Na konci druhé světové války se odehrál největší soud v dějinách lidstva, Norimberský proces. Jak se vypořádat s předními představiteli nacistického Německa a proč bylo důležité jim vůbec soudní proces dopřát? O tom pojednává Norimberk, nejnovější film s Russellem Crowem v hlavní roli.
Snímek má na svědomí převážně scénárista James Vanderbilt, který se může vytahovat tím, že napsal výtečný scénář pro Zodiaca z roku 2007. Bohužel stejně tak má na svědomí i Vraždu na jachtě s Jennifer Aniston a Adamem Sandlerem nebo nepříliš povedený remake Total Recall. Jak si tedy poradil s těžkým tématem Norimberku, který i sám režíroval?
V Evropě padl poslední výstřel druhé světové války. Svět se pomalu vzpamatovává z traumat a z rozsahu neštěstí, kterého byla poražená strana schopna. Adolf Hitler spáchal sebevraždu, další vysocí oficíři zmizeli kdesi v Brazílii. Ne všichni však utekli včas a pár velkých ryb, v čele s říšským maršálem Hermanem Göringem a Hitlerovým osobním tajemníkem Rudolfem Hessem, se podařilo zajmout.
Svět nyní čeká soud. Soud, který by ukázal prstem na viníky a který by vyřkl spravedlivý ortel. Dějiny píšou vítězové, a tak na mnohé působí samotný proces jako fraška, která je předem rozhodnutá a jen dává nacistickému režimu šanci a prostor se obhájit. Ze strachu, aby se historie neopakovala, chtějí spojenci ukázat celému světu zvěrstva, jež se za války odehrávala. A představit pohnutky, které vedly k tak otřesným činům, jako je genocida a koncentrační tábory. V tomto okamžiku přijíždí do Norimberku mladý, talentovaný psycholog Douglas Kelley (Rami Malek), který má všechny obviněné zajatce vyšetřit a prokázat jejich způsobilost pro předstoupení před tribunál. Začíná se u Hermana Göringa (Russell Crowe).
Zcela upřímně si myslím, že tento snímek je sám o sobě docela zbytečný. Samozřejmě, myšlenka definovat zlo a potrestat viníky je správná, jen zpracování je poněkud rozpačité. Zaprvé jde o americký film, takže tu máme hodně zjednodušený děj, amerického soudce (Michael Shannon) s neposkvrněnými ideály, americkou armádu, která vše řídí a silný patos v podobě mnoha osobních linek. Mnohem víc by mě zajímal film se stejnou tematikou napsaný a natočený Němci, ale co už.
Norimberk je do morku kostí americký film – v tom dobrém i v tom zlém.
Čím je však film zajímavý, je aura středu, kterou vytváří kolem Göringa / Crowea. Pokaždé, když se Crowe objeví na plátně, bere si veškerou pozornost jen pro sebe. Z velké části je to zásluhou jeho hereckého talentu. Göringa hraje velmi svědomitě a představuje ho jako samolibého, egocentrického a fanatického, ale i citlivého a vnímavého člověka, který u diváka může dokonce vzbudit sympatie. Sám se vydá do rukou spojenců a do poslední chvíle věří, že díky své inteligenci a důvtipu může celý proces vyhrát.
Vedle něj působí obsazení Ramiho Maleka do role psychologa Kelleyho jako pěst na oko. Nejen, že mu role příliš nesedla, ale jeho herectví je podivné a k tomuto žánru se vůbec nehodící (a to mám Maleka rád). Stejně iritující je i myšlenka, že celý proces sledujeme z jeho pohledu. Kelleyho hlas tak po celý film předčítá poznatky ze svého deníku a stává se jakýmsi kýčovitým vypravěčem.
Scénář má pěknou řádku mezer a vrcholem všeho je již zmíněný patos a špatně napsané dialogy. Norimberk je zkrátka do morku kostí americký film – v tom dobrém i v tom zlém. Na jednu stranu je velkolepý: výborná výprava, kamera, kulisy i „zábavné“ představení všech obviněných nacistických pohlavárů je originální, ale pak přijdou na řadu samotné postavy. Kromě iritujícího psychologa, dokonale kladného soudce či mladého překladatele s psíma očima (Leo Woodall) a hlubokým lidským příběhem tu například máme i mladou novinářku, která ale jako by patřila do úplně jiného filmu. Nejen svým vzhledem, ale i přednesem.
Abych jen nekritizoval (ačkoli to je vždycky snadnější), Norimberk se nesnaží vyloženě moralizovat. Ukazuje hlavně přípravy, které předcházely samotnému procesu. Pro neznalého diváka tak může být snímek i poučný. Větší stopu na poli kinematografie ale Norimberk nezanechá. Na to je moc plochý a místy patetický.
Nakonec největší sdělení, které nám může nabídnout, je varování před budoucností, jež dosti pomrkává po současné Americe, neboť nacionalismus a zlo už jednoduše nepoznáme jen podle děsivých uniforem s lebkou.
