Toto pokračování prvního dílu Lvího krále (2019) není vlastně ani tak pokračováním jako spíš prequelem. Vrátíme se do doby, kdy byl velký král Mufasa ještě malé ušaté lvíče a u toho si zazpíváme pár písniček se starými známými, ale i novými kamarády z africké savany.
Původní animovaný Lví král z roku 1994 je dle mého názoru tím nejlepším, co kdy v Disney vzniklo. Skvělé herecké obsazení v čele s Jamesem Earlem Jonesem a Jeremy Ironsem, kteří se svými hlasy dokonale hodili k dobře napsaným postavám, proplouvá s lehkostí téměř hamletovsky-macbethovským dějem. Písničky jsou chytlavé, humoru tak akorát – a to je přesně to, co osmileté dítě, ale i jeho rodič od pohádky očekává. Důkazem, že Lví král fungoval a po třiceti letech stále funguje, je podle mého i to, že jsem film nikdy neviděl jinak než v angličtině a i jako dítě, bez znalosti jediného slovíčka, jsem naprosto přirozeně chápal, o co v něm jde.
V roce 2019 vzniká remake Lvího krále v co nejvíce realistické verzi. Tato Disneyho lenost, předělávat svoje animované klasiky do hraných filmů, mě nikdy nebavila. Proč bych měl sledovat doslova stejný příběh, bez jakékoliv změny a invence, jen proto, abych viděl realističtější animaci? S Mufasou je to jiné. Sice (nepřímo) navazuje na film z roku 2019, ale jeho příběh je originální (byť mnohem slabší, ale pořád lepší než laciná pokračování původního Lvího krále z roku 1994). Divákovi tak dokáže nabídnout něco nového. Teď jde jen o to, zda krásný vizuál předčí předvídatelnou dějovou linku.
Mufasa: Lví král začíná krátce po prvním díle. Simba již má se svou družkou Nalou jedno malé kotě. To mu ale nestačí, a tak se lví pár vydává na posvátné místo přivést na svět dalšího potomka. O jejich první kotě Kiaru se mezitím stará známé duo – cibetka Timon a divočák Pumba, které do filmu vnáší komický prvek. V tento okamžik přichází na scénu Rafiki, který malé Kiaře vypráví příběh o jejím dědovi a otci Simby, Mufasovi.
Druhá dějová linka nám tak odhalí, jak se z bezbranného sirotka Mufasy stal král, který nejprve musel nalézt svoje budoucí království. Mufasa nejenže moudře vládl, ale také dokázal sjednotit celou zvířecí říši a ochránit ji před albínskými lvy, obávanou a nemilosrdnou chátrou z pustiny. To vše se děje, jak už to tak bývá, za doprovodu „chytlavých“ songů a spousty ponaučení o tom, že statečnost je největší ctností. Jak jinak.
Jak jsem zmínil v úvodu, ve filmu se objeví několik postav z předchozího filmu. Dozvíme se tak, jak se pták Zazu dostal do služeb Mufasy či jak se lví král dal dohromady se lvicí Sarabi. A také jak se seznámil s výstředním mandrilem Rafikim, vypravěčem celého příběhu. (Ačkoli jsme tedy moc nepochopil, proč právě on – v prvním díle řekl sotva jednu větu a jinak si brblal nesrozumitelná modročervená slovíčka…). To vytváří u diváka pocit, že jsou mu postavy blízké a podobně jako dávného kamaráda z dětství je rád znovu vidí.
Zaměřím-li se na technickou stránku filmu, jsem nadšený. Opravdu se tu začíná bořit hranice toho, co je reálné a co uměle vytvořené. Zvířata jsou sice stále bezpohlavní, aby nenarušila dětskou psychiku, ale vyjma absence pohlavních orgánů vypadají jako živá. Dostane se i na detailní záběry paroží, srsti a dalších zvířecích textur. Z vizuálu se tak místy skoro až dojmete.
Celkově snímek není špatný a nijak nevybočuje z ranku dětských filmu, ani na jednu stranu.
S dabingem o tento pocit však záhy přijdete. Celkově proti dabingu nic nemám, zejména u filmů pro děti. Ale někdy by to chtělo se víc zamyslet, jaký text se k dané situaci hodí. Když se největší záporák, albínský lev Kiros (v originále jej namluvil svým démonickým hlasem Mads Mikklensen a v češtině David Štěpán), chystá roztrhat smečku hodných lvů a k tomu začne zpívat „mějte se, pa pa“, dochází k nepříjemným pocitům, které by současná generace popsala jako cringe.
Písničky nebudou kdovíjak geniální ani v originále, ale ve chvíli, kdy se první noty promění ve zpěv, máte prostě chuť si utrhnout uši. Jedna z písní je o bájné zemi hojnosti jménem Milélé; její jméno se snaží čeští zpěváci zanotovat dvaceti různými způsoby a s kudrlinkami. Ostatní songy se odehrají víceméně ve stejném gardu. Postavy v nich kolem sebe tančí, skáčou a různě dovádějí, a vyplňují tak téměř dvouhodinovou stopáž.
Celkově snímek není špatný a nijak nevybočuje z ranku dětských filmu, ani na jednu stranu. Děj docela dobře plyne a věřím, že dětský divák si jej skutečně užije. Pro dospělého však může být Mufasa: Lví král chvílemi utrpení. Pro ty, kdo jsou zapřisáhlými vyznavači originálního znění, pak bude film vyloženě za trest.
