Druhé díly to zpravidla nemají jednoduché, obzvláště, nastaví-li jejich předchůdce laťku vysoko. Taková situace nastala u filmového Jokera z roku 2019, který rekordně zabodoval u kritiků i diváků a který poněkud neočekávaně (či, vzhledem k úspěchu, očekávaně) oznámil pokračování. To si navíc od počátku přitížilo zvěstmi, do jaké žánrové kategorie se nakonec zařadí. Inu, velký moment nadešel, druhý Joker již řádí v kinech a jedno je jisté – podobně jako první díl vyvolá diskuzi. Jen tentokrát ne v tak pozitivním slova smyslu.
Režisér Todd Phillips v roce 2019 jako jeden z mála přiložil ruku k vyvrácení určitého stereotypu a ukázal, že světy superhrdinů a záporáků se nemusí na velké plátno převádět nutně pouze jako nenáročná zábava zasypávající diváka akcí a hláškami od začátku do konce. Původní látku lze uchopit i „jinak“ – mnohem komorněji, dospěleji, a dokonce také s větším citem na obraz. Výsledkem takového přístupu byl psychologický thriller sledující příběh jistého Arthura Flecka, zkrachovalého komedianta, který po veškerých nepřízních osudu pomalu ale jistě přijal identitu vraždícího Jokera.
V pokračování, v němž předchozí činy přivádí Arthura do ústavu (kde nalézá neočekávaného spojence) a soudní síně, se na to Phillips opět snažil jít trochu „jinak“. Jeho snaha se ale tentokrát minula účinkem a namísto cen a tržebních rekordů se snímek zatím těší pouze jedné negativní recenzi za druhou. Obdobně jako v příběhu přítomná Arthurova advokátka se i já nyní pokusím druhého Jokera zastat. Jsem totiž přesvědčený o jeho pozitivech, byť je v nejednom bodě bohužel neomluvitelný.
Počáteční strpění písní se postupně mění v jistou frustraci. Začnete si přát, aby se už konečně přestalo zpívat a vrátilo se k hlavnímu příběhu, který veškeré zpívánky pouze narušují.
Jako první otázka tohoto procesu se nabízí: bylo pokračování vůbec nutné? Vzhledem k tomu, že s ním původně nepočítal ani samotný Todd Phillips, pravděpodobně ne. Jednička byla zamýšlena jako samostatný film a také tak funguje. Jenže rozhodují čísla, nikoliv záměry, a dvojku jsme zkrátka obdrželi. A když už ji navzdory všemu máme, je tedy vhodnější se ptát: dává smysl alespoň po příběhové stránce? Zde narážím na první rozporuplný bod. Protože určitým způsobem chápu námitky, jež druhému dílu vyčítají, že „pouze opakuje a vysvětluje ten první, na kterém navíc není co k vysvětlení.“ Z mého pohledu druhý díl na tom prvním nejen silně staví, během čehož se tak určité rekapitulaci sebe sama nevyhne, ale především ho plně rozvijí.
K tíživé, až depresivní atmosféře jedničky se vracíme prostřednictvím arkhamské nemocnice, zatímco na předchozí děj nahlížíme skrze soudní slyšení a další rozhovory. Během těchto příležitostí předkládá snímek divákovi nejednu otázku. Jak si lze Arthurovo minulé jednání vysvětlit a jak k němu přistupovat? Chvíle, během kterých se snažíme dostat Arthurovi pod kůži, považuju za jedny z těch nejzajímavějších. Tvůrci se k nim navíc snaží nabídnout argumenty z obou stran mince a ani k jedné vás nijak nenutí – rozhodnutí zůstává zcela na vás. Stejně jako komiksový Joker, kolem kterého je mnoho otazníků, je i zde přítomná situace otevřená vícero interpretacím. Phillips se zároveň nebojí vrstvit a plynule naťukává i další témata (často s reálným přesahem), jako je vytváření senzace z vrahů či následování Jokera coby ideje, nikoliv konkrétního člověka. Je škoda, že obzvláště druhé zmíněné nedostalo ve snímku o něco více prostoru.
Opět nechybí bravurní práce s obrazem či podmanivý soundtrack skladatelky Hildur Guðnadóttir. O hereckých schopnostech Joaquina Phoenixe nebylo nejmenších pochyb již před uvedením snímku do kin, avšak vcelku překvapivě mu zdárně sekunduje Lady Gaga. Její verze Harleen je díky více než povedenému ztvárnění nejen uvěřitelná, ale navzdory mým prvotním obavám i smysluplná. Od prvních trailerů bylo jasné, že oproti jejímu komiksovému předobrazu, ve kterém coby psychiatrička propadne Jokerovi, bude její filmová verze od počátku zasazena do Arkhamu jako jedna z pacientek. A to do příběhu, a především jeho poselství nakonec sedí perfektně.
