Don Quijote patří k baletnímu repertoáru pozdního romantismu. Nenáročný děj s odlehčenou zápletkou je záminkou pro sled oslnivých tanečních čísel, zařazení tanců jižanského temperamentu a vytvoření prostoru sólistům, kteří se mohou blýsknout svou nejlepší technikou. Až do 60. let 20. století byl tento balet uváděn jen v Rusku, evropskému publiku jej ve svých verzích představili až slavní tanečníci Rudolf Nurejev a Michail Baryšnikov. Titul následně nabral na oblibě a zdomácněl v Evropě i v Americe. Nyní se vrátil i na české jeviště – v Brně měla premiéru verze choreografa José Carlose Martíneze, uměleckého šéfa pařížské Opery. A pečeť jeho španělského espritu rozhodně nese.
Titul baletu, který na hudbu Ludwiga Minkuse vytvořil v roce 1869 v Moskvě Marius Petipa a o další obrazy obohatil Alexandr Gorskij, je možná trochu zavádějící. Nejde v něm o příhody samotného Dona Quijota de la Mancha, tak jak jej známe jako literární postavu. Do děje baletu vstupuje jako náhodný pozorovatel a zamíchá se do něj spíše náhodou, aby napomohl jeho veskrze optimistickému rozuzlení. Stárnoucí rytíř, žijící svým duchem ve světě knih a snů, a jeho mazaný sluha Sancho Panza, který se stará především o to, jak bezpracně užít dobrého živobytí, putují španělským venkovem. Don Quijote, oblečen do starého brnění, s přilbou připomínající talíř a ozbrojen starobylým kopím, je jako figurka z prapodivné hry, která se náhodou zatoulala do světa živých lidí.
Děj ustupující tanečním partům
A v něm to pěkně vře. Hlavními hrdiny jsou mladí zamilovaní lidé – dcera krčmáře Kitri a chudý holič Basil. Dívčin otec Lorenzo se všemožně snaží jejich románek překazit a vnutit dceři sňatek s bohatým ženichem Gamachem. Zatímco Basil a Kitri jsou zobrazováni jako obyčejná laškující a vzájemně se popichující dvojice mladých lidí, Gamacho je vizáží a pohybově pojat jako karikatura, nešikovná až bůh brání.
Zatímco se Kitri snaží vyzrát na svého otce, do města přichází další pár – pouliční tanečnice Mercedes a toreador Espada. Tyto postavy s dějem v zásadě nijak nesouvisí, ale jejich party jsou proslulé. Na scéně se objevuje i skupina dalších toreadorů, k tanci patří efektní variace s muletami. Mercedes a Espada předvádějí vášnivý charakterní tanec, tedy nikoliv variace klasické akademické techniky, ale stylizovaný duet inspirovaný charakterem španělských lidových tanců. Do taneční vřavy dorazí Don Quijote se svým sluhou a usadí se v hostinci. Zde jej hluboce zasáhne pohled na Kitri – vidí v ní svůj ideál, krásnou nedostižnou Dulcineu, která existuje jen v jeho snech.
Kitri a Basil poté tajně utečou z města na schůzku do cikánského tábora, kde všichni tančí na počest jejich mladé lásky. Do tábora dorazí i Don Quijote, ale splete si opodál stojící větrný mlýn s obrem a dává se do souboje, který jej tak unaví, až upadne do mdlob. Zdá se mu sen, ve kterém se mu zjevuje jako dívčí postava Amorek (jeho variace patří k nejčastěji uváděným sólům na galapředstaveních a soutěžích), který na scénu uvede sbor krásných tanečnic. Jde o klasické schéma romantického baletu, v němž se jedno či dvě z dějství odehrávají v nadpřirozeném světě – třeba ve snu, který se hlavnímu mužskému hrdinovi zdá, nebo mezi vílami. Je to prostor pro krásné ženské sborové scény a vytříbená sóla. Donu Quijotovi se zjevuje jeho vysněná Dulcinea, jež mu splývá s podobou prosté dívky Kitri.
Don Quijote a jeho nedostižný sen
Snové výjevy ale vystřídá realita. Lorenzo s Gamachem jsou mladým milencům v patách a pragmatický otec trvá na sňatku, přestože se Don Quijote mladého páru zastává. Svatba už se chystá, ale Basil s Kitri se domluví na léčce. Při obřadu začne vyhrožovat, že se zabije a pak opravdu vytáhne břitvu a předstírá sebevraždu. Kitri se dožaduje požehnání s mrtvým milým a nic netušící otec ji, také pod tíhou proseb Dona Quijota, vyhoví. Když Basil jako zázrakem ožije, je už pozdě, sňatek je platný. Nezbývá tedy nic jiného, než aby se všichni usmířili a rozvířili velkou taneční slavnost, na které pochopitelně nechybí ani Mercedes a Espada.
