má stejně jako dosavadní oběti zvrácených trestů s celým případem významnou spojitost. Sawamura, jenž hraje o každou vteřinu, se proto odvrací od policie a jejích zákonných postupů a vrahovo útočiště vypátrá na vlastní pěst. Jenže je zde zajat a podroben zkoušce psychiky i důvtipu. Nakonec se mu podaří nalézt cestu ke svobodě, a tím i finálnímu střetu se žabím zabijákem.
Rjósuke Tomoe si je po vygradování děje z předchozích svazků velice dobře vědom čtenářovy nedočkavosti na finální střet a rozuzlení, takže vůbec nic neokecává a jde přímo na věc. Že „vůbec nic neokecává“ je přitom myšleno doslova – napříč svazkem se objeví úplné minimum textových bublin. Hlavní příběh slupnete ani ne za čtvrt hodiny. Tempo je velmi svižné, stránky samy ubíhají pod rukama, a pozornost je více než předtím věnována kresbě. Tu měla série skvělou již od prvního dílu, avšak nebál bych se tvrdit, že svůj kvalitativní vrchol i největší počet velkých, detailních panelů zažívá právě zde, ve svém závěru.
S takřka absolutní absencí textu souvisí také napětí a atmosféra, jež by se daly krájet. Opět se jedná o prvek, v němž série bodovala od začátku, ale vzhledem k vygradování celého dění se nejvíce projevuje právě ve třetím díle. Rjósuke nechává své charaktery a vážnost situace promlouvat nikoliv skrze slova, ale činy, kterých tu není pomálu. Čtenář si tak pod záplavou neustálých zvratů téměř neoddechne.
V tomto bodě bych měl první výhradu: tuna zvratů sice pochopitelně přidává na napětí, autor ale veškeré nebezpečí nějakou šťastnou náhodou či přičiněním někoho jiného vždy zažehná stejně rychle, jako jej vyvolal. Tyto „plané poplachy“ pak začínají lehce ztrácet na efektivitě a stávají se prokouknutelnými. I v průběhu veškeré akce autor naštěstí dokáže na chvíli odbočit vzpomínkami do minulosti, kde si opět vystačí beze slov. Nepůsobí tedy nijak rušivě a projevuje se v nich Rjósukeho síla vykreslování jeho lidských a uvěřitelných charakterů.
Sawamurova náročná cesta poté nevyhnutelně směřuje do svého konce, který mě po prvním přečtení naprosto… zklamal. Po veškerém napínání a především očekávání můžu bez větších spoilerů pouze prozradit, že je závěr až neuvěřitelně antiklimatický. Vzhledem k počátečním brutálním trestům, jimiž žabí zabiják evokoval snímky jako Sedm či Saw, čtenář očekává něco obdobně přiostřeného nebo alespoň promyšleného – obzvláště ve finále. Jenže…
Když jsem si ale nechal celý příběh rozležet v hlavě, jeho zakončení mi po nějaké chvíli zacvaklo a dávalo smysl o něco víc. Rjósuke se skutečně soustředí na své lidské charaktery, což by se dalo pod návalem veškeré akce vnímat jako vedlejší prvek, ale hraje to mnohem větší roli, než se po celou dobu zdá. K opětovnému čtení i jeho zakončení tak budu přistupovat a vnímat jej trochu jinak, byť ve mně nadále převládá pocit, že závěrečný díl mohl být o něco údernější a že Rjósuke prvním i druhým svazkem navnazuje čtenáře na něco, co nepřijde. Respektive si autor zřejmě sám nebyl jistý, v jakém duchu chce svou sérii vést – ze známých příběhů si bere pokaždé něco jiného a svůj styl vyprávění nejednou mění. Pokud se ale v sérii Muzeum lze zaměřit na něco konkrétního, pak na ony uvěřitelné postavy, jejich psychologii a vztahy – to hraje prim, od něhož se poté odvíjí i finále.
Celou mangu na samotný závěr uzavírá krátký bonusový příběh. Jako v předešlém díle se i tentokrát jedná o příjemné oživení, které mi navíc pomohlo se utvrdit v autorově stylu psaní. Kraťas o třech spolužácích v lese známém pro sebevraždy nepřekypuje nijak velkou originalitou ani promyšleností. Jeho síla však tkví v budování atmosféry a napětí a zaměření se na psychologii všech zúčastněných. Svůj jednoduchý účel tedy plní tento bonus zdařile.
Jak zhodnotit muzejní mini-sérii jako celek? Na našem trhu se jedná o vítané zaplnění mezery, co se komorního manga thrilleru týče. Za jeho vydání jsem Nakladatelství CREW vážně vděčný (celkově bych uvítal více jednorázových či krátkých manga sérií). Trilogie Muzeum by neměla uniknout pozornosti fanoušků žánru, byť těm nejostřílenějším příliš nového nenabídne a různými evokacemi známých snímků vzbudí falešnou naději ve stejně úderný závěr. Ten je však diskutabilní a – paradoxně – možná až překvapivý v tom, jak je nepřekvapivý. V čem ale Rjósuke Tomoe exceluje, je budování napětí, atmosféry, díl od dílu zlepšující se kresbě, a především vykreslení postav. Neočekává-li tak čtenář druhé Sedm, dostane svižnou a žánrově uspokojivou jednohubku, navíc doplněnou o dva zajímavé bonusové příběhy. Nejlepším svazkem přesto za mě zůstává ten první.
