Přepálený, hloupý, naivní, absurdní, šílený a totální béčko. Přesně to je na druhém díle o „Muži, který odmítá zemřít“ tak skvělý. Finský režisér Jalmari Helander nezapře talent pro akční žánr, jak dokázal už v roce 2022. Tehdy měl Aatami dostaveníčko s nacisty, jimž důkladně vysvětlil, že zlato, které na konci války vytěžil, patří jen a jen jemu. V pokračování se „one man army“ Aatami vrací domů, kde má tentokrát nevyřízené účty se Sověty, kteří se po válce začali nepříjemně rozpínat.
Aatami (Jorma Tommila) se po skončení druhé světové války vrací domů. Jenže tahle část Finska už nepatří Finům. Modré pruhy přebarvila krvavě rudá a území nově spadá pod Sovětský svaz. Statisíce Finů byly násilně vysídleny a musely opustit své domovy. Kdo to nestihl, zemřel rukou Rudé armády. Stejný osud čekal i Aatamiho rodinu, která byla nemilosrdně zmasakrována. Aatami se rozhodne rozebrat celý svůj domov na jednotlivá prkna, naložit ho na korbu nákladního vozu a znovu postavit na nějakém bezpečném místě ve Finsku. To se však nelíbí sovětskému veliteli Draganovi (Stephen Lang), který se hodlá Aatamiho zbavit stejně jako jeho rodiny, a dokončit tak započatou práci.
Hned na úvod je dobré si připomenout, že film je záměrně natočený jako totální béčko. Nebere se vážně, je přepálený a ve všech ohledech absurdní. Pamatujete na Tarantinův snímek Hanebný pancharti? Součástí jedné scény je promítání propagandistického nacistického filmu Pýcha národa. V něm vystupuje osamocený německý odstřelovač, který se postupně vypořádá s půlkou spojenecké armády. Sisu je vesměs totéž, jen s tím rozdílem, že nejde o propagandu. Jde o čistou, vynalézavou akci, která vám vykouzlí úsměv na tváři stejně jako ve vás vzbudí pochybnosti o lidském pokolení.
Jednoduše, je to tak blbý, až je to zábavný.
Jednoduše, je to tak blbý, až je to zábavný. Pro lepší porozumění vám dám konkrétní příklad: hlavní hrdina si opraví tank a jede s ním k barikádám. Do úst nabere naftu a postupně ji plive do motoru kvůli zvýšení výkonu – přímé vstřikování ve své obnažené nádheře. Hrdina nenechává nic náhodě a na zadní část svého tanku připevňuje svazek min a dynamitu. V okamžiku, kdy se přiblíží k barikádám, dynamit exploduje a tank vyletí do vzduchu a saltem vzad dopadá na zem. Myslím, že nyní máte představu o tom, jak moc se snímek bere vážně…
„Budeme bojovat na plážích, budeme bojovat na místech vylodění, budeme bojovat na polích i v ulicích, budeme bojovat v kopcích, nikdy se nevzdáme.“ Známý Churchillův projev se dokonale hodí i ke dvojce Sisu. Film nabízí leteckou akci, souboje na vodě i na zemi a všechno vypadá sakra dobře. Stamilionové hollywoodské bijáky by si z tohoto spektáklu s rozpočtem dvanáct milionů dolarů mohly vzít příklad. Je plný akce, která je sice velmi nadnesená, ale ne hloupá. Hvězdičku navíc mu dodává originalita, s níž hlavní postava řeší veškeré problémy. Takový MacGyver na steroidech a lačnící po krvi.
Ale abychom jen nechválili, Sisu má spoustu mezer, které shazují jinak velmi dobrý, dobrodružný film. Tou první jsou dialogy. Poslouchat je je za trest. Lepší by bylo, kdyby žádná z postav po vzoru Aatamiho nemluvila, neboť z nich padají jen prázdné fráze a nic neříkající bonmoty, které mají nulovou hodnotu i hloubku. Tou druhou je nelogičnost a neschopnost ruské armády (ale když nad tím zpětně přemýšlím, uznávám, že vlastně taková prostě je). Nikdo tu očividně nemá selský rozum nebo alespoň sebemenší pud sebezáchovy.
Když budeme hodnotit Sisu: Odplata jako snímek o svědectví hrůz poválečného období, budeme si klepat na čelo. Když to vezmeme cestou silného válečného dramatu, budeme nevěřícně kroutit hlavou. Když se ale povzneseme nad absurdnost celého filmu a přistoupíme na jeho hru, budeme odměněni nekončící akcí a zábavou. O tom Sisu přesně je – sebeuvědomělé béčko, které vzdává hold akčnímu žánru s šestašedesátiletým hrdinou, který zase jednou někomu nakopává zadek.