Jak vidíte, balet připomíná spíš frašku ve stylu commedie dell’arte nebo her Carla Goldoniho než romantický příběh. Jedinou vážnou postavou je zde Don Quijote. Stojí tak trochu stranou a má i charakteristický pohybový slovník – jde zpravidla o postavu, která v pravém slova smyslu netančí. Jeho part je postavený na mimice, gestice, stylizovaném pohybovém divadle a často je tato role svěřována starším tanečníkům či baletním mistrům, kteří již ukončili aktivní kariéru. Jeho až naivní smysl pro čest, důvěřivost, upřímné odhodlání pomáhat bezbranným a utiskovaným, stejně jako neochvějné následování vize Dulciney, nádherné, ale nedostižné – protože nereálné – bytosti, jsou jedinými melancholickými prvky jinak lehkého baletu. Mnoho záleží na interpretaci, ale je to právě postava Dona Quijota, která dodává této jinak zábavní podívané vnitřní smysl, možná až duchovní rozměr.
Španělský temperament
Diváci však na Dona Quijota přicházejí za požitkem z tance samotného. Choreograf José Carlos Martínez svou verzi vytvořil v roce 2015 pro soubor Compañía Nacional de Danza a z jeho inscenace může publikum cítit vyzařující žár španělského temperamentu. Děj je okleštěný o zbytečné detaily a odbočky, v dramatických situacích má spád hraničící s dynamikou filmové grotesky, ale neochuzuje diváka o taneční variace. Skvělým tahem bylo, že v posledním dějství nepojal španělské tance jako charakterní, tedy fantazie na motivy folklóru vytvořené na principech akademické techniky. Jako režisér zde nastylizoval skutečné tance bolero a fandango a ke spolupráci přizval tanečnici Mayte Chico ze souboru Antonia Gadeze, aby byl výsledek co nejvíce autentický.
Klasické malované kulisy dýchají zemitými barvami jako obrazy Francesca Goyi, škoda je snad jen jedovatě pastelových kostýmů toreadorů, jejichž mulety střídají sytě žlutou a růžovo-fialovou barvu, což je anachronismus ve srovnání s tím, jak stylově čistá je jinak celá výprava. Dějství, v němž Don Quijote sní o Dulcinee, se odehrává na zatemněném jevišti, jehož jedinou dekorací jsou desítky miniaturních žárovek, které vypadají jako půlnoční hvězdná obloha. Je to tak krásné, až to hraničí s kýčem…
Nizozemští hosté
Premiéru ozdobili hostující sólisté z Holandského národního baletu Anna Tsygankova a Giorgi Potskhishvili. Primabalerína ruského původu a gruzínský sólista se představili jako skvěle sehraný pár. V duchu pozdního romantismu se jen dílem ponořili do svých postav tehdy, kdy spolu laškovali a předstírali, že věnují přízeň někomu jinému, nebo se zklidnili ve chvílích lyrického souznění. Většinu baletu se ale s diváky dělili především o svou excelenci. Svým způsobem na úkor příběhu, ale co naplat, libreto tohoto baletu bylo opravdu vytvořeno jen jako záminka k tomu, aby sólisté předvedli svou techniku. Na rozdíl od raně romantických titulů, které se soustředí na mezilidské vztahy, pracují s motivy utrpení, viny, odpuštění i následků nepředpojatých činů jejich postav, Don Quijote je titul zkomponovaný pro obdiv bohyni tance Terpsichoře.
A tak se i taneční sólisté vyloženě vyžívají ve svých variacích. Anna Tsygankova má především úžasný aplomb, tedy schopnost výdrže na špičce i zcela bez opory tanečníka. V té souvislosti je jistě potřeba také zmínit práci dirigenta Ondreje Olose, který pracoval velmi flexibilně s tempy (sólistům vyhovovala často velmi rychlá) a naopak držením materiálu v pózách. Ostatně dirigování baletu je kapitola sama pro sebe… Giorgi Potskhishvili zase své variace protkal mnoha finesami a obměnami ve skocích. Je nesmírně pružný a má měkký dopad, dvojité luftky jsou samozřejmostí. Mně osobně ale více než tyto libůstky zařazené pro efekt zaujalo, jak skvělou má osu v piruetách a jak sebejistě je zakončuje.
Hráči na domácím poli
Na premiéře svým charismatem ale zaujali také například Izabela Gracíková a Adrian Sánchez jako Mercedes a Espada. Izabela Gracíková teprve v této sezoně postoupila do hlavního souboru z juniorské company NdB 2, ale její osobnost byla nepřehlédnutelná už od studií. Je vyloženě charakterní tanečnicí, a pokud tomu bude repertoár nakloněn, jistě ji čekají zajímavé dramatické role. Adrian Sánchez alternuje jako Basil. A stejně tak je na tuto roli připraven i Shoma Ogasawara (v září zazářil jako Cyrano), u něhož je až s podivem, kde se v tom skromném, nenápadném japonském tanečníkovi bere na jevišti tolik dravosti a energie. Jeho sólo v cikánském tanci byl zážitek.
Don Quijote v Brně je živou inscenací, která neupadá do stereotypu, respektive rve se s ním jako lev – protože děj byl už ve své době koncipován jako exhibice tanečních výkonů a hudba je také složena především z různorodých čísel s vlastním charakterem a atmosférou, než aby témata soustavně rozvíjela. Martínezův Don Quijote ale jako komický balet se snovou vložkou funguje velmi dobře. A určitě bude stát za to navštívit i další reprízy a podívat se, jak se se svými party popasovali v roli Kitri a Basila sólisté brněnského baletu.