Byl to právě konec, který vzbudil mezi diváky největší diskuze, avšak mě osobně přesvědčil, že má příběh druhého Jokera smysl. Ač se může první díl zdát jakkoliv přímočarý, řada diváků si ho vyložila nepřesně či pouze v netrpělivosti vyčkávali, kdy se konečně objeví TEN známý Klauní princ zločinu. Todd Phillips se však v závěru druhého dílu postaral o to, aby byl smysl jeho filmového Jokera protentokrát zcela zřejmý: ať už můžeme Arthura politovat a jeho případ si (nejlépe skrze zmíněná soudní slyšení) jakkoliv vyložit, jisté je, že tudy cesta zkrátka nevede. A že sledujeme psychologické drama zaměřené na Arthura, který si Jokera zvolí jako finální řešení všech svých problémů; nikoliv příběh o Jokerovi, který šplhá na vrchol gothamského podsvětí.
Jinými slovy, jedná se o dekonstrukci této známé postavy. Rozhořčení diváci, kteří si toto neuvědomili již po prvním díle a od toho druhého budou bezdůvodně očekávat opak, jsou ale do filmu chytře reflektováni ve formě několika postav a celý závěr postavený na jejich (postav a diváků) frustraci a zklamání se stává meta. Že jednička vysvětlení nepotřebuje? Ale potřebuje a důkazem jsou toho skuteční jedinci, kteří jsou do příběhu určitou formou zasazeni a na kterých stojí jeho značná část i poselství. V neposlední řadě Todd Phillips zdůrazňuje v porovnání s komiksovým Jokerem, kterému dokola a dokola prochází naprosto všechno, důležitý rozdíl. Závěr jeho filmové verze totiž ukazuje, jak by vypadala realita.
Tak kde je tedy ten velký problém? Vraťme se k první otázce, tedy zda bylo nějaké pokračování vůbec nutné. A když už, tak zda má být toto pokračování muzikálem. V tomto bodě nemám pro „svého klienta“ jakoukoliv smysluplnou obhajobu a mohu pouze odhadovat, jak k takovému rozhodnutí došlo. Dostal Phillips po masivním předchozím úspěchu až příliš svobody? Chtěl více rozvinout vztah Arthura k hudbě, který byl v náznacích přítomný v jedničce? Snažil se za každou cenu opět přijít s něčím „jiným“, čím byla i samotná jednička? Jako mnozí jsem si přál, abych byl na omylu a Phillipsův důvod byl ve výsledném produktu mnohem více pádný, avšak bohužel. Muzikál je z celého filmu skutečně tím nejzbytečnějším aspektem, který kdyby se vystřihl, tak by se vůbec o nic nepřišlo (a dokonce by zbylo více času na jiná, zajímavější témata).
V příběhu má sice své skutečně chatrné odůvodnění a dokonce chápete, o co se jednotlivými písněmi snímek snaží – tedy ukázat něco málo z vnitřního Arthurova rozpoložení – problém je ale s následným provedením. Ani v tomto žánru (do kterého navíc muzikál zapadá asi tolik jako zmrzlina do mikrovlnky) není omluvitelné, aby písně nebyly ani trochu melodicky chytlavé, choreograficky či vizuálně zajímavé a aby vám žádná z nich nezůstala po konci snímku v hlavě. Stejně tak je poněkud náhodné i jejich rozmístění, kdy se například bez písní obejde větší dějový úsek, aby následně byly naservírovány hned tři písně v krátkém sledu. Počáteční strpění se postupně mění ve frustraci a začnete si přát, aby se už konečně přestalo zpívat a vrátilo se k hlavnímu příběhu, který veškeré zpívánky pouze narušují.
Rozhodnutí o tomto hudebním „zpestření“ snímku tak bylo zcela zbytečné, do příběhu je zařazené na sílu a není ani patrná snaha ho jakýmkoliv způsobem – melodicky, choreograficky – divákovi prodat. A přestože v tomto bodě s negativními ohlasy souhlasím, nemyslím si, že je zasloužené, aby se kvůli tomu přehlížela veškerá ostatní pozitiva. Protože těch má druhý Joker v rukávu hned několik a dává coby pokračování smysl. Jen je jeho cílová skupina mnohem menší než posledně. Tedy pro lidi, kterým se líbil první díl (jehož mnohé prvky efektivně převádí a často i rozvijí do druhého dílu) a kteří jsou tentokrát navíc ochotni přetrpět nadbytečnou muzikálovou vložku. V takovém případě ano, Jokera: Folie à Deux vám mohu doporučit. Pro ostatní však bude vhodnější investovat své skoro dvě a půl hodiny do něčeho jiného.
