Odlehlý německý ostrov a na něm malý chlapec, který na konci druhé světové války netouží po ničem jiném, než svojí matce sehnat krajíc bílého chleba s máslem a tím nejlepším medem. Ostrov Amrum, snímek německého režiséra Fatiha Akina, nabízí tak trochu jiné historické válečné drama.
Jméno režiséra Fatiha Akina vám pravděpodobně nic neřekne. Tedy v případě, že máte současnou německou kinematografii zmapovanou tak jako já… Ti, kterým je režisér s tureckými kořeny znám, vědí, že je mimo jiné držitelem ocenění Zlatý medvěd z filmového festivalu Berlinale, a to za nejlepší snímek (film Proti zdi z roku 2004). Nyní se pustil do historického válečného dramatu, ve kterém nezazní jediný výstřel. Místo toho nabídne laskavý pohled do dětské duše, která je idealisticky zmatena, a na svět, který se mění před očima.
Film nás zavede na velrybářský ostrov na severu, kousek od hranic Německa s Dánskem. Válka je téměř u konce, ale i zde, na malém ostrově, má na místní obyvatele vliv. Hlavní hrdina Nanning tak prožívá zvláštní dobu. Jeho matka, čekající další dítě, je silně profašistická a stále věří ve vítězství Adolfa Hitlera. V okamžiku kdy Hitler spáchá sebevraždu (podle nacistické propagandy bojoval hrdinně až do samotného konce), začne Nanningova matka rodit. Vše proběhne v pořádku, až na to, že matka ztrácí víru, propadá se hlouběji do depresí a ztrácí chuť k jídlu. Jediné, co by ji, dle jejích slov, mohlo vytrhnout z letargie, je čerstvě upečený bílý chléb s máslem a zlatavým medem. Nanning má tak jasný úkol: pokud chce, aby jeho matce bylo zase dobře, musí jí sehnat všechny potřebné ingredience. Při cestě po ostrově potkává různé místní obyvatele, kteří mu ukazují pravou tvář nacistické ideologie.
Snímek disponuje velmi citlivou kamerou, které skvěle pracuje s ostrovní divokou přírodou. Jednou zabírá vlnky na pláži, jindy zas opeřence různých druhů. Ukazuje surovost místa, kdy je například potřeba ulovit, zabít a vykuchat králíka. Drsná země a její drsní lidé. Záběry jsou sice velmi naturální, ale divákovi naservírovány přirozenou cestou detailů i celků. Atmosféru dokreslují jemné tóny hudby. Ostrov Amrum je svým stylem natáčení silně poetický a hypnotický. Působí, jako by byl natočen rukou „staré školy“, kdy se nikam moc nespěchá, záběry jsou dlouhé a klidné a všechno do sebe jednoduše zapadá.
Atmosféru dospívání v turbulentní době konce druhé světové války na odlehlém ostrově ukazuje snímek citlivě a přirozeně.
Kromě režiséra se na scénáři podílel i režisér a herec Hark Bohm, pro něhož se jednalo o autobiografický příběh z doby jeho dospívání. Možná právě proto je celé vyprávění tak lehké a snadno stravitelné. Ostrov Amrum vyznívá jako silně osobní svědectví o dospívání jednoho mladého, citlivého chlapce. Jeho otec, nacistický oficír, padl do zajetí spojenců, a on se tak musí stát hlavou rodiny. Jenomže spoustu věcí nechápe, učí se za pochodu a hlavně poslouchá. Poslouchá vyprávění ať už sympatizantů, či více pragmatických obyvatel ostrova.
I po herecké stránce není moc co vytknout. Hlavní hrdina s tváří Jaspera Billerbecka je velmi přirozený. Jeho zádumčivý pohled a vnitřní neklid jen podtrhuje chaos, který se mu v hlavě děje. Matka (Lisa Hagmeister) je zase prototyp manželky vysoce postaveného nacistického důstojníka, která nevěří v nic jiného než v německé vítězství. Jakákoliv jiná varianta je nepřípustná. Mile potěší i přítomnost známé herečky Diane Kruger (Hanebný pancharti) či stále více obsazovaného Matthiase Schweighöfera v malých, ale důležitých rolí.
Snímek mi jednoznačně sedl, a tak nějak ani nevím co mu vytknout. Atmosféru dospívání v turbulentní době konce druhé světové války na odlehlém ostrově ukazuje citlivě a přirozeně. Herci i kamera odvádí výbornou práci a těch 93 minut sledování vás nadmíru uspokojí.
