Melodramatický příběh mladičké Priscilly, která obětovala své mládí a svobodu kvůli lásce k Elvisi Presleymu, publiku učaroval již v knize Můj život s Elvisem. Tu v roce 1985 napsala právě Priscilla Presley, v té době již samostatná žena a úspěšná podnikatelka spravující Elvisův odkaz. Sofia Coppola zpracovala příběh Priscilly a Elvise na základě této knižní předlohy a držela se jí jak chronologicky, tak včetně všech důležitých detailů definujících vývoj jejich vztahu.
Je třeba hned na úvod říct, že celý děj se odehrává z pohledu Priscilly, o objektivitě tedy z pochopitelných důvodů nemůže být řeč. Tuto linku Coppola ani na okamžik neopouští. Jde dokonce tak daleko, že až na jeden akustický úryvek v úvodu filmu u klavíru nezazní po celý film ani jedna Elvisova píseň. I závěrečné zjevení Elvise na podiu snímaném zezadu v ikonických tanečních pohybech doprovází pouze neutrální hudební podkres.
Film mapuje vztah dvou nesourodých a nerovných osobností, a to od jejich seznámení na americké základně v Západním Německu. Presley sloužil v armádě a tehdy patnáctiletá studentka Priscilla mu byla představena na jedné páteční soukromé party. Nakolik se do ní Elvis zamiloval kvůli stesku vůči Americe a nakolik již cítil možnost „vychovat“ si dokonale oddanou partnerku vhodnou pro jeho životní styl, je dodnes otázkou. Neodpovídá na ni ani film, ani kniha a pravděpodobně na ni nezná odpověď ani sama Priscilla…
Jejich vztah každopádně vydrží i Elvisův návrat do Ameriky, a to především díky trpělivosti Priscilly, která na něj dva roky oddaně čeká a svůj mladý život spíše přežívá. Nakonec do Ameriky jako teenager odjíždí za podmínky, že dostuduje střední školu a bude žít pod dohledem Elvisovy rodiny. Podivnost tohoto nastavení, zvlášť v souvislosti s věkovým rozdílem mezi ní a Elvisem, je alespoň zmírněna jeho nezájmem o čistý sexuální vztah.
Priscilla je poté dennodenně vystavena vlivům spojených s životem rockové hvězdy, jakou Presley byl – prášky na spaní i energii, neustálé obklopení suitou kamarádů, bujaré večírky a nekonečné party v Gracelandu. Brzy také poznává negativní stránku Elvisovy osobnosti, kdy se musí podřizovat jeho vkusu, nárokům na její čas a mít absolutní pochopení pro jeho právo na svobodu, což v překladu znamená jeho neustálé nevěry.
Manipulace je stále sofistikovanější, ale Priscilla již nemá kam utéct, vsadila na něj příliš mnoho. Proto postupně přistoupí na jeho hru a dotáhne ji až ke svatbě a společnému dítěti. Právě rozhovor o těhotenství však brilantně ukazuje vnitřní strach Priscilly ze ztráty posledního kousku svobody a šance na zajímavější společný život. V tu chvíli si plně uvědomuje svou osamocenost a oddanost „rodinnému krbu“, namísto prožívání svého mládí, k čemuž nikdy nedostala šanci.
Coppola natočila film pro milovníky vztahových dramat, již méně pro fanynky Elvise jako zpěváka.
Copolla hraný děj umně prokládá sekvencemi natočenými jako home video, které přináší silnou autenticitu reálného života v Gracelandu. Sledujeme na nich hrátky u bazénu, skotačení party kamarádů i nekonečné pijatiky. Stylizace těchto záběrů je úchvatná, jako bychom sledovali útržky dokumentů ze zlaté éry Hollywoodu.
V závěru filmu se ukazuje, že Elvis měl vlastně pravdu v jednom – dokud bude držet Priscillu v izolaci od vnějšího světa a názorů, může ji ovládat a vztah má šanci přežít. Jakmile však objeví možnost být sama za sebe, již se své šance nevzdá a odhodlaně opustí v očích jiných stále ještě „krále rocku“, v těch jejích jen na drogách závislého a ztraceného člověka.
Coppola dokázala citlivě popsat pocity mladé ženy i její přeměnu z mladého děvčátka zamilovaného do dospělého muže v ženu uvědomující si vlastní důležitost. V 35mm kopii, ve které byl film k zhlédnutí v kině Světozor, navíc díky hloubce obrazu a barvám přináší o třídu vyšší zážitek. Coppola natočila film pro milovníky vztahových dramat, již méně pro fanynky Elvise jako zpěváka.
