Bujaré narozeninové oslavy dokážou ochromit nejen hlavu, ale i srdce. Legendární Klub 27 sice před jistou mladou ženou navždy zabouchl svá elitní vrátka, ovšem osud se ji rozhodl nešetřit ani v dalším roce. Na první pohled fádní a pověrami nijak opředený 28. rok života tak může být mnohem větší nářez. Své o tom ví Olga, hlavní hrdinka inscenace Máma, kterou uvádí Divadlo pod Palmovkou ve svém komorním prostoru Studio PalmOFF.
Olga na první pohled žije úplně obyčejný život v Krasnodaru a roky jí ubíhají jako každému jinému. Až na to, že jí ve čtyřech letech zemřela na rakovinu máma a od té doby od ní dostává ke každým narozeninám dopis. Těmi osmadvacátými ale dopisování ze záhrobí končí – stejně jako se v tomto věku završil život její mámy. Skončí nyní i Olžin život, který doposud stejně nebyl procházkou růžovým sadem, nebo dokáže zatnout zuby a dál žít ve specifické zemi jménem Rusko, s bolavou duší a pořádným rancem starostí na zádech?
Za monodramatem z roku 2016 stojí ruská dramatička Asja Vološina, jež po ruské invazi na Ukrajinu změnila nejen své místo působení, ale také jméno. Nyní žije ve Francii pod jménem Esther Bol. A třebaže je její tvorba v Rusku zakázaná, snaží se být nadále tvůrčí a také se ostře ohrazuje vůči současné ruské politice. Proto také podmínila uvedení Mámy na Palmovce vložením vsuvky, ve které odsuzuje válku na Ukrajině. Kritická byla ke své zemi ale již před únorem 2022. V Mámě totiž neřeší jen vztah mezi dcerou a matkou, postavení ženy ve společnosti či generační výpověď. Olga rovněž symbolizuje samotné Rusko. Odhaluje širou ruskou duši. Pouští se do otázek bytí a nicoty nebo opuštěnosti Bohem. Bol tak svou hrou navazuje na ruské literární velikány Dostojevského či Tolstého.
S prací Esther Bol se v Česku již několikrát režijně střetl Tomáš Soldán. Ten v roce 2023 skrze scénické čtení představil tuzemskému publiku hru Crime a rok předtím pustil po rozhlasových vlnách také Mámu. U žádného ze Soldánových setkání s dramatičkou, která lze považovat za šťastná, souznící a umělecky, myšlenkově i sdělením naplněná, nechyběla herečka Tereza Dočkalová, jež dopomohla k Mámě také na jeviště.
Dočkalová se nejenže zasadila o uvedení hry na své domovské scéně, ale zároveň je hereckým tahounem celého představení. Zas a znovu tak držitelka dvou Ceny Thálie dokazuje nezměrnou šíři svého talentu. Bez patosu a sebelítosti líčí Olžiny životní strasti, se kterými se vyrovnává skrze cynismus a ironii. Jak by řekl Mácha: „Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.“ Tím spíš pak diváka zasahuje viděný a díky herecké sugestivnosti Terezy Dočkalové i spoluprožívaný příběh.
Byť se jedná o monodrama, není Dočkalová na jevišti tak úplně sama. Hrou na klavír, zpěvem a hereckou křehkostí ji citlivě doplňuje Rosalie Malinská, jež dala fyzickou podobu Olžinu vnitřnímu světu. Malinská svou éteričností zjemňuje situace a tvoří kontrast k Dočkalové tvrdosti a životní skepsi.
Lehkost a emotivnost dodává inscenaci také hudba Jana Šikla, která každou reprízu nabývá improvizací rozličné podoby. Pevné kontury si zato drží minimalistická výprava Lenky Hollé, kde se snoubí kapitalismus se socialismem, vzpomínky se současností.
Monodrama Máma je intenzivní devadesátiminutový hlubinný ponor do rozbolavělé duše téměř třicetileté Rusky, který sice diváky emočně nijak nešetří a sem tam obnaží jejich potlačený splín, ale zároveň jim přinese i velkou katarzi.
