Hlavní soutěžní přehlídka, dvě speciální sekce, promítání v Planetáriu a konference – to vše letos nabídl program festivalu ART*VR, který je rok od roku ambicióznější. Přehlídka filmů a instalací ve virtuální realitě, jejíž hlavní část mohli zájemci navštívit od 21. do 26. října 2025 v Centru současného umění DOX, se rozrostla do rozměrů, kdy není možná celou kapacitu pojmout – ani když ten týden téměř nepracujete.
Ředitel festivalu, režisér Ondřej Moravec, a výkonná ředitelka Daniela Hanusová připravili se svým týmem událost, troufám si říci, světové úrovně. Každý snímek přinesl inspiraci a ilustroval prvotní záměr dokázat, že virtuální realita není jen doménou herního průmyslu, ale může být uměleckou formou se silným sociálním přesahem. V sekci mezinárodní soutěže zaujala diváky celá plejáda nových imerzivních projektů. První část jsme si již představili, nyní se pojďme podívat na další fascinující snímky.
Do bezpečí
Film s názvem Předtím kombinuje animaci s realistickým filmem. Jeho režisér Leo Metcalf na festivalu získal Cenu za nejlepší vyprávění příběhu. Jeho snímek poeticky zobrazuje paralelní světy: studený, černobíle animovaný je ten skutečný, v němž hlavní hrdina prožívá dětství s despotickým otcem poznamenané hádkami a ústrky, zatímco svět zachycený na filmu – svět pod vodní hladinou – je místem, kam se utíká jeho fantazie. Tam je ticho, tak je se svou sestrou v bezpečí. Někdy je skutečně jediným východiskem utéci do fantazie…
V interaktivním filmu Impuls: Hra s realitou se ocitáme ve zdánlivě nevinné počítačové hře, která je naprogramovaná tak, aby účastníkům simulovala přehlcení vjemy a informacemi, jež zažívá člověk s ADHD. Hrajete hru, kterou nelze vyhrát, i když se soustředíte. Zdánlivě jde o snadné přemísťování barevných tvarů a obrazců, přibývá jich však stále více, než jich dokážete z prostoru odklidit. Závěr nabízí ve zkratce několik animovaných příběhů respondentů, kteří v nevědomosti o své diagnóze žili rizikově a ohrožovali sebe nebo agresi obraceli proti svému okolí. Film je osvětou a přináší porozumění.
Z pozice aktéra událostí se účastníme Rave, kde s partou kamarádů jdeme na taneční party. „Naše“ postava se omylem napije vody, do které je přimíchána psychotropní látka, a tak se změní i její vnímání reality. Při hledání cesty na místo srazu a taneční party přechází nebezpečně koleje a bloudí lesem, ale vše končí skutečně tanečním večírkem. Není třeba se ho účastnit, ale rytmus tělo ovládne instinktivně.
Letos nechyběla ani rozšířená realita, tedy performance určená jen pro jednotky diváků. Například taneční Replika, ovšem nikoliv participativní v pravém slova smyslu. Jen dovolovala sledování z různých částí místnosti, jinou perspektivu. S AR brýlemi jsme mohli vidět sólo tanečnice, od níž se v rozšířené realitě odpojuje její obraz – jako by za sebou zanechávala v prostoru otisk, zdvojila se a její alter ego opakovalo pohyb se zpožděním. Obraz se zmnožuje a násobí, aby se nakonec všechna nehmotná průsvitná těla znovu spojila v jedno.
Mimolidské perspektivy
To je podtitul sekce, která zůstala divákům otevřena i po skončení hlavní části festivalu a nabízela filmy, v nichž se divák většinou stává očima nebo aktérem, který není lidského původu. Převtělit se mohl například do rostliny, z jejíž perspektivy sleduje svět nebo prožívá příběh. Snímky se soustředily na environmentální a společenské náměty, ale našel se prostor třeba i pro humor!
V rumunské miniatuře amniotická arteteraπe se ocitáme v bazénu pod vodou, v těsné blízkosti několika dalších nadnášených těl. Záměrem je vyvolat pocit bezpečí, jako když se dítě vznáší v matčině lůně v plodové vodě – pocit dosycení tímto bezpečím a iluzi dotyku, i když na fyzické úrovni k němu nedochází. Ženský hlas vysvětlující, jaké fyziologické pochody vyvolává pobyt v tomto bezpečném prostředí, je příjemné poslouchat, ale diváka rozptyluje nutnost sledovat titulky.
6 Degrees je součástí stejnojmenné taneční inscenace Stano Dobáka a Jamie Lee, jejíž finální částí je právě film ve virtuální realitě. Všichni performeři, které během představení diváci potkávají v reálném prostoru, se objeví na konci ve virtuálním prostoru – divák je pozoruje, jako kdyby byl spolu s nimi uprostřed bílého tanečního sálu. Sami interpreti tančí oblečení v bílých kostýmech neutrálně ornamentální, abstraktní choreografii. Taneční film funguje jako samostatný prvek, ale samozřejmě je působivější v kontextu inscenace, jejímž je vyvrcholením.
Imerzivní interaktivní Mýtina je exkurzí do černobílého animovaného světa (v němčině zní název Lichtung, osvětlení, což je logičtější vzhledem k tomu, co je náplní „hry“). Divák se ocitá v lese plném světélkujících tvarů, vybaven virtuální baterkou. Z některých objektů se vyklubají živočichové, kteří zareagují na proud světla a baterka pak odhaluje další zákoutí lesa, rostliny, stromy, bytosti, které jako by vykoukly z nějaké severské pohádky a které procházejí na pozadí jako stín či se skrývají. Některé proměny nejsou úplně logické, třeba že se květiny mění v malé medúzy plující pak vzduchem, ale vlastně jde o pohádkový les, takže fantazii se meze nekladou. Délka trvání 9 minut je velmi relativní, hra se může protáhnout díky tomu, že ke konci dospěje až tehdy, kdy divák posvítí baterkou na všechny interaktivní objekty. Je tak možné zážitek z lesa záměrně prodlužovat – v takovém případě jde spíše o instalaci.
