Národní divadlo pokračuje v úspěšném uvádění klasické literatury a dramatiky na svých scénách. Tentokrát tvůrci sáhli po románu Gustava Flauberta Paní Bovaryová, jenž silně zarezonoval už v době svého vzniku. Byť patří Ema Bovaryová mezi nejrozporuplnější literární postavy, její tragický osud stále láká k jevištním interpretacím. A ve 21. století je snad ještě aktuálnější než před více než 150 lety.
Režisér a autor dramatizace Tomáš Loužný spolu s dramaturgyní Janou Sloukovou se rozhodli Emu Bovaryovou ve svém výkladu nijak nesoudit, to dle nich přísluší až samotnému divákovi. Bovarysmus se totiž ve větší či menší míře dotýká nás všech – zvlášť dnes, kdy nám sociální sítě ponoukají samé vzdušné zámky. Zároveň ale její jednání neomlouvají, a rovněž poukazují na fakt, že brát si na dluh životu nepotřebné věci je cesta do pekel. Také ale akcentují odlišné povahy manželů, a tím pádem jejich nekompatibilní soužití.
Já chci víc!
Denisa Barešová, mimochodem čerstvá držitelka Ceny divadelní kritiky za tuto roli, předkladá divákovi Emu jako dívku, která si prostě jen chce plnit sny. Která chce maximálně vytěžit všechny nabízené možnosti a je natolik mladá, aby si mohla ještě dovolit roztáhnout křídla a nezahrabat se v šedi průměrnosti, povinností a zodpovědnosti. Zlom v Emině povaze ale přichází s jejím psychickým zhroucením, kdy začíná vršit jedno nesmyslné rozhodnutí za druhým a mladické snění se mění v obyčejný rozmazlený vrtoch, který ústí do záhuby. V ten moment se Barešové Ema mění v onu nesnesitelnou antihrdinku, pro kterou divák přestává mít pochopení a sympatie se definitivně přelévají na stranu jejího manžela.
Karel Bovary Radúze Máchy sbírá body za sympatie již na začátku, byť je to trochu zakřiknutý mamánek bez většího smyslu pro fantazii. Svou manželku ale opečovává a snaží se jí snést modré z nebe, byť je oproti Emině fantazii více přízemní, neprůbojný, prost velkých ambicí a kvality života spatřuje v něčem jiném. Ty mu totiž nastavila jeho dominantní a zásadová matka v podání Martiny Preissové, která zosobňuje řád a má jasnou představu o tom, jak by se mělo vše dělat. Ať již jde o skládání kapesníku, nebo o samotné žití.
Tvoří tak jeden z archetypů příběhu, které dále doplňuje mladý student práv Leon v podání Filipa Březiny, jenž je Emě věkem i naturelem nejblíže, avšak on dokáže z bláznivých ideálů vyrůst. Tereza Jarčevská si střihla dvě protikladné služky, Petr Vančura oslňuje v roli markýze a pobaví v roli lékárníka Homaise, Pavel Neškudla skvěle ztvárňuje vypočítavého lichváře a obchodníka Lhereuxe a Robert Mikluš, jemuž byla přidělena role Emina zralejšího milence, funguje jako takový roztomilý inscenační žertík. Všechny tyto menší figury jsou hrány s lehkostí a nadhledem.
Blaženost, vášeň, opojení
Ačkoli se Ema Bovaryová nesmírně ráda obklopuje drahými věcmi, šaty a doplňky, nešla kostýmní výtvarnice Kateřina Jirmanová cestou kvantity, ale kvality. Ema má tedy jen dva růžové modely, které se různě variují. Většinu času tráví v modelu inspirovaném šaty Marilyn Monroe z filmu Páni mají radši blondýnky, které si rovněž oblékla také Madonna ve svém hudebním klipu Material Girl. Matka a syn Bovaryovi jsou pak laděni do zemitých barev, které nakrátko oblékne i Ema po svém zhroucení.
Jak se bortí Emin vysněný svět, bortí se i scéna Dragana Stojčevského. Zatímco na začátku je na jevišti vidina lepšího života jen v podobě megalomanského blyštivého střevíce, tak s večírkem v cukrovém zámku se otevře celý prostor jeviště a začne se vytvářet a zabydlovat nový svět – ať již závěsy, zrcadly, či dalším obřím doplňkem v podobě šňůry perel. Přesto výprava zůstává minimalistická (není zaplácána titěrnostmi), laděná do pudrové barvy a se zadní stěnou, připomínající nedokonalost a realitu, aby i ta v závěru padla a zůstalo jen černé torzo. Ovšem u této inscenace divák nezaměstná jen zrakový vjem. Nasytí se i jeho uši, neboť hudbu složil Ivo Gregorec Sedláček. Jeho skladby mají moderní zvuk s melancholickým nádechem odhalující především Emino nitro.
Po zhlédnutí inscenace ve Stavovském divadle můžete Emu Bovaryovou nadále nenávidět, můžete si k ní ale naopak najít cestu anebo se s ní úplně ztotožnit. Jisté ale je, že tento titul Národního divadla vás rozhodně nenechá po lidské ani umělecké stránce chladným.
